Vladimír Kulíček: Nedoceněný fenomén

Rubrika: Literatura – Fejetony

                                            NEDOCENĚNÝ FENOMÉN
                          aneb  Jak Vincek kupoval boty a soused zaorával políčko

Setkání s Vinckem Cíců po ránu znamená jedno: dávku nových informací. Můžete s nimi souhlasit nebo nesouhlasit, ale nedá se oddiskutovat, že Vinckovy vývody nutí k zamyšlení třeba až do oběda. Jak se s tím vypořádáte, to už potom záleží jenom na vás. Potkal jsem ho hned za rohem opět po delší době.
„Ahóój,“ řval na mě přes celou ulici, jak je jeho zvykem.
„Tak co mi povíš dneska za novoty?“
„Co ti budu vyprávět! Potřeboval jsem si koupit nové opánky. Léto je tady a ty staré se mi rozkládají na základní elementy. Kam pro ně? Na trh? Televize varuje: Tamní zboží jsou plagiáty známých značek, nekvalitní, cena je nízká proto, že stát je okrádán o řádný odvod daní. Kupujte v kamenném obchodě! Nechci okrádat stát, boty chci mít kvalitní, a tak jsem zamířil do města, do kamenného obchodu. Byl slyšet, už jak jsem se blížil..!“
„Jak to, Vincku, snad vidět!“
„Ne, slyšet, už zdaleka, ještě jsem ho neviděl!“
„Co jsi slyšel?“
„Bum bum bum bum...“
„Jo, myslíš techno?“
„Přesně tak! Bylo horko, u obchodu otevřené dveře, a tak se to rozléhalo do daleka. Ale co jsem měl dělat? Opánky jsem potřeboval, na trh jít nechtěl, a tak jsem vlezl do jámy lvové. Byl tam rachot jako v kotlárně. Zato si mě nikdo nevšímal. Obcházel jsem regály, ale na to pravé nekápl. Málem jsem zakopl o nějakou slečnu, která vypadala, že k tomu blázinci patří.“
„Potřebuju ….bum bum bum…. opánky…..bum bum….asi čtyřicet….bum bum ….čtyři“ hulákal jsem do toho randálu.
„Tam….bum bum bum….nahoře…bum bum ….vpravo….bum“. Víc jsem nerozuměl, slečna mávla pravou přední kamsi dozadu a odklusala. Vydal jsem se naznačeným směrem.
Objevil jsem „inlajny“, lyžařské boty, ale to je na léto trochu těžké. Po opáncích ani stopy. Oběhl jsem dva regály a znova natrefil na stejnou slečnu. Zacloumal jsem s ní:
„Žádné…bum bum bum…nemůžete to bum bum …ztišit?“
„Nás to…bum bum…nabíjí energií!! BUM!“
„Ty opánky….bum bum….tam nejsou…bum bum!“
Mávla rukou obráceným směrem než dříve. A to mě dohřálo! BUM… a vyletěl jsem z doporučovaného kamenného obchodu jako dělová koule. U blízkého stánku jsem si dal panáka, pomalu se uklidnil a volným krokem se vypravil na vietnamský trh.
Přepadla mě pohoda. Klid, jenom jemný ševel hlasů kupujících a obsluhujících. Hned si mě všiml prodávající Vietnamec, cože si přeji, a když jsem si přál opánky, které on nevedl, o s o b n ě  mě doprovodil o pár stánků dál ke kolegovi. Tam jich byl velký výběr. Že jsem si opravdu vybral, je jasné. Ještě kolem mě běhal prodavač se zrcadlem, abych se přesvědčil, jak mi opánky sluší. Byl zdvořilý, slušný, snažil se vyhovět každému přání.
Pochopil jsem, proč se říká kamenné obchody. Protože se v nich prodává jako v obchodní době kamenné. Opánky mi sedí, cítím se v nich dobře, jsou zhruba za polovičku než v kamenném obchodě. Tam budu chodit až do té doby, než se oni od trhovců naučí, jak se má prodávat.

Vinckovo vypravování mi připomnělo jinou příhodu, kterou jsem absolvoval právě s ním, když jsme spolu procházeli jeho milovanou jihočeskou krajinou, odkud pochází a kde má v jednotlivých vesnicích spousty známých.
Netrvalo dlouho a v jedné z vesnic jsme potkali staršího hospodáře, se kterým se Vincek, zřejmě z dávného zvyku, oslovoval „sousede“. Bylo znát, že si Vincek souseda váží jako dědice známého selského rodu, který rozuměl půdě, hospodaření na ní a měl vztah k přírodě jako živitelce. Stačilo několik slov a bylo jasné, že oba jsou jak v názorech, tak i humoru jedné krevní skupiny.
„Byla tady průtrž mračen a krupobití, mám jen malý políčko, bejvalej záhumenek, co mělo vzejít, bylo potlučený, půda nevsakuje, všechno hnije. Čert aby vzal rozorání mezí, strojený hnojiva a těžký stroje, který udusají půdu na beton. Výsledek? Vyplavená vesnice samým bahnem! Musel jsem všecko zaorat, ale nastala potíž: Někdo mi ukrad můj malý traktůrek!“
„Ale sousede, jak jste si tedy poradil?“
„Měl jsem ďábelskej nápad: Už dědek mi říkal: Drž se, kluku, tradice! Právě po něm mi zbyl ve stodole starý pluh, pamatuje ještě asi bratry Veverkovy, a s tím že bych jako těch pár řádků zaoral. Ale kdo to potáhne? Koně nemám, kráva je „stelná“, „starou“ - jako za nevolnictví zapřáhnout nemůžu, a taky by to neutáhla. Tak mě napadlo, že starý Matys má v chlívě staršího vola, asi spíš z nostalgie, než na maso, a ten by možná ten pluh utáhnul. Matys se ani moc nezdráhal, že by mě ho jako půjčil, jenom mě upozornil:
„On je teď ňákej divnej, pořád si podupává nohama a kroutí se jako bajadéra už dva dny a noci, co se za lesem ozejvá takový „bum bum bum“, duní to, lidi nadávají, že není klid a nemůžou spát. Jenom tomu volovi to asi nevadí, tak to s ním zkus. Pak jsem pochopil, no jo, za lesem je technopárty, už dva dny, viděl jsem to v televizi, jak se tam za toho „bum bum bum“ kluci a holky kroutí stejně, jako ten můj vůl, a to jim říkají „tanečníci“. O tanci mám jinou představu - zavezli nás do Národního na balet a taky jsem viděl v televizi ples ve Vídeňské opeře.“
„Jak se ten tvůj vůl vlastně jmenuje?“
„Ale coby, je to vůl, ale teď mu říkám Tanečník!“
„Tak mi toho Tanečníka puč!“
Co ti mám, sousede, vykládat: Už od dědka umím udělat rovnou brázdu, ale od toho lesa se zase ozvalo „bum bum bum“, Tanečník začal podupávat a kroutit se na všechny strany. No, zaoral jsem to, ale kdyby to můj dědek viděl, tak by zaplakal. Místo krásně rovných brázd mám z políčka spíš kubistický dílo jako od Picassa.
Když jsem Tanečníka Matysovi vracel, povídám: „Ten mi to políčko zřídil!“
Matys na to: „No, co bys chtěl od vola!“
Tak já už musím jít, na viděnou, sousede!
Delší dobu jsme šli mlčky a jak znám Vincka, bylo jasné, že uvažuje nad tím, co slyšel a nějak to zhodnotí. Nemýlil jsem se. „Jeden filozof říkal, že svět se tak jako tak jednou zblázní. Tak si myslím, že ten filozof neměl mluvit v budoucím čase.
Chtěl jsem si u bundy vyměnit plastový zip, který moc nevydržel, za kovový, s tím mám několik desetiletí dobré zkušenosti. Ale v prodejně mi řekli, že to nejde, protože kovový zip je životu nebezpečný, jsou v něm nebezpečné kovy. Nařídil to někdo snad od Evropské unie, proto, že kdyby to děti olizovaly,… ale to jsem tedy nikdy v životě neviděl! Koncern Quelle musel vyřadit z prodeje všechny výrobky, kde byly kovové zipy, tak nám teď zbude jen ten plastický zázrak, co tolik nevydrží. Ale zato se víc prodá.

A k tomu sousedovi? Tak si říkám, že člověk musí mít za sebou pár desítek let života a životních zkušeností a osobní vnímavosti, aby pochopil, že existuje jeden vzácný, nedoceněný fenomén, který z nevědomosti a nezkušenosti ještě více pošlapáváme, přestože nám to škodí.
Ten fenomén je docela obyčejné TICHO! 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

 OHLASY NA ČLÁNEK

Pane Kulíček, sdílím s Vámi vaše pocity, mám  stejné s tím bum bum bum  kdekoli, nejen v obchodě, na jakémkoli veřejném prostranství, ale proniká i ze sousedních bytů, jakoby púřicházeli odněkud  příslušníci primitivních kmenů. Možná vlastně přicházejí a vymývají nám naše myšlení, abychom byli tupější a manipulovatelnější. Vaše povídka  se sháněním sandálů se mi moc líbila, ta druhá byla trochu znásilněná vaší vlastní nelibostí. Zapřažené voly nechte být... jinde než na statku je jich dost... a vždycky tančí tu, kterou  právě hrají.......
Zdraví Albína M., 16.7.2007

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 07. 2007.