- Vincek Cíců není hlava. Jistě rozumíte: Na absolvování základní školy spotřeboval skoro dvakrát tolik času, než kolik je ho obvykle potřeba. Seznam jeho zaměstnání by počtem mohl konkurovat výčtu biblických jmen. Jeho zaměstnanecká promiskuita však nebyla způsobena jeho leností, neochotou nebo nepřizpůsobivostí. Spíše naopak. Vincek je ochotný, vstřícný, plní do puntíku zadané úkoly – jenže právě do puntíku - tedy po svém - s následky, které je možno občas označit jako katastrofální.
Příčinou je jeho myšlenková přímočarost, vykládající vše doslova. Pojmy jako analogie, jinotaj a podobné jsou pro Vincka totéž, jako nepostižitelné jméno Hatšepsovet. Drobná příhoda z restaurace střední cenové kategorie objasní názorně vše.
Vincek zašel na oběd a nemohl si vybrat z jídelníčku, kde dnes módně figurují exotické názvy z jazyků, které jsou pro Vincka španělskou vesnicí.
Netrpělivý vrchní už potřetí opakoval: „Co si dáte?“. Vincek postřehl, že k sousednímu stolu přinesla servírka pánovi něco lákavého, na co okamžitě dostal chuť: „Mně by se líbilo něco takového ...“ a ukázal na souseda. „Chtěl byste to samé?“
„Chtěl, ale on si to ten pán asi nenechá vzít!“
Vrchní odešel poněkud nejistým krokem. Vinckův kamarád Zdeněk tvrdí, že Vincek uvažuje jako kůň s klapkami na očích. Nač by si měl zjednodušenou životní realitu komplikovat složitými úvahami.
Když se však občas Vincek pustí do rozsáhlejší úvahy - a to jenom v kruhu nejbližších kamarádů, podaří se mu často jeho pohledem uhodit příslovečný hřebík na hlavičku líp, než dokáže obsáhlý komentář renomovaného publicisty. Ono je to asi tím, že ten přímočarý pohled, podložený surovou realitou, má občas něco pro sebe.
Onehdy se Vincek dostal, jako už mnohokrát, do nezáviděníhodné situace, pochopitelně finanční. Večer meditoval:
- "Nejsem teď zrovna v ažůru a furt mi zvoní v uších častej výrok mýho bejvalýho učitele: Peníze leží na ulici, jen je najít, vidět a sebrat! Nejlepší vědět, kde! Opakoval to tak často, že tomu věřím! Když na ulici, tak na ulici. Asi je to jako sbírat houby. Někdo najde plnej košík, jinej čumí kolem dokola a utře hubu. Ale to by bylo, aby se mi to nepovedlo! Tak sem vyrukoval do ulic. A vida! Už asi za hodinu sem našel padesátník. Na začátek nic moc, ale nemusí pršet, hlavně dyš kape.
Druhej den sem byl úspěšnější. Našel sem korunu! No vida, kdybych každej den našel vo padesátník víc, kdy bych měl milión? To se totiž teď nosí: Milionářů není nikdy dost! Opakuje do omrzení v televízi ten pán, co uvádí hlubokomyslný říkanky, jako: Když vám v hlavě něco dejmá, zhodnotí to Ondřej Hejma! Ale – kdy budu mít ten milión s přibejvajícím padesátníkem každej den? To je na mě vysoká matematika.
S tím sem na tom jako drtivá většina našich bohémů, zpěváků, zpěvaček, výtvarníků a podobně, co se bez ostychu přiznávají v televizi i rozhlase, že na svoji profesi šli hlavně proto, že nemají ani ánunk vo matematice a při svý činnosti ji nepotřebují. Což je můj případ taky. Jenom nevím, jestli stačí neumět matematiku, aby se na tom FAMU, DAMU, UMPRUM a jak se to všecko menuje, uplatnili. Ale na rozdíl od nich, co se za to nestydí a občas se s tím dokonce chlubí, nebo to uvádí jako svoji přednost, já vosobně bych se tím nevytahoval. Kdyby nevěděli, kde je Itálie, za to by se asi styděli. Ale že si neumí spočítat vejplatu – vlastně proto všichni chtějí přidat, nemusí se nic počítat a nic se tím nezkazí. Nejvíc hlavně chtějí přidat ti, co nejvíc mají. Tak už to na světě chodí. Malej pán, malej úplatek, velkej pán, velkej úplatek a příjmy zvětšit rovnou o čtvrtinu, zatím co póvlu stačí tak 2 až 4 procenta.
Ale pořád eště nevím, kdy budu mít ten milión! Vobrátil sem se s tím na Zdeňka. To je hlava, ať to spočítá! Von byl svolnej, ale je to prej složitý, tak za deset plzní! No, je to moc, ale byl sem zvědavej, kdy jako budu ten milionář, tak sem kejvnul. Pacholek! Měl to za 10 minut hotový a že prej v takovým případě bych měl ten miliónek za necelých pět a půl roku. To není tolik, je mi 50 let, před penzí by to bodlo! Ale za 10 minut, co napsal Zdeněk několik písmenek a bylo hotovo, je deset plzní moc. Jenže Zdeněk trval na svým: Má na to prej nějakou „americkou řadu“ a ňákou „kvadraturu“ nebo co, vzdělání se platí a je drahý, tak co!
Stejně si ale myslím, že na to du dost blbě. To takhle koukám na televizi, nebo poslouchám rádio a co neslyším, na nic není dost peněz, nic se nedá zařídit, silnice sou samá díra, nemocnice a podniky zadlužený – co vám budu vyprávět! Ale když to někde vopravdu hoří, prohlásí nějakej ministr: „Těch pár miliónů se jistě najde!“ a nastojte, voni se vopravdu najdou! A dokonce se najdou i na ty prohraný mezinárodní arbitráže rovnou v celejch miliardách, zatímco všude jinde chybějí! Pan učitel měl pravdu! Kde voni ty peníze najdou? Asi taky na ulici, nebo bůhví kde. Prej v ňákým rozpočtu. Tam bych si taky rád zahledal, šlo by mi to určitě rychlejc. Ale jak na to?
Vobrátil jsem se zase na Zdeňka. Pokejval hlavou a byl hned hotov: „Přece taky na ulici, jenomže v kapsách těch, co po ní chodí!“ Tak vida. Šmíruju zbytečně po zemi a vono je to vlastně v kapsách. Jenže vo kapsářích sem už něco slyšel. Prej je zavírají. Asi jenom někoho. Ty, co najdou celý miliardy, ty asi ne. Tak nesmím bejt moc skromnej. Ahoj kluci, teď to snad pude líp, du zase HLEDAT!“
|
