Záhada lichého kamene
Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...
Mezi početnou skupinou přibližně stejně mladých projektantů tvořil Pepíček výjimku. Byl asi o 15 let starší. Projektant – rutinér, kterému nejvíce vyhovovaly ocelové konstrukce. Pokud dostal takovou práci, sekal ji jako housky na krámě. Jestliže ale práce vyžadovala větší investici a spolehnutí na vlastní rozhodnutí, byl Pepíček v rozpacích. Jeho základní vlastností totiž bylo, že nevěřil moc vlastním rozhodnutím, a to jak v životě služebním, tak i soukromém.
Navíc byl vzhledem ke svému věku neuvěřitelně naivní. Často obcházel kolegy a dožadoval se jejich názoru nebo rady. Nikdo z nás neodmítl radu, pokud ji mohl dát, ale bylo vyloučené za někoho řešit jeho projekční nebo soukromé problémy. Proto byl Pepíček zvláště nešťastný, když se mu dostalo od dvou kolegů naprosto protichůdného doporučení. „Co já mám teďka dělat?“ lamentoval.
Jeho vlastnosti ho přímo předurčovaly k tomu, aby se stal obětí různých šprýmů. Když si zvolil, že někomu bude důvěřovat, pak mu věřil i každý nesmysl. Jestliže koupil nějakou věc bez ohledu na cenu, musel obejít všechny kolegy a poradit se s nimi, jestli koupil dobře, jestli je věc kvalitní, jestli není moc drahá, nebo jestli jej neošidili. Tak se stalo i v případě zlatých švýcarských hodinek.
Pepíček do nich investoval značnou sumu, byly samonatahovací, s datem i dnem v týdnu, kvalitní strojek. Obešel opět všechny projektanty, hodinky mu byly pochváleny, jenom šprýmař Mirek už toho měl dost. Když k němu Pepíček přišel, dlouho si s vážnou tváří hodinky prohlížel a potom řekl:
„Já ti nechci zkazit radost, jistě si hodinek dlouho a dobře užiješ, ale když už se mě ptáš, musím říct, že tě ošidili.
A neptej se mě, ve vlastním zájmu, proč!“.
Pepíček zůstal jako Lotova žena. Naléhal vydatně na Mirka, aby mu prozradil, v čem to ošizení spočívá, ale ten si vedl svou:
„Nechtěj to vědět, budeš litovat!“.
Tím ale vybudil Pepíčka až k nepříčetné zvědavosti. Nakonec to dopadlo tak, že Pepíček, aniž by byl požádán, doběhl Mirkovi pro svačinku, jako za to, že mu to poví. Nakonec se tedy Mirek nechal, samozřejmě záměrně, obměkčit:
„Podívej, jsi přece technik, ne? Jsou to kolečkové hodinky a každé ozubené kolečko je fyzikálně kolo na hřídeli. A každý hřídel musí být uložen na obou stranách, tedy ve dvou ložiscích, v našem případě ve dvou kamenech. Proto musí být kamenů vždycky dvojnásobný počet, než je hřídelů. Ať je jich kolik chce, musí být proto počet kamenů vždycky sudý. A kolik jich tam máš napsáno? 21! To je lichý počet, o jeden kámen tě ošidili. Tak teď to víš a už mě nech pracovat!“.
Pepíček se ještě rozhlédl po ostatních, co tomu jako říkají, ale všichni vážně pokyvovali hlavou, jako že s Mirkem souhlasí.
Navíc byl vzhledem ke svému věku neuvěřitelně naivní. Často obcházel kolegy a dožadoval se jejich názoru nebo rady. Nikdo z nás neodmítl radu, pokud ji mohl dát, ale bylo vyloučené za někoho řešit jeho projekční nebo soukromé problémy. Proto byl Pepíček zvláště nešťastný, když se mu dostalo od dvou kolegů naprosto protichůdného doporučení. „Co já mám teďka dělat?“ lamentoval.
Jeho vlastnosti ho přímo předurčovaly k tomu, aby se stal obětí různých šprýmů. Když si zvolil, že někomu bude důvěřovat, pak mu věřil i každý nesmysl. Jestliže koupil nějakou věc bez ohledu na cenu, musel obejít všechny kolegy a poradit se s nimi, jestli koupil dobře, jestli je věc kvalitní, jestli není moc drahá, nebo jestli jej neošidili. Tak se stalo i v případě zlatých švýcarských hodinek.
Pepíček do nich investoval značnou sumu, byly samonatahovací, s datem i dnem v týdnu, kvalitní strojek. Obešel opět všechny projektanty, hodinky mu byly pochváleny, jenom šprýmař Mirek už toho měl dost. Když k němu Pepíček přišel, dlouho si s vážnou tváří hodinky prohlížel a potom řekl:
„Já ti nechci zkazit radost, jistě si hodinek dlouho a dobře užiješ, ale když už se mě ptáš, musím říct, že tě ošidili.
A neptej se mě, ve vlastním zájmu, proč!“.
Pepíček zůstal jako Lotova žena. Naléhal vydatně na Mirka, aby mu prozradil, v čem to ošizení spočívá, ale ten si vedl svou:
„Nechtěj to vědět, budeš litovat!“.
Tím ale vybudil Pepíčka až k nepříčetné zvědavosti. Nakonec to dopadlo tak, že Pepíček, aniž by byl požádán, doběhl Mirkovi pro svačinku, jako za to, že mu to poví. Nakonec se tedy Mirek nechal, samozřejmě záměrně, obměkčit:
„Podívej, jsi přece technik, ne? Jsou to kolečkové hodinky a každé ozubené kolečko je fyzikálně kolo na hřídeli. A každý hřídel musí být uložen na obou stranách, tedy ve dvou ložiscích, v našem případě ve dvou kamenech. Proto musí být kamenů vždycky dvojnásobný počet, než je hřídelů. Ať je jich kolik chce, musí být proto počet kamenů vždycky sudý. A kolik jich tam máš napsáno? 21! To je lichý počet, o jeden kámen tě ošidili. Tak teď to víš a už mě nech pracovat!“.
Pepíček se ještě rozhlédl po ostatních, co tomu jako říkají, ale všichni vážně pokyvovali hlavou, jako že s Mirkem souhlasí.
Neuplynula ani čtvrthodinka, Pepíček promluvil s vedoucím, vzal si kabát a odešel. Nemuseli jsme moc hádat, kam. Spoléhali jsme jenom na to, že nám svoji anabázi Pepíček prozradí sám, že nesmíme projevit nepřiměřenou zvědavost. Vrátil se asi za dvě hodiny, celý rozzářený. Vypravoval nám, co se v hodinářské prodejně odehrálo. Když přednesl svoji reklamaci, nevěřil hodinář svým vlastním uším a považoval jej napřed za nějakého pomatence, potom za šprýmaře. Jenom seriózní vzezření Pepíčka a jeho vyšší věk ho přesvědčily, že to pán myslí asi vážně. Vysvětlování nepomáhalo, tak byl Pepíček ovlivněn Mirkovou nezpochybnitelnou argumentací.
Hodinář byl málem na mrtvici, když dostal spásný nápad: Vzal Pepíčka dozadu do dílny, kde visela na zdi veliká tabule od výrobce náramkových hodinek, znázorňující mnohonásobně zvětšený řez hodinkami. Na tabuli hodinář ukazoval jednotlivé kameny a Pepíček musel počítat. Dopočítal se – 21! Když se vrátil do projekce, netušili jsme, že pointa šprýmu teprve přijde! Pepíček totiž vůbec nepochopil, že se stal obětí legrace, věřil, že my všichni věříme na sudý počet kamenů a rozhodl se nás poučit, a na uvedené téma nám uspořádat přednášku. To už jsme nevydrželi a chechtali se, až nám slzy tekly z očí. Jenom Pepíček nechápal, co je na vážně myšlené přednášce tak legračního.
Mimochodem – víte vy, proč je počet kamenů v kolečkových hodinkách lichý, obvykle 17 nebo 21? Nevíte? Já to ale neprozradím! Už dávno jsem zjistil, jaký je to příjemný pocit, když na něco přijde člověk sám, vlastním uvažováním. Tak hodně zdaru!
Hodinář byl málem na mrtvici, když dostal spásný nápad: Vzal Pepíčka dozadu do dílny, kde visela na zdi veliká tabule od výrobce náramkových hodinek, znázorňující mnohonásobně zvětšený řez hodinkami. Na tabuli hodinář ukazoval jednotlivé kameny a Pepíček musel počítat. Dopočítal se – 21! Když se vrátil do projekce, netušili jsme, že pointa šprýmu teprve přijde! Pepíček totiž vůbec nepochopil, že se stal obětí legrace, věřil, že my všichni věříme na sudý počet kamenů a rozhodl se nás poučit, a na uvedené téma nám uspořádat přednášku. To už jsme nevydrželi a chechtali se, až nám slzy tekly z očí. Jenom Pepíček nechápal, co je na vážně myšlené přednášce tak legračního.
Mimochodem – víte vy, proč je počet kamenů v kolečkových hodinkách lichý, obvykle 17 nebo 21? Nevíte? Já to ale neprozradím! Už dávno jsem zjistil, jaký je to příjemný pocit, když na něco přijde člověk sám, vlastním uvažováním. Tak hodně zdaru!
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 09. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Vladimír Just |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Josef Fousek |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Milan Markovič |
 |
Ivan Kraus |