Bylo sváteční nedělní odpoledne, spokojeně jsem dojídal oběd, když z rohu pokoje, kde se způsobně usadil můj  Kolja, aby dal najevo, že nežebrá, se najednou ozvalo:

„Můžu?“
„Co, můžeš? Nic nedostaneš!“

„Já nic nechci, já se chci jenom na něco zeptat!“

„Nemůžeš!“

„Proč nemůžu?“

„Protože teď jím a při jídle se nemluví. To bys už mohl vědět. Vždyť ty sám, když jíš, taky neštěkáš!“, snažil jsem se Kolju odbýt. Na chvíli se rozhostilo ticho a bylo slyšet jen cinkot jídelního příboru.

Sotva jsem odložil vidličku, ozvalo se znovu:
„Ale teď už můžu?“

„Můžeš! Tak co jsi chtěl vědět?“

„Zajímalo by mě, proč někteří dvounožci žijí na psí knížku? Vůbec tomu nerozumím. To má nějaké výhody – vydávat se za psy? Vždyť musí potom za sebe platit nestydaté daně?!“ nahodil Kolja přihlouplý výraz a čekal na odpověď.
Zamyslel jsem se a musel si přiznat, že ten můj pes není tak hloupý, jak se dělá a má v něčem pravdu.

„Víš, Koljo, tohle není tak jednoduchý, jak by se vám psům mohlo zdát. Výraz „psí knížka“ je myšlen obrazně – dva lidé žijí spolu jen tak bez oddacího listu, zkrátka na hromádce…“

„Na psí?“ upřímně se podivil můj psí partner. 

„Ne tak doslova. Když spolu dva žijí na „psí knížku“, tak jim to dává určitou volnost – asi jako psům. Když se pak jeden druhému znelíbí, přestane je bavit se očuchávat, tak si můžou sbalit své kosti a odejít od sebe bez problému. Za tuhle výhodu ovšem, musí platit vysoké daně. Svoboda, jakákoliv, byla a je drahá a musí se za ni platit. Jiné výhody už to nemá.“

„A co je to  ten váš oddací list?“ vyzvídal dál Kolja a bylo vidět, že se má chuť dneska vybavovat.

„Snad se nechceš ženit? Oddací list to je takový kus papíru, na němž si obě strany slíbí věrnost až za hrob. Zpravidla to stejně nedodržují, ale třeba tomu na začátku věří -a taky to hezky vypadá.“

„Už tomu trochu rozumím,“ kývl hlavou Kolja, „nerozumím ovšem tomu, proč lidi musej´ mít ten cár papíru? Tohle my psi nepotřebujeme. My zůstáváme svým páníčkům věrní bez cárů čmárů až za hrob!“
 

Touhle poznámkou mne můj „ Kožíšek“ úplně vykolejil a musel jsem mu v té chvíli podruhé dát zapravdu.

„Tak se mi zdá, že mám chytrého psa. Poslyš, nekoukáš ty přespříliš na internet? Nebo máš genialitu v genech? Máš naprostou pravdu. A hned ti povím dvě příhody o věrnosti jednoho psa až za hrob, v našem případě až do hrobu.“

Kolja se dlouze po kočičím vzoru protáhl jako kočka a okamžitě ulehl vedle mě. Natáhl ucho do špičky a tím dal najevo, že už poslouchá.
 

„Tenhle příběh, právě tak jako ten následující, se skutečně stal v jedné malé vísce pod Kielcami v Polsku. V jednom stavení žil pes se svými hospodáři a jeho úkolem bylo, jak už to v takovém hospodářství chodí, hlídat stavení. Jeho majitelé měli dvaadvacetiletého syna, který jednoho dne znenadání zemřel.
V den pohřbu, kdy bylo jeho tělo podle zvyku vystaveno v jednom pokoji,  se s ním přijela rozloučit spousta příbuzných. Psa museli uvázat, aby snad náhodou to hlídání nepřehnal. Po celý čas pohřbu byl pes na řetězu velice neklidný, vyl, pobíhal a za každou cenu se snažil utrhnout, právě jako pominutý. Ale marně!
 

Smuteční hosté se vrátili z pohřbu a ještě ani řádně nezasedli ke společné hostině, když se psu podařilo přece osvobodit, řetěz se konečně přetrhl a pes se za strašného vytí a štěkotu rozběhl rovnou na hřbitov. Tady začal u čerstvého hrobu zuřivě hrabat. Když to dál nešlo, vrátil se do stavení a začal tahat za nohavici svého hospodáře.
Ten pochopil, že něco není v pořádku a běžel za svým psem na hřbitov. Jakmile spatřil, že pes znovu usilovně hrabe u čerstvého rovu, dal pokyn hrobníkovi, aby hrob otevřel. A jaké bylo radostné překvapení, když se ukázalo, že syna pochovali a oplakali předčasně, že je živý. Od té doby hospodářův pes už nemusel hlídat venku u boudy, ale dostal svůj pokoj a žil si do smrti jako pán.“
 

„Jééé, to je jako pohádka,“ zaňafal spokojeně Kolja a samým štěstím málem vrněl.
 

„Druhý příběh se odehrál zase v Katovicích na hornickém sídlišti „finských domů“. Tam žil jeden manželský pár a měli velkého psa, křížence  jako jsi ty, ale byl už hodně starý a tito lidé se museli vystěhovat do Německa. Protože se báli, že by jejich přítel tak daleké stěhování nezvládl, darovali ho sousedovi. Když odjížděli, museli psa u souseda zavřít. Sotva byl po nějaké době volný, pustil se zběsile po stopě svých pánů. Ta však brzy končila na zastávce autobusu, odkud odjížděli.

A představ si, Koljo, že od té doby tenhle pes každého rána přiběhl na tu zastávku, i tam si lehl a vydržel tak až do večera. Když přijel autobus, pokaždé zvedl hlavu, všechny cestující řádně překontroloval a teprve pak ji zase položil na přední tlapky. Tak vydržel až do večera. Potom se vrátil do domu nového majitele. Večer se vždy vrátil do domu nového majitel.  Nevynechal den, ať pálilo slunce nebo lilo jako z konve. A tak tam vysedával řadu měsíců, možná roků, až do své smrti. Stále čekal na své pány a nikdy na ně nezapomněl.

  
Tak tohle je ta ukázka věrnosti až za hrob. A když už jsme u toho, tak poslouchej, přečtu ti ještě něco podobného od našeho kamaráda Vládi Kulíčka.

Václav Richard Židek

Valda

Tíha první světové války s její nouzí dolehla i na rodinu sedláka Hradišťáka. Byl pololáníkem a jeho půllán tehdy představoval velmi slušný majetek. Nic naplat, válečné rekvírování pohltilo málem všechno, i skromné domácí hospodářství.  C. k. rakouští a uherští četníci byli neúprosní, pro rodinu zůstalo hlavně to, co se podařilo za cenu nebezpečí ukrýt.
Dřina od rozednění do noci za pomoci jen nejstaršího syna a někdy sousedů nestačila. Selka Hradišťačka se musela postarat o rodinu s deseti dětmi, postarat se o domácnost a ještě přijít vypomáhat, kde bylo třeba.

Za člena rodiny byl považován i Valda.

Valda byl starý a moudrý pes. Měl rozumné oči stejně jako člověk, jen promluvit. Nyní chřadl a chřadl. Měl už hodně let a léta zmohou každého. Stalo se to v srpnu, před dubenskou poutí.
Dubenská pouť, holečku, to je velký svátek pro děti, ale hrozné trápení pro mámu! Od starostí až hlava praská, ale to nic, jen když děti mají potěšení, však se i mámino srdce potom zaraduje.
Bylo už pozdě v noci. Na starých hodinách odbilo hrkavě jedenáct. Děti už spaly. Tři na pekárně, dvě na posteli, jedno v kolébce, jedno v kočárku, dvě v sedničce a dvě na seně. I Hradišťák už chrupal. Jen mladá ještě ponocovala. Na prádelníku se bělalo plno hromádek čistého prádla na zítřek a na nich svítily pestré šátky na krk. Všechny díry byly již vyspraveny, všechny knoflíčky přišity, všechno bylo vyžehleno a v pořádku. A na každé hromádce se třpytil pětníček – na cukrovou tyčinku, na špalíček, na okurku. 
Jak hodiny zahrkaly, klekla si máma ke stolu a začala se modlit. To byl zase večer, kdy musel milý Pán Bůh odpustit a slevit – ne, nebylo možná doříkat první otčenáš až do konce. Oči se zavíraly, ať se bránila, jak chtěla, ať se v duchu hubovala. Víčka na nich byla najednou jako z olova, těžká jako centy.
Vtom někdo zadrápal na dveře. Až se lekla. Zas a zase. Vstala, chvilku poslouchala, a když se drápání opět ozvalo, šla otevřít. Valda! Starý Valda stál přede dveřmi. Chtěl dovnitř. Tohle přece nikdy nedělal, měl boudu pod kolnou, večer ho nakrmila, hlad tedy nemá, co tu chce?

Co ho to napadlo? Skoro na něho zahubovala: „Jdi! Jdi do boudy!“

Podíval se na ni, až se ulekla. Tak smutně se podíval. Smutně a dlouze. Chvěl se, chudinka, celý se chvěl a sotva se držel na nohou. Bylo jí ho najednou líto, pohladila ho a vpustila do světnice. Vešel nejistým krokem. Když usedla na stolici, posadil se vedle a položil jí hlavu do klína. Byla horká. I oči mu svítily jako v horečce a byly smutné. Najednou jí bylo do pláče, oči se zalily slzami. Pohladila ho ještě jednou, měkce, potřepala a zeptala se ho něžně, jako se máma ptá stonavého dítěte: „Tak copak tě bolí, Valdíčku, co je ti?“
 

Ani se nepohnul, jenom se na ni pořád díval, smutně a dlouze. Prohlédla si ho bedlivěji. Připadal jí najednou ještě sešlejší, nos měl suchý, ocas schlíplý, dýchá krátce a ostře. Poznala, že stůně, že je mu zle. A najednou se jí rozsvítilo: Ano, proto on škrabal na dveře, přišel se rozloučit. Zajde! Do rána zajde! Už tu nebude Valda!
 

Valda, ztělesněná vzpomínka na její mládí, na hájovnu, v níž je prožila, na lesy, na veselý a bezstarostný život. Už se jí nechtělo spát. Slzy se jí nahrnuly do očí. Chudinka, rozloučit se přišel. Přišel se podívat, než umře! Pohladila ho. Ten pes jí rozuměl. I on měl oči najednou vlhké, plné slz.
A – hle, olízl jí ruku, jako to vždy dělával. Tentokrát jenom slabě a jeho jazyk pálil, byl suchý. A pořád se díval. Smutně díval. A pak najednou vstal a doplazil se k Hradišťákovi. Napjal poslední síly, vyskočil předníma nohama na kraj postele a upřel svůj pohled na jeho spící oči. A potom obešel světnici, očichal děti, nahlédl do všech koutů a vrátil se k té, kterou měl přece jenom nejraději – k Hradišťačce. Vzala ho do náruče a vynesla ho ven pod kolnu. Tam mu ustlala, pěkně a pečlivě. Starostlivě ho uložila a přikryla.

Když odcházela, zavyl, tiše a bolestně. Ne, nemohla od něho, musela se ještě jednou vrátit. Ještě jednou ho pohladit, ještě jednou se na něho podívat, na živého, jenž se loučí, navěky se loučí.

Když zavírala světnici a chystala se jít spát, neviděla pro slzy. Vzpomínky jí táhly hlavou, ale jedna se vracela s úpornou silou.
Bylo to jednou na jaře, sníh roztál, žito na polích se zazelenalo a byla právě neděle. Mladá Hradišťačka se oblékla do svátečního, že půjde do Dubného do kostela. Vždyť babička na malého Vavřinečka dohlédne, a když bude třeba, pokolébá ho a převine. Rozloučila se s klučíkem i s babičkou a potom se otočila k Valdovi, který tu seděl a pozorně sledoval, co se děje: „Tak, Valdíčku, hlídej, pěkně hlídej!“
 

Do Dubného je půl hodiny cesty. Když došla k Žabinci, jehož hladina se leskla v záři ranního slunce, začali na dubenské věži vyzvánět. Přidala tedy do kroku, aby nezmeškala. Přišla do kostela v okamžiku, kdy už kněz kráčel k oltáři. Klekla si a nábožně se modlila. Za Vavřinečka, aby mu dal Pán Bůh zdraví a štěstí, za muže, aby byl zdráv a pořád tak hodný, za své rodiče, za dědouška, za babičku a za všechny lidi na světě.
 

U Hradišťáků Valda hlídal. Seděl u kolébky a dával pozor, co malý Vavřineček dělá. Babička seděla u stolu a říkala si ze starého nebeklíče nějaké modlitby. Za chvíli však vstala a odešla ven. Vavřineček spal a usmíval se ze spaní jako andělíček. Jarní sluníčko však probudilo za oknem mouchu, která se nejprve zimomřivě a lenivě protahovala, ale potom si dodala kuráže, vzlétla a sedla Vavřinečkovi rovnou na nosánek. Ten roztáhl ručky, zavrtěl hlavičkou, otevřel oči a začal plakat.

Napřed jen potichu, jaksi nesměle, ale pak se rozkřičel na celé kolo. Valda nastražil uši. Vavřineček pláče. Co teď? Honem, honem, co teď? Podíval se moudře na plačícího občánka, vycenil dobrácky zuby, zastříhal ušima, ale nic naplat, kluk plakal dál. Jenže panímáma mu nařídila, aby hlídal, aby pěkně hlídal! Kde je? Kam za ní? Musí, musí přece, musí ji najít, musí jí povědět, že ji Vavřineček volá, že pláče, že ho musí jít potěšit a pokolébat.
Otevřel si dveře a hledal stopu. Dlouho hledal, až ji našel. A hned po ní! S nosem na zemi upaloval od Hradišťáků ke křížku, odtud k Žabinci a k Dubnému. Avšak na návsi ji ztratil. Prošlo tudy příliš mnoho lidí.
Stoupl si doprostřed návsi, zdvihl nos nahoru a začal štěkat a výt. Lidé se sbíhali a divili se, co ten pes tady chce. Snad se pominul, nikdo ho tu nezná, aby tak ještě někoho pokousal! Obecní strážník, který se k tomu namanul, odběhl pro rasa, aby psa chytil a odpravil. Pes vyl a vyl. Lidé vycházeli z kostela, zástup se rozrůstal, i ras již přiběhl se sítí a již se chystal, že neznámého psa chytí.
Ten vtom prudce vyskočil, radostně zaštěkal a už stál u mladé Hradišťačky, která právě vyšla z kostela. Vyskočil jí na ramena, zase seskočil, chytil ji za sváteční sukni a táhl k domovu. Hradišťačka pochopila. To se jistě něco stalo Vavřinečkovi!
Chvátala, běžela, utíkala, sotva dechu popadala a domů přiběhla celá říčná. A hle! Ve světnici seděla babička u kolébky a bezzubými ústy šeplavě zpívala starodávnou ukolébavku. A Vavřineček se usmíval jako andělíček.
Valda se podíval trochu nechápavě, jako by chtěl říci, že chlapec přece před hodinou křičel a plakal, že mu proto běžel pro pomoc. Máma nakonec pochopila, když jí babička vysvětlila, jak na chvilku odběhla a když se pak vrátila, chlapec plakal a Valda byl pryč.
  „Tak vida, Valda, a jaký dával pozor!“ pomyslila si Hradišťačka a pohladila psa, který se tvářil jako někdo, kdo vykonal svou povinnost.

To všechno táhlo hlavou Hradišťačce, když si šla plačící lehnout. Neusnula pořádně. V polospánku viděla, jak si hraje s malým Valdou v hájovně, jak s ním jde do lesa, jak ji táhne za sukni od kostela – jak se s ním loučí.
Ráno byl Valda studený. Máma dětem nic neřekla, ustrojila je do kostela, vypravila. A když všechny odešly, pověděla muži, co se stalo.
Pochovali Valdu v sadu pod košatou hruškou a na hrob pak děti položily věnečky, které uvily z prostých lučních kvítků.

Pozdě večer, když slunce již dávno odpočívalo za ztemnělými vrchy a když všechno u Hradišťáků spalo, stála nad hrobem pod hruškou mladá Hradišťačka. Dlouho tam stála. V dálce supěla lokálka, která jezdívala kolem jejich hájovny. Supěla, supěla, ale potom i ona ztichla. Zaplakala Hradišťačka. Kamarád, hodný, věrný a milý kamarád umřel. Ne jako pes, ne, ne! Jako člověk. Jako nejvěrnější člověk!

(Podle vyprávění J. Honnera, zemského školního inspektora, z roku 1938 volně zpracoval Vladimír Kulíček.) Je tomu již tři čtvrtě století, kdy pan školní inspektor J. Honner obcházel svůj obvod, aby se osobně přesvědčil, jak se národ Jana Ámose Komenského „učí moudrým býti“. Nezůstalo však při tom. Pan inspektor měl zvláštní dar, dokázal totiž na příkladech slovy, kterým rozuměli i nejmenší prvňáčci, vštěpovat svým posluchačům úctu k lidské práci a jejím výsledkům. Zdůrazňoval, jak i ten zdánlivě bezvýznamný výrobek v sobě zahrnuje lidský um, důvtip, poznání a často také kus ztraceného lidského zdraví. Proto si zaslouží plné pozornosti a šetrného zacházení. Nezapomněl ani na vlastenectví, slovo, které dnes ke škodě nás všech zapadá jakoby do šedi minulosti.

 

Svoje celoživotní zkušenosti shrnul pan inspektor ve svých knížkách, určených především mládeži. Do emocionálně laděného „Mámina srdce“ zakomponoval příběh pejska Valdy, který si zaslouží, aby byl do „Kolji“ zahrnut. Vyjmutí z kontextu původního díla si však vyžádalo úpravu, aby nebyla narušena srozumitelnost a časové zařazení povídky.

Honnerovský duch však zůstal zachován i s jeho emocionálním nábojem.

Nemohu se zbavit dojmu, že nám dnes lidé jeho ražení chybějí. Projevuje se to zdmi posprejovanými nesmyslnými tagy, porýpanými okny v tramvajích a vlacích, zdemolovanými zastávkami autobusů, záměrnými překážkami na tratích vlaků a dalšími vandalizmy, které si každý může doplnit sám.

Přál bych si, aby povídka „Valda“ byla nejen výpovědí o vztahu ke zvířatům, ale i výrazem úcty k lidem charizmatu pana inspektora J. Honnera.

Vladimír Kulíček

Nuda?... aneb Chlapeček a jeho štěteček

Horké letní odpoledne dolehlo na autobusovou zastávku Želivského. V tu dobu bývá dopravní „sedlo“ a na autobusy se čeká delší dobu. Jistě i proto se nad stanicí rozprostřela nuda, bublající a houstnoucí jako správně vařená povidla.
I čekající cestující vypadají unaveně, zdá se, že nuda z nich stéká jako parafín z příliš rychle uhořívající svíčky. Nemám však pojem nuda příliš rád, nevím totiž úplně přesně, co to znamená, přestože se o ní často mluví, dokonce i mezi velmi mladými lidmi. Myslím si totiž, že vždy a za každé situace se děje něco, co je hodno pozornosti. Musí se jen vidět a chtít vidět. Vždy je o čem přemýšlet, a to za všech okolností.

Vraťme se však na autobusovou stanici. Vida, tamhle přichází mladá pohledná maminka s hošíkem asi čtyřletým. Oba jsou krásně oblečeni, snad až nad obecné zvyklosti. Maminka má bělostnou halenku plnou krajek, chlapeček je nápadný ve svých hezkých, pravděpodobně úplně nových botičkách.
Zařadili se mezi čekající, když tu maminka poznala mezi nimi dobrou známou. Hned se daly do řeči, prostě drbaly a drbaly. Chlapeček tím vypadl úplně ze zorného pole dohledu. Začalo mě zajímat, jak na to bude reagovat? Mnohé děti si v takovém případě vyžadují pozornost násilím, zlobí nebo povykují.
Ne tak náš hošík! Vysoké čelo, inteligentní, zvídavý a všímavý pohled a schopnost zabavit se sám byly patrné na první pohled. V ručičce třímal malý, úplně nový lakýrnický štětec, a byl tou svou hračkou tak zaujat, že nevyžadoval další pozornosti.

Nedovedu si představit, že by čtyřletý chlapec vstoupil do prodejny „Barvy – laky“ a suverénně požadoval lakýrnický štětec č. 2. Byl to zřejmě neobvyklý dárek od někoho, kdo asi tušil, že právě ta neobvyklost hošíka plně zaujme. A tak se stalo!

Z toho, jak pozorně sledoval okolí, se dalo vytušit, že dobře ví, k čemu takový štětec slouží. Hledal, co a čím by mohl natřít. Ale najděte něco takového na autobusové zastávce!
Náhle se situace radikálně změnila: Kde se vzal, tu se vzal, velký černý pes! Přiběhl a na jeden ze sloupků podpírajících střechu čekárny udělal tu obyčejnou psí loužičku. Ne jenom takovou ledajakou psí značku, užívanou psy běžně k označení svého teritoria, ale pořádnou louži, hodnou tak velikého psího „kusance“. Hned nato odběhl.
Chlapečkovi zasvítila očička a už seděl na bobku, namáčel do louže štětec a pečlivě si roztíral tento nátěrový materiál na nové botičky. Dělal to soustředěně, pečlivě, občas si svoji práci prohlédl. A pokud seznal, že to někde odbyl, svědomitě nedostatek ihned opravil.
A maminka drbala a drbala a drbala. Také z ostatních cestujících si hošíka nikdo nevšímal, zdálo se mi, že se všichni obírají jenom svými myšlenkami. Posléze hoch práci dokončil, postavil se a zálibně shlížel na svoje dílo.
Vtom kde se vzali, tu s vzali, odkudsi přiběhli dva psi. A kdo jen trochu zná psí mentalitu, musí uhodnout, co následovalo. Jejich citlivé čenichy okamžitě zaznamenaly cizí pach, což v nich okamžitě vyvolalo náramné rozhořčení. Který vetřelec si tu značkuje naše teritorium!! Jaká drzost!!! To se musí ihned napravit! A už oba psi stojí, každý po jedné straně chlapečka a označují jeho nohy i botičky. Chlapeček neprotestuje a maminka drbe a drbe a drbe.
A už najíždí autobus! Maminka toho má asi ještě mnoho na srdci, ale je potřeba končit. Loučí se s přítelkyní, bere chlapce do náruče, z botiček kape ještě něco mokrého na luxusní sukni. Ale ouha! Změna rozdráždila oba psy! Oni si svoje teritorium pracně označkovali a teď jim ho chce někdo brát! Haf, haf, haf!

Vrhají se na chlapečka, vyskakují na paní, již také označkovanou, i na štětec s cizím zápachem, který chlapeček stále drží v ruce. Maminka nechápe nic, psi se derou za ní do autobusu. Nakonec je musí vyhnat násilím s pomocí ostatních cestujících. Vyhnat jako psy!
Autobus odjíždí, paní má chlapečka na klíně a oknem vidím, jak kluk štětcem přejíždí po její luxusní krajkové halence.

Stanice osiřela. Osiřela také již vysychající psí loužička. Ta opomíjená, přehlížená, bezvýznamná, nicotná. Přece však za kratičkou dobu své existence splnila vznešený úkol a jako krůpěj rosy čisté skanula do duše hošíka – stejně čisté. Buď pozdravena, psí loužičko, buď pozdraven, světe, kde stále ještě kousek všední poezie vítězí nad nudou!         

Vladimír Kulíček