Josef Fousek: Diagnóza / Panelové ghetto

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Diagnóza

S přibývajícím věkem přibývá nadávek. Je to hořkost ze ztráty mládí. Jakmile se přistihnu, že začínám kárat, nabádat, radit, poučovat, odsuzovat, připomínat – dal bych si nejraději facku.
Každé setkání s někým, kdo se usmívá navzdory počasí, obtížen desítkami křížků v občance, vítJosef Fousek se připravuje na vystoupení.ám jako posla dobrých zpráv.
Celý den je pro mne krásný, potkám-li dědu, který si vesele píská nebo zpívá šlágr z mládí.
Člověk je starý tenkrát, když ho staří vezmou mezi sebe. Pevně věřím a už i vím, že se stav duše přenáší nejen do tváře, ale i do činů člověka.
S některými mladými lidmi se bavím s ostychem. Mám zvláštní pocit, že jsou starší než-li vypadají. Naopak potkávám šedivé babky, které vlečou tašky, pokulhávají a přesto se dokážou usmát na přivázaného voříška před obchodem a říct: „Šmudlo, nenaříkej, panička přijde. Dostaneš buřta.“
To není hraní na poezii. To je skutečná poezie života.
Bojím se těch, kteří jen spílají a nadávají na zkažený svět, na nemorální mládež, na počasí, na děti, na všechno, co je jiné, než oni pokládají za správné. Ta zapšklost se šíří jako infekce. Blbá nálada.
Svět nikdy lepší ani horší nebyl. Vždy byl, je a bude stejný.
„Svět je chlív, ale je tady hezky!“ říkával otec mého kamaráda.
Nejvíce mne v Americe a v Austrálii překvapovala odpověď na otázku: "Jak se máš?" „Dobře!“ A říkali to staří, mladí, zdraví i nemocní.
U nás, když položíme stejnou otázku, se dozvíme celou diagnózu, do hrnce špíny se namočí všichni bez rozdílu a ještě se dozvíte, že brzy bude konec světa. A tak odpovídám: „Mám se dobře!“ A když se mne ptají: „Proč?“ Sáhnu si na své „bajpásové“ srdce a odpovídám: „Dobře. Protože žiju.“

Panelové ghetto

Z malého pokojíčku, kde spím − ulehnu-li, dívám se na stěnu protějšího paneláku, spoře olemovanou šedivým nebem. Ta šedá stěna se mi mění často v plátno kina, na kterém se promítají filmy mých snů.
Nemáme jediný balkon, ale z okna kuchyně vidím kousek lesa, kterým se dá jít až k Berounce do kraje křivoklátského. Ono nezáleží na množství balkonů, zahrad, pokojů, na komfortu zařízení, na značce auta a kontu v bance.
Má-li člověk někoho, koho má rád, stane se i z panelového bytu krásné místo pro žití. Věřím, že sny, touhy a přání, které se většinou nevyplní, pomáhají šťastně žít.
Jsem romantik obklopený technikou, které nerozumím a nerozumím ani vlastní existenci. Stále věřím ve zprofanovaná slova: láska, laskavost, úcta, pomoc bližnímu, pravda. Musím tomu věřit, i kdyby to byla věčná pohádka. Naděje je stéblem tonoucích.
Sídliště s nesčetnými okny, s prádlem na šňůrách, s lesem antén, s nápisy na zdech, s rozbitými dopisními schránkami, s boucháním kontejnerů, s boucháním dveří aut − to je můj domov, ghetto, kde žiji, spím, uprostřed veteše vzpomínek, s chrčením klozetů, s kodrcáním automatických praček, s faraóny, s pláčem i smíchem dětí, s nadávkami opilců...
Domov je místo, kde se sami sobě přiznáváme. Kdybych byl boháčem, měl velký dům, neměl bych o čem psát. Pro mne je ranní zpěv kosů nádhernou písní, která doprovází klepající střevíčky Fantazie.
Míjím sídliště v Berouně, v Kladně, v Kutné Hoře, v Příbrami, v Rakovníku... Stejné domy, jiní lidé, stejné sny. Neříkám těmhle podivným kostkám betonu KRÁLÍKÁRNY. Jsou to domovy dětí, rodičů, babiček a dědečků. Pro většinu z nich první a poslední stanice.
Nezáviďme velkolepá sídla za kamennými zdmi. Jsou to SAMOTKY.


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 05. 2008.