Josef Fousek: Sčítání kanálů / Rudá záře nad Kladnem aneb potíže s mrtvolou

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Sčítání kanálů

Je bohulibé a národu prospěšné sečíst všechny hospody v České republice. Jaký to převratný a smysluplný nápad! Jsou tací, kteří reptají: „Za těch dvacet miliónů, které bude tahle blbina stát, by se postavily dětské domovy nebo domovy pro staré občany – a nebo by se za to koupila zdravotnická zařízení.“
Tihle reptalové si neuvědomují, jak je důležité pro náš vstup do Evropské unie znát početní stav našich osvěžoven a putyk. Sčítání lidu potvrdilo, jak bylo velkým činem. Statistický úřad není zbytečný. Co bychom si bez něj počali? Proto se chystá další projekt blízké budoucnosti a to Sčítání kanálů.
V tomto získáme prvenství v Evropě i ve světě. Každá vesnice, každé město bude mít Oddělení kanálů. Tomu bude předsedat v době sčítání Vrchní kanálový inspektor. Podléhat mu bude štáb Kanálových revizorů. Ti budou zaměstnávat Kanálové sčítače.
Starostové měst i ostatních obcí budou zodpovídat za správnost oznámených počtů kanálů. Revizoři rozdají občanům bílé tužky a sčítací kanálové listy. Za zkreslené, neúplné či lživé údaje bude možno udělit pokutu až deset tisíc korun českých. Kanáloví sčítači a revizoři se budou prokazovat Kanálovým sčítacím průkazem.
Všichni budou vlastnit čisté lustrační osvědčení vydané Úřadem pro všeobecnou čistotu. Hlavně v Praze, kde je nejvíce kanálů, je nutno zvýšit kvalitu Kanálových sčítačů jejich rekvalifikací. Znalost jazyků se nevyžaduje, ale nevylučuje. Vrchní kanálový inspektor bude mít dva asistenty a mluvčího pro styk se stranami.
Revizoři budou mít po jednom asistentovi. Služební vozy budou vybaveny sirénou, počítačem a malým barem. Mluvčí budou pravidelně informovat veřejnost o kanální situaci. Kanáloví sčítači budou z řad důchodců, studentů a nezaměstnaných. Jejich odměna bude dle výsledku jejich práce, nejméně však dvanáct tisíc.
Celá akce bude trvat asi tři neděle. Kanáloví revizoři musí mít ukončené středoškolské vzdělání. Odměna bude závislá na velikosti kanálů. Čím větší kanál, tím větší odměna.
Po skončení sčítání kanálů si mohou občané zanechat tužky jako suvenýr. Věřím, že naši daňoví poplatníci pochopí velikost a užitečnost této akce a vyjdou všemožně vstříc. Na závěr celé akce budou na Staroměstském náměstí vyznamenáni nejlepší Kanáloví sčítači. Zbude-li po sčítací akci nějaký přebytek, Vrchní kanálový inspektor předá Dětským domovům tisíc žvýkaček a dvě stě párů barevných zimních ponožek. A nezapomínejme – Je užitečné vědět, kolik máme v naší krásné vlasti kanálů!

Rudá záře nad Kladnem aneb potíže s mrtvolou

Zemřel jsem na následky nezřízeného života, genetických závislostí a únavou z marného boje proti vlastní a všeobecné tuposti. Jako zesnulý jsem netušil, kolik starostí a potíží přinese můj skon pozůstalým. V době mého úmrtí probíhala v nemocnici generální stávka. Ležel jsem v šuplíku patologie a nikdo o mé tělo neměl zájem.
Zimu jsem nepociťoval, protože nebyly v provozu mrazící boxy v důsledku zvýšení cen energie. Do márnice v místní pohřební kapli mne nemohli odvézt, neboť zásluhou zvýšení cen pohonných hmot pohřební vozy nejezdily. Krematorium bylo zavřeno. Majitel nesehnal úvěr na neustále se zdražující plyn. V mezičase všeobecné protizdražovací stávky mne příbuzní odnesli tajně (za úplatek a za hluboké noci) na místní hřbitov.
Co čert nechtěl, k stávce se připojili i hrobníci na protest proti vytunelování Pohřební kampeličky. Začal jsem být v rakvi nervózní. Pláč utichl, slzy oschly a nad rakví jsem slyšel: „Co s nebožtíkem?“ Měl jsem imaginární pohled z okna na siluetu Dlouhých oceláren. Každý den se díval hrobník s celou rodinou na přenosnou televizi. Zásluhou Nové televizní rady dávali zábavný pořad Něžná revoluce a oklamané rybičky. Nebyl jsem sám – rakev z prken šumavských lesů vesele brebentila ústy smysluplných kůrovců.
Pozůstalí, zdeptáni nedobrovolnou dietou, kterou zapříčinila stávka výrobců potravin, nemohli vykopat hrob. Hrobník pobuřoval svými poznámkami u televize: „Do Prčic, a ne do Evropy!
Chleba není, plyn není, hlavně, že máme miliardový stíhačky. Až na nás někdo bafne, vzdáme se jako vždycky!“ Osud tomu chtěl a já i ostatní mrtvoly jsme nemuseli poslouchat hrubé výpady a komentáře hrobníkovy. Výrobci akumulátorů zvýšili ceny a televize zhasla. Nakonec rodina našla řešení. Z trámů ze zrušených uhelných šachet udělala hranici a mou mrtvolu spálila.
Už jsem se nedozvěděl, že je Okresní hygienická stanice žalovala kvůli znečistění životního prostředí. Protože mne spálili večer, bylo vidět plamen z mého tučného hamburgrovo-vepřového těla daleko v okolí. Opilý pamětník radostně zvolal u kina Epocha: „Hele, rudá záře nad Kladnem!“
Taktéž cena uren se vyšplhala na neúnosnou výši a tak můj popel dali pozůstalí do plechovky od vepřového ve vlastní šťávě. Už jim nikdy nepovím, že to není můj popel. Ten pravý odfoukl vítr na Horku u Velké Dobré, kde jsou mohylové hroby mých prapředků Keltů z doby bronzové. – Probral jsem se ze spánku. „Zaplať Pánbůh, byl to jen sen,“ říkal jsem si cestou domů. Naslouchal jsem ptačímu zpěvu a šumění starého lesa.



Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 10. 2008.