Alkohol a politika

V převratné době kýčů, pornoseriálů, klipů, reklam, honby za obživou – marně hledáš přítele. Lidé se schovávají do sebe a ze svých bytů vytvářejí soukromé pevnosti sobectví. Alkohol vítězně táhne světem. Jeden panák, druhý panák, pivo, oči se rozzáří, ruce se setkají a zazní všeobjímající věty. Náchylnost k tomuto lihovému nápoji je podobná politice. Začíná nesměle, všelidsky, trochu skromně – jen tak na zahřátí, přípitkem, spálit bacily. Rozvíjí se a hvězd na obloze přibývá. Začíná se lhát, zatajovat, okecávat, přichází opilecká lítost, která se mění v soucitné vydírání. „Piji ze žalu – ze strachu o svět – z lítosti nad ztrátou kamaráda – z beznaděje – na zdraví – na štěstí – na úspěch...“ atd. A jak skleniček přibývá, člověk spadává do propasti vlastního vězení. Kde je hranice? Alkohol byl stvořen pro útěky zbabělců.
Říká se: „Chceš-li žít alespoň trochu šťastně, nesmíš vystřízlivět.“ Sám šťasten, druhým nosí neštěstí.
Politik začíná malou funkcí.
První sklenička. Jeho vliv roste, lidé mu nadbíhají.
Druhá sklenička. Začíná mít moc zasáhnout do osudů druhých.
Třetí sklenička. Je zaplavován bahnem pochlebníků, prosebníků a špiclů.
Čtvrtá sklenička. Zapomínání na sliby a předsevzetí – objevuje se kocovina. Ubývá radosti, ubývá sebekontroly, tvář se mračí, srdce tvrdne.
Delirium tremens. Blouznění opilců. Aby nebyli alkoholici, nesměl by být alkohol. Aby nebyli politici, nesměly by být strany. Obou je možno se zbavit. Ti první jdou na odvykačku a ti druzí do penze. Nejnebezpečnější a nevyléčitelné je Opití mocí. Těm nestačí říci: „Děkujeme, odejděte!“ Kdo šestkrát propil hospodu, nemá dělat dál hostinského.

Harmonika z Toronta

Potulní uliční muzikanti mne odjakživa udivovali svou odvahou, hrát uprostřed lidí, bez plakátů, sami sobě reklamou. V duchu jsem se ptal, zda se stydí. A odpovídal jsem si:
„A proč by se styděli?“
V Chicagu jsem poslouchal černého bluesmana. Opřen o kamenný sloup, poblíž subwaye, rachot dráhy doprovázel jeho drnčící kytaru. Do dřevěného pouzdra kytary padaly centy, čtvrťáky a půldolary. Jeden byl ode mne. Poděkoval kývnutím a zpíval nekonečnou píseň, v níž několikrát zaznívalo God bless you, Bůh ti žehnej.
V Seattle jsem zase poslouchal starého muže. Seděl na bedně a hrál boogie-woogie. Všichni, kteří procházeli okolo mimoděk přizpůsobily kroky nejslavnějšímu rytmu. Ta neučesaná hudba dávala svobodu a všechna elektrická amplionová produkce se zdála laciná a zbytečná. Sednul jsem si na druhou bednu a říkal jsem svému synovi:
„Tomáši, měli bychom odvahu takhle někde, tam doma v Evropě, v malém Česku, hrát?“
„Copak, odvahu bychom třeba našli,“ říkal Tomáš, „ale jestli se to smí? Třeba by to pohoršovalo české měšťáčky a bohulibý smrádek všední rezignace!“

Pouliční hráč v Torontu, mne okouzlil. Stál vedle Hard Rock Café, v těch nejfrekventovanějších místech lidského hemžení, v pyžamu, přímo na křižovatce, podupával barevným pantoflem a jeho otlučený saxofon se krásně vlnil s jeho dlouhou, hubenou, černou postavou. Nikdo se nad tím nepozastavil. Hrál s radostí a jediný, kdo očumoval, jsem byl já a moje Jarmila.
Pokaždé jsme dali těm šoumenům něco ze svých skrovných financí.
Na tom samém místě, o několik roků později, stál další veřejný hráč. V kostkovaném saku, bez chrupu, šedivý jako zaprášená cesta, červené kšandy a na hlavě cylindr. Hrál na foukací harmoniku. Nikdy jsem netušil, že se dá hrát tak falešně. Byly to zvuky, které nutily okolní hafánky přidat se do sboru. Hrál s takovým zaujetím, že se lidé usmívali. Harmoniku skrýval v dlaních a pouze oči zářily. Neměl před sebou čepici na centíky. Hrál jen pro radost. Prošel kanadský policista, pozdravil zcela vážně „virtuóza“ a zamával mu.
Viděl jsem se na náměstí doma. Po několika minutách bych byl vykázán z místa „produkce“ z důvodů, že nemám povolení a že pohoršuju.
Plivat na ulici se smí, zahazovat vajgly z cigár, troubit v noci na klakson, přejíždět přechody pro chodce sto dvacet, ale pozor: Hrát a zpívat na ulici, jen tak, bez ohlášených akcí, to se nehodí. Jsme přece slušní a kulturní. Ve svěrací kazajce svých utlačených předsudků hrajeme tiché, mindrákové blues.