Josef Fousek: Uniforma a opice / Vánoční zamyšlení / Setkání v Café Milena

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

UNIFORMA A OPICE

Mnozí se cítí uraženi, nazveme-li je opicemi. Přesto, že je většina z nás opicím podobná nejen vzhledem, ale hlavně činy. Objeví se potetovaná postava, vzápětí se nechávají označit další. Oblíbený drsňák z akčního filmu je dohola s náušnicí slona v uchu, další dny má následovníky.
Opičíme se po druhých, ať si to přiznáme či nikoli. Ale tohle kopírování šatů, gest, osobních ozdob, to není zas tolik závadné. Vždy byly vzory a poznamenaly nejen mladou, ale i zralou generaci. Podezřelejší je chování a myšlenky, které nejsou vlastní. Tomu už se říká ŠTELOVÁNÍ mozků. Ve chvíli, kdy člověk přejímá názory, kterým nerozumí, začíná období papouškové.
Člověk se mění v loutku, vedenou, poslušnou, bez vůle a síly vymanit se. Člověk se stává předmětem kalkulace, zneužívání a nezáleží, na jakého hrdinu si hraje. Napodobování je pokaždé pád do vlastní bezvýznamnosti. Necháš-li si našeptávat, jsi obětí, kterou nejvíce pohrdá ten, jenž našeptává. Opice je proti nám gigant individuality. Napodobuje, opičí se, ale myšlení si ponechává vlastní. Vlastní myšlení?
Stačí, když bereme s rezervou všechny nápovědy. Jsou to mucholapky pro pitomé mouchy. Nechávejme si poradit jen od moudrých. Jak se přesvědčit, zda moudří jsou? Musíme se alespoň jednou splést.

VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ

Každý rok, vždy znovu a znovu, v nezměněném kouzlu, ozývají se krásné a velebné zvonky. Odkládám daleko od sebe pomluvy, závist, zlobu, ty divné jedovaté plody, které jsou příčinou všeho lidského trápení a malují vrásky bezmocnosti. Těším se na první sníh, rozzářená okna domovů, kde voní omáčky, salát a rybí řízky.
Čichám vůni kominíčků, purpury a v tichém zadumání pozoruji rej vesmírných prskavek. Hledím na tajemné plamínky svící, které planou za mé nejdražší – za bratra, za tátu, za maminku, za přátele, kteří odešli navždy do neznámých krajin, odkud není návratu.
Přichází opravdová štědrovečerní noc. Děti usínají, zůstáváme se sklenkou vína či piva, ochutnáváme tu nejlepší babiččinu vánočku s mandlemi a rozinkami. S vůní jehličí nás hřeje punčový čaj.
Z gramofonu zní – „Hej mistře, vstaň bystře,“ a my spínáme své ruce i za Jakuba Jana Rybu, který si sám vzal život. V ten sváteční večer přicházejí na návštěvu duše, které tiše naslouchají.
Zcela obyčejné věci nabývají na významu. Dívám se na nebe plné hvězd a něco, co nelze vyjádřit mne sbližuje s tisíci jiných domovů. V ten večer vzpomínám na všechny trpící a smutním, že není v mých silách podat pomocnou ruku. Milióny vánočních přání putují po celé zeměkouli, aby nás alespoň na chvíli pohladily a ujistily, že nejsme sami.
Posílám pohled dětem do Domova dobré vůle. Se ztrácející se nocí sním o světě, kde panuje vzájemná úcta, laskavost a láska. Prosím Pána Boha, aby kousek z té vánoční nálady zůstal v našich myslích a činech na cestě do nového roku. Na prstech počítám, kolikrát ještě spatřím vánoční stromek, na kterém se třpytí ozdoby minulých časů. Vzbouzí mne štěkot strakatého voříška z ulice. Moc rád bych věděl, jestli ví, že jsou Vánoce. Ale asi ano. Válí se v závěji a raduje se jako věčné dítě. Dávám mu buřta. Vždyť je Boží hod!
SETKÁNÍ V CAFÉ MILENA

„Promiňte, pane! Mohl byste mi říct, kudy se dostanu na Národní třídu?“ „Je to tady ze Staroměstského kousek,“ vysvětlil jsem klukovi, co seděl se mnou u stolku. Poděkoval a rozpovídal se. „Chci jít do míst, kde byla ta Něžná revoluce. Táta mi o tom říkal. Ve škole jsem o tom nikdy neslyšel. Bylo mi tenkrát šest let.“ „Proč to chcete vědět?“ zeptal jsem se. Popíjel kolu a přemýšlel.
„Táta občas o tom mluví a nadává. Že lidi zapomněli na študáky, na bolševickou diktaturu, že tady je nová levičácká totalita. Mlčel jsem a kluk pokračoval. „Táta tvrdí, že ho podvedli. Že to bylo dohodnutý. Táta byl každej den v Praze. Viděl i Kryla a Gotta, když zpívali hymnu a celej Václavák křičel NEJSME JAKO ONI.“ „Ty víš, kdo to byl Kryl?“
„Zpěvák, s kytarou. Táta si ho pouští, pije pivo a je smutnej.“
„Víš, co je to strach?“ zeptal jsem se.
Zakroutil hlavou: „Vy se bojíte?“
Přikývl jsem: „Bojím! Celá moje generace se bojí. Ale dříve jsem se bál víc.“
„Kdy dřív,“ nechápal.
„Před tou Něžnou revolucí,“ vysvětloval jsem, „v žádné totalitě není člověk svobodný.“
„Já svobodnej jsem,“ řekl klidně můj společník a povstal.
„Jdeš na Národní?“
Pokrčil rameny: „Nejdu. Vysvětlil jste mi všechno. Díky.“


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

Foto © z archívu Josefa Fouska

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 11. 2008.