Má-li člověk za sebou delší řadu desetiletí života, stává se, že drobné i větší střípky příjemných životních zážitků se obalují průhlednou aurou nostalgie. Není divu. Vědomí, že je takový zážitek neopakovatelný, nabývá stále většího rozmachu.

Před mnoha desetiletími jsem byl naším podnikem vyslán s kolegou na služební cestu do východního Slovenska, abychom tam ve významném závodě provedli potřebná technická měření. Cesta do Sniny-Vihorlat trvala dlouho, rychlík byl spíše pomalík, a když jsme konečně v letním vedru dorazili k cíli, měli jsme především hlad a žízeň. V jediném místním podniku, který představovala knajpa asi páté kategorie, měli jen párek a rejžovník. Objednali jsme obojí – já párek, kolega rejžovník. Zatím jsme obhlíželi neutěšené okolí a otevřenými dveřmi byl průhled do kuchyně s pultem a váhami. Co nevidím: servírka ve špinavé zástěře položila párek na váhu, pak ho vzala do holé ruky, kousek ukousla a párek šel opět na váhu. Ještě jedno ukousnutí se opakovalo. Teprve pak mi ukousnutý párek ještě žvýkající servírka přinesla ke stolu. Na moji námitku, že párek je ukousnutý, odpověděla s nelíčeným údivem: „Veď mal cez 10 deka!!!“
Věřte nebo ne, taková odpověď mě odzbrojila. Na vysvětlování a námitky nebyla ani chuť, ani nálada. Kolega nedopadl líp. Rejžovník byl zalitý vejcem, které už bylo zasmrádlé. Odešli jsme hladoví a neplatili nic. Na dotaz mají-li aspoň pivo, jsme dostali překvapující odpověď, abychom počkali u silnice. Pochopili jsme brzy. Pivo vozil náklaďák přímo z Michalovců na otevřené korbě. Žíznivé osazenstvo závodu i okolní občané už čekali ve frontě. Závozník shodil sud přímo na okraj silnice, rovnou ho narazil a tak teplé a zkarbované pivo rovnou čepoval. Řidič inkasoval. Bylo to přibližně v téže době, kdy v pivní láhvi ze stejného pivovaru objevil konzument myš. Byl to však frajer: mám žízeň, tak myš-nemyš a pivo vypil. Jiné nebylo.

  

Po úvodních zkušenostech jsme se raději zaregistrovali v závodní jídelně, ale ani první jídlo nás neoslovilo. Vepřovou pečeni představoval kus tlusté kůže, ze které ještě trčely dlouhé chlupy, takže strava připomínala spíše rejžák, určený k domovnímu úklidu. Že jsme pak nečekali nic dobrého ani v jediné přízemní ubytovně, dřevěném baráku, není divu. Barák sloužil k hromadnému ubytování dělníků a byl obvyklého typu. Z centrální chodby vedla řada dveří do miniaturních chodbiček a z nich dvoje dveře do dvou místností. Obdrželi jsme tu levou, bylo tam čisto, a tak jsme usoudili, že těch několik nezbytných dní potřebných k měření, tam zůstaneme. Hygienické potřeby zastoupila nedaleko tekoucí říčka Cirocha.

Naše mise nebyla jednoduchá, ani příliš bezpečná. Měli jsme se pohybovat asi 6 metrů nad zemí po vysokoprůměrovém potrubí, podepřeném mohutnými příhradovými pylony. Tam jsme měli nalepít desítky odporových tenzometrů, měřících napětí v materiálu. Jejich údaje pak vyhodnocoval elektronkový přístroj propojený s potrubím spoustou miniaturních káblíků. Hned příští den jsme se dali do intenzivní práce, abychom náš úkol co nejdříve splnili.

Večer nebylo kam jít, stejně už byla tma, ale stalo se něco jiného. Když jsem vycházel z naší místnosti, téměř jsem se srazil s mužem ze sousedství, tedy vlastně s naším spolubydlícím. Vysoký muž, sympaťák na první pohled, přívětivě usměvavý. Hned jsme se pozdravili a jako sousedi se představili.
„Já jsem Jirotka“, řekl soused a já byl překvapen. To je náhoda! První, co se mi v tom okamžiku vybavilo, bylo jméno Saturnin. V té době už proslavený světový román byl i mojí oblíbenou četbou, zvláště tehdy, kdy po úmorném dni už nějak docházely síly. Neopakovatelná směs výroků doktora Vlacha, tety Kateřiny a hlavně samotného Saturnina – to byl vždy ten pravý elixír pohody, přicházející v pravý čas. Řekli jsme si navzájem, co tam každý z nás pohledává a dohodli se, že si po večeři povíme víc.

A tak začaly moje společné každovečerní táčky se spisovatelem Zdeňkem Jirotkou. Jirotka byl skvělý vypravěč, i drobné zážitky ze svého života a profese podával se šťavnatým vlídným humorem, nepostrádajícím přitom správný spád, včasnou pointu i vynikající jazykovou čistotu. Nemohlo nedojít samozřejmě i na Saturnina, který byl v té době již přeložen do mnoha jazyků. Tady jsem se dozvěděl zajímavost, která určitě našeho čtenáře nenapadne. V jedné kapitole říká teta Kateřina, že měla zlý té noci sen. Saturnin se zeptal, šla-li dceruška k vodě ven. Kateřina se tázala, o jaké dcerušce mluví a proč by měla chodit k vodě. Českému čtenáři i jen slabě literárně vzdělanému není třeba vysvětlovat, odkud pramení původ tohoto zdánlivě zmateného rozhovoru. Dobře, ale jak si s tím poradí třeba Japonec, Číňan, ale i mnohem bližší Polák? Zeptal jsem se na to.
Zdeněk Jirotka pokrčil rameny: „Překladatelé to nechali doslovně. Nedalo se s tím nic dělat. Sám bych rád věděl, jak si s tím poradili čtenáři v té řadě zemí. Vysvětlivka pod čarou pochopitelně stírá kouzlo bezprostřednosti, kterou takový rozhovor má.“

Ani při těchto večerních sedánkách nezůstal Zdeněk Jirotka dlužen nic své žurnalistické profesi. Byl vyslán Československým rozhlasem na reportáž o východním Slovensku a zajímalo ho skutečně všechno, hlavně lidé, práce, jak žijí, čím se baví, co je trápí nebo naštvává. Bylo zajímavé ho pozorovat. Jeho zájem nebyl striktně profesní, ale bylo cítit, že je osobní, vžíval se do rozhovorů i pozorování při svých pochůzkách. Nevypravoval jen on sám, chtěl vědět hodně o nás, co, jak a proč to děláme, zajímal se o podrobnosti, dokázal v tom najít i humornou stránku. Věděl, že humor se nevyskytuje výlučně jen v zábavné oblasti, ale všude, ve všech profesích a že právě nejcennější je ten nečekaný, nechtěný, bezprostřední, překvapující i odzbrojující.

Již další dny jsem mohl posloužit Zdeňku Jirotkovi naší historkou, a to bezprostřední, přímo z místa, která náležitě zamotala naše pracovní plány. Dokončili jsme instalaci tenzometrů, propojili svody a příští den mělo dojít k měření. Náš přístroj byl elektronkový, pojem tranzistor nebo dokonce procesor byl zcela neznámý. Elektronky ovšem vyžadovaly napájení, přístroj byl určen pro terén a neměl síťové napájení. Potřeboval tedy speciální katodovou a anodovou baterii – obě vážily dost, asi 2 kila. Večer jsme přístroj přikryli a odebrali se na ubikaci. Večer prošel halou nějaký zvědavec, který viděl přikrytou bednu a chtěl vědět, co to je a jestli by se to eventuálně nedalo znárodnit. Přístroj s řadou knoflíků zřejmě považoval za rádio a chtěl vyzkoušet, jestli funguje. Začal točit knoflíky. Když se výsledku nedočkal, ztratil zájem, přístroj opět přikryl a odešel. Potíž spočívala v tom, že ho nechal zapnutý a do rána se úplně vybila katodová baterie a anodová ztratila hodně ze svého svorkového napětí.
Co dělat? Viník se nenašel a i kdyby, věci by to stejně nepomohlo. Začali jsme obě baterie shánět nejen ve Snině, ale i v Michalovcích, konečně i v Prešově, ale bez úspěchu.

Zdeněk Jirotka se srdečně smál, když jsem líčil naše zážitky z pokusů obě baterie koupit. Situace totiž vypadala přibližně tak, jako by k pekaři přišel zákazník a chtěl koupit krokodýla. Ani elektrikáři často takové baterie vůbec neviděli a nabízeli nám něco naprosto nevyhovujícího. Někde nás vyhnali, abychom si nedělali srandu, jinde, jestli bychom nechtěli místo toho koupit Eifelovku a nakonec přišly ke cti mechanické tenzometry, ale měření nebyla vyhovující a celá mise skončila vlastně neúspěšně.

Jenom nerad jsem se při odjezdu loučil se Zdeňkem Jirotkou. Kde najdu takové večerní táčky – k nezaplacení! Ani televizní film, který vznikl mnohem později pod stejným názvem Saturnin, je nemůže nahradit. Film hodně pozbyl z úrovně literární předlohy. Působil dojmem, jako by kostra příběhu trpěla osteoporózou.

Dnes už není Zdeněk Jirotka mezi námi. Vzpomínka však zůstala a při těchto řádcích jako bych znovu procházel tím jemným oparem nostalgie a znovu seděl s ním na nepohodlných stoličkách a pozorně poslouchal jeho vypravění.