Josef Fousek: Slunce v přítmí / Je změna život?

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

SLUNCE V PŘÍTMÍ


Mnoho starších osob si osobuje právo na smutnění, na chmury, na naříkání nad neúprosným časem, nad světem, který je pro ně stále víc k nepochopení.
Tyhle litanie byly, jsou a budou. Určitě mají původ z doby, kdy nějaký mudrc vynalezl ten nejblbější vynález – kalendář. Kdyby jej nebylo, nikdo by nemohl spílat prchajícímu mládí. Mladí by byli nazýváni Jitrem a staří Soumrakem. Byly by samozřejmé vrásky, které nám malují na mapě tváře nedávno objevená města. Smutnění a deštivá dáma Melancholie přichází ke každé duši. Něžně, po špičkách.
Ztracené lásky nevrátí nikdy do přízemí. Jsou večery, kdy se nerozsvěcejí lampy, ani hvězdy neblikají na obloze, kdy svíce marně čeká na plamínek očí.
Starý Leonard Cohen zpívá tu věčnou a nekonečnou píseň o samotě uprostřed lidí. Je to dotek vlastní pomíjivosti a touhy po spřízněné duši, která nezraňuje, která hojí šrámy nevlídných slov.
V té chvíli někde prší a slzy andělů dopadají na římsy panelových domovů. V myšlenkách vidím starý dům uprostřed zanedbané zahrady s altánkem pro dvě oprýskaná srdce.
Slyším krásnou píseň deště. Vypráví o tisících oknech, za kterými se choulí staré duše. Zpověď nepotřebuje slov. S příchodem úsvitu přicházejí vzpomínky. Vrací nám smích a radost letních dní, znovu nám nalévají sny o nekonečných dálkách, které jsme nikdy nespatřili. Mluvíme se svými psíky, hladíme je a oni rozumí našemu trápení i střípkům štěstí.
Pod oknem táhne šedivý děda dětský kočár naložený papírem do sběru. Dávno jej netrápí otázka – CO TOMU LIDI ŘEKNOU? Má cíl! Jede do Sběrny papíru.
Večer si poručí dvacet deka tlačenky s cibulí a krušovickou desítku. Jen on bude vědět, že právě tohle spolu jedli. Tenkrát, když byla ta jeho ještě na světě.
Leonard Cohen dohrál svůj bluesový šanson a odchází v přítmí prvního úsměvu. Hladí mne slunce. Smutek a utrpení není beznaděj. Je to schůdek k naději. Mažu si kolena francovkou a přivírám okno. Fouká mi na nohy. Patřím do edice SOUMRAK.

JE ZMĚNA ŽIVOT?

 

Stalo se módou naší epochy „změňovat“, co je staré. Domy dostávají nová plastová okna, chaloupky jsou proměněny v lepá moderní sídla, na tradičních zahrádkách exhibuje plastový bazén, muži vyměnili čupřiny za holé lebky /v rámci všeobecné plešatosti/ – zkrátka se mění vše, názory a charakter nevyjímaje.
Státníci, politici, umělci, obchodníci, – ti všichni hledají po svůj bok "reprezentativní kočičindy". Úspěch přitahuje slečny a ženy všeho druhu, a „okoukané“ bábinky se vyměňují za společnice a přítelkyně. Ta nelibě znějící slova – družka, konkubína, hetéra, zmizela v propadlišti času.
Říká se: „První manželka pomůže mužovi k úspěchu a druhá od peněz.”
Jímá mne hrůza, pomyslím-li, že se vzbudím vedle mladé obarvené blondýny, která zazívá a špitne: „Pejsánku, jdi mi udělat papů!“ Ráno by byla svědkem, jak mně vržou opotřebované klouby, jak vyndávám z hřebenu chomáče vlasů, jak v noci vstávám na prostatový obřad, jak hledám jedny z šestera brýlí, jak si dávám do krabičky od sirek denní dávku pilulek na srdce a na cholesterol.
Nejhorší chvíle by nastaly, až bych nevydržel nápor akčních filmů a poprosil svou kočičinku: „Miláčku, dej tam jinej program. Na dvojce dávají koncert Panochova kvarteta.“
A moje mlaďoučká žínka by mazlivě špitla: „Pejsánku, budeme koukat na Péříčko! Kvůli tvojí inspiraci!“ V marketech bych tlačil přeplněný vozík, kočičinda by škobrtala vedle mne ve velkokramflekových botách, ověšena zlatem, opálená z Kanárů a na svém žhavém těle značkové oblečení.
Můj starý „Pežot“ 205 bych musel vyměnit za novou Hondu a dluhy by rostly. Horečku bych dostával při návštěvě diskoték.
„Ňuňu“ by se kroutila na parketu jako žížala a já s ní. Ve svých šedesáti dvou létech bych capal se sporttaškou v bílých ponožkách jako pudlík na „skvoš“, na hlavě americkou kšiltovku z Číny s nápisem THE OLD BIRD. Zchvácen a polomrtev bych večer usnul při „telce“ a vzbudilo by mne o půlnoci šeptání: „Pejsánku, zapomněli jsme se mazlit.“
Už vidím, jak mne nechává tetovat na tělo štíry a raky, jak mne nechává u zubaře nastřelit nové zuby, jak mně nechává propíchnout boltce pro náušničky. Už vidím, jak ochotný občan říká mé kočičince v metru: „Slečno, pomozte dědečkovi do schodů!“ Už se vidím, jak v předsíni tajně pouštím větry...

Ten, kdo řekl: „Změna je život!“ to nedomyslel.



Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 08. 2008.