Diagnóza

S přibývajícím věkem přibývá nadávek. Je to hořkost ze ztráty mládí. Jakmile se přistihnu, že začínám kárat, nabádat, radit, poučovat, odsuzovat, připomínat – dal bych si nejraději facku.
Každé setkání s někým, kdo se usmívá navzdory počasí, obtížen desítkami křížků v občance, vítám jako posla dobrých zpráv.
Celý den je pro mne krásný, potkám-li dědu, který si vesele píská nebo zpívá šlágr z mládí.
Člověk je starý tenkrát, když ho staří vezmou mezi sebe. Pevně věřím a už i vím, že se stav duše přenáší nejen do tváře, ale i do činů člověka.
S některými mladými lidmi se bavím s ostychem. Mám zvláštní pocit, že jsou starší než-li vypadají. Naopak potkávám šedivé babky, které vlečou tašky, pokulhávají a přesto se dokážou usmát na přivázaného voříška před obchodem a říct: „Šmudlo, nenaříkej, panička přijde. Dostaneš buřta.“
To není hraní na poezii. To je skutečná poezie života.
Bojím se těch, kteří jen spílají a nadávají na zkažený svět, na nemorální mládež, na počasí, na děti, na všechno, co je jiné, než oni pokládají za správné. Ta zapšklost se šíří jako infekce. Blbá nálada.
Svět nikdy lepší ani horší nebyl. Vždy byl, je a bude stejný.
„Svět je chlív, ale je tady hezky!“ říkával otec mého kamaráda.
Nejvíce mne v Americe a v Austrálii překvapovala odpověď na otázku: "Jak se máš?" „Dobře!“ A říkali to staří, mladí, zdraví i nemocní.
U nás, když položíme stejnou otázku, se dozvíme celou diagnózu, do hrnce špíny se namočí všichni bez rozdílu a ještě se dozvíte, že brzy bude konec světa. A tak odpovídám: „Mám se dobře!“ A když se mne ptají: „Proč?“ Sáhnu si na své „bajpásové“ srdce a odpovídám: „Dobře. Protože žiju.“