Tak zase jednou vylili s vaničkou i dítě. Jak okřídlené je to rčení – a kupodivu dost časté. Jakoby právě u nás, v Česku, mělo domovské právo! Někdy stačí málo, někdy moc. Změní se nějaký ten –ismus, ale stačí vyměnit třeba jenom pana vedoucího a vanička letí do šrotu, voda do kanálu a při dobré vůli se podaří i to dítě protlačit kanálovou mřížkou! Jen se trochu snažit! Zajímavé je ale to, že každý je ochoten se vší rozhodností potvrdit, že z toho minulého a předminulého by se mělo všechno to dobré zachovat a změnit jen to, co nám škodilo a co bylo na závadu. Sotva se tato tiráda dopoví, šup a už se dítko ždímá, aby těmi otvory v kanálové mřížce prošlo. Tak jsem si říkal, to by se mělo vyzkoumat. Ferdo, nejlepší je experiment. Vezmeš nějakou tu vaničku a cedník, vodu přecedíš a to, co ti zbude v cedníku, je to dítě. Hurá na to! Tak jsem cedil a co se nestalo?! V cedníku mi zbylo slovo materialismus!

Natřené pořádně na rudo, z každého písmena čouhal jeden cíp pěticípé hvězdy, a kde to nestačilo, zaskočila špička od srpu nebo topůrko z kladiva. Jenomže když jsem to slovo párkrát propral v čisté vodě, a tedy očistil od už poněkud vyčichlého politického nánosu, ukázalo se, že souvisí s materií jako takovou a že má tedy po čertech něco společného s hmotou a tím i s fyzikou – často nenáviděnou to družkou studentů. Co dříve se hlásilo proklamativně, to se dnes decentně tutlá. Dříve pracovník „předstíraje práci, pomalu přikrádal“, dnes si vezme fialové sako, zelené kalhoty, do ruky mobil a pošle k čertu rovnou celou banku za stomiliony, když už ne za miliardy. Ale materialismus? Fuj, to ne, to všechno byly přece jen zákonné transakce!

Ve stejném duchu mi velmi distinguovaná dáma řekla“ „Víte, já vůbec nejsem pro to materiálno, já spíše pro to duchovno, tak chápu i celé naše myšlení.“ To už věděla, že jsem technik, po desetiletích profesně deformovaný na pragmatika, a že tedy její posvátné duchovno je výsostně nadřazeno mému přízemnímu uvažování. Zkusil jsem odhadnout, jestli, až dotyčné dámě přestane fungovat pračka nebo přestane na záchodě splachovat odpovědné zařízení, si na to pozve filozofa. Neřekl jsem jí ale nic, móda je móda a teď je právě IN mlátit kolem sebe duší, duchem, duševnem a distancovat se od všeho, co zavání materiálnem – tedy pouze slovně.

Je zajímavé, že když se této sorty lidí zeptáte, jak definují duši, jak ducha, nedoberete se obvykle rozumné definice. Je to něco, cosi, co nás přesahuje, v nejlepším případě se popis ustálí na duševní činnosti, což už je alespoň něco rozumného. S tím přesahováním chybí co, kam a jak daleko co přesahuje a proč, ono z toho nakonec vyjde nějaké přečuhování a to, jak známo, obvykle překáží. Když na to přijde, i mozkovým závitům. Netroufal bych si tady, jako Ferda Ainfach, definovat duši, ducha a podobné jevy sám, ale proč bych to dělal, když na to už byli povolanější a znalejší. Třeba rakouský etolog, moudrý znalec lidí i zvířat, se vstřícným přístupem ke všemu živému, co Země nosí. Tak tedy Konrad Lorenz:
„Duše je mnohem starší než lidský duch. Chápeme ji jako subjektivní prožívání, formované průběhem ortogeneze, předávané genetickou cestou z generace na generaci. I můj pes má duši /pozn.- duši u zvířat kategoricky popírají Svědkové Jehovovi/, která se té mé téměř rovná, dokonce ji bezpodmínečnou schopností lásky předčí. Ducha však, ve zde definovaném slova smyslu, žádné zvíře nemá. Lidský duch byl totiž vytvořen pojmovým myšlením, syntaktickou řečí a na jejich základě vznikající dědičností tradičního myšlení a vědění, jež se rozvíjí mnohem rychleji než duše.“ Tolik Konrad Lorenz.

Tak vida, Ferdo, geny, ortogeneze a syntaktické přejímání informací, to všechno se nakonec promítá do nejsložitějšího ogránu, který máme, do mozku, kde spolupracují miliardy neuronů formou biologicko-energetického procesu.
Pamatuji živě doby, kdy se ve školách vyučovaly dva základní zákony: Zákon o zachování hmoty a Zákon o zachování energie. Zdálo se být všechno jasné do doby, než se vyjádřil geniální jedinec, Albert Einstein a položil mezi oba zákony rovnítko svojí snad nejslavnější rovnicí všech dob: E = mc2.  Teorie se posléze potvrdila, když byla otevřena prakticky a při termojaderné reakci byla energie uvolněna z jádra hmoty. Můžeme tedy říci obecně, že každá hmota představuje latentní energii a naopak každá energie je latentní hmotou. Protože pak i jakákoliv duševní činnost vyžaduje energii, která musí být doplňována, je možno i ji považovat za činnost s hmotným, materiálním základem. Výše zmíněná dáma, která by se od jakéhokoliv materiálna distancovala úplně, by žádnou duševní činnost ani duchovno nevykázala. Ostatně od nebožtíka se již žádného duchovna nelze nadít. Duše, duch – spočívají tedy na materiálním základu, jak je již fyzikálně definován pro celý vesmír jako časoprostor, sestávající se ze složek: hmota, prostor, čas. Jen tyto tři složky dokázaly, že ve složitých a početných peripetiích se vytvořilo to, co ve smyslu výroku Konrada Lorenze můžeme označit jako duši a ducha.

Zkusme si představit modelovou situaci : Máme před sebou elektrický motor. Přivedeme-li do něho energii ve formě elektrického proudu, začne se jeho rotační část otáčet. Motor tedy funguje jako transformační činitel mezi energií elektrického proudu a energií pohybu ve formě točení. Obě energie jsou ve smyslu výše popsaného také formou hmoty – mohou vykonávat práci. Točení můžeme ve smyslu matematickém považovat za závisle proměnnou funkci na přívodu energie motoru. Jakmile přívod ustane, zastaví se po chvíli v důsledku vnitřních odporů i točení. Věřím, že tento popis je srozumitelný nejen vyučenému elektrikáři, ale i každému laikovi. Zkusím však ještě jiné vysvětlení.
Máme před sebou motor, evidentní subjekt. Když začne rotor otáčet, máme před sebou najednou subjekty dva – motor a otáčení. Kde se to otáčení vzalo? Muselo tam odněkud přijít. Má na tom zásluhu nadpřirozená, lidmi neovlivnitelná síla, která rozhoduje o tom, co se bude točit a co ne. Tato síla zmnožila počet subjektů. Když se točit přestane, odchází subjekt „točení“ opět mimo naši pozornost, aby v jakémsi souručenství všech točení celého světa čekalo opět na okamžik, kdy bude vzkříšeno k praktické funkci.

Už vidím, jak nad tím druhým vysvětlením povážlivě kroutíte hlavou, tedy zase nejen ten vyučený elektrikář. A přece – nahraďte si pojem motoru naší živou schránkou, naším fýzis a otáčení pojmem duše. Možná s překvapením zjistíte, kolikrát jste takové vysvětlení už slyšeli a jak málo, skoro nikde, můžete slyšet vysvětlení první, odpovídající zásadám Occamovy břitvy, o které jsem již referoval separátně. Zavádějící vliv institucí, které si připsaly práva starat se o duši člověka, vykonal již dávno své, zpravidla ve vlastním zájmu. Při řečnění o lásce často zapomínají na zlo, které napáchaly v minulosti a páchají dodnes. Lokální války a nesváry jsou jenom jednou formou, kde se to projevuje.
Dostali jsme se do vážnějších vod – ale i to je občas třeba. Proto si nemohu odpustit slova lidí, kterých si musíme pro jejich zásluhy vážit. Nositel dvou Nobelových cen (1954 a 1962), vynikající fyzik a chemik, který se zabýval povahou chemických sloučenin a vazeb mezi atomy : Carl Linus Pauling :
„Odmítám všechna dogmata, nepřijímám zjevná náboženství! Celkově vzato, nevidím ve světě potřebu mysticismu, nevidím také, proč by musela existovat tajemství.“
Linus Pauling tak nepřímo potvrzuje souhlas s prvním vysvětlením na příkladu elektrického motoru. Ještě dále jde jiná „otevřená hlava“ – Bill Gates, majitel a řídící činitel gigantu Microsoft: „Neurony v mozku, které vytvářejí naše vnímání a emoce, fungují binárně. Budeme moci vytvořit podobný přístroj. O duši nemáme žádné důkazy!“
Bill Gates ovšem nemluví o duši ve stejném smyslu jako Konrad Lorenz. Naráží na častou pojmovou rutinu, která zařazuje pojem duše do iracionálně-imaginárních sfér.

Máte obavy z vytvoření homunkula? Pochopitelně. Bylo tomu tak vždy u každé nové věci. Vždy se našli lidé, kteří protestovali proti všemu, i když často nevěděli proč, nebo jejich důvody nemohly zastavit skutečnost, že vše, co člověk objevil, je tak či onak použito, pokud se to použít dá, ať již k jeho dobru nebo zlu.

Závěrem opět trochu úsměvně do krajů absurdních. Slýcháme: „Naše Monika se zamilovala celým svým srdcem!“ Jenže srdce, jak víme z anatomie, je čerpadlo membránové, zajišťující velký a malý krevní oběh. Chcete-li, je pumpou. Jak by asi znělo: „Naše pumpa na dvoře se zamilovala!“ Páni, kteří tomu rozumějí, tvrdí, že za city, jako je třeba Moničina láska, je zodpovědný hypotalamus, spodní část mezimozku s funkcí nervovou a hormonální. Bylo by tedy asi správnější říkat: „Naše Monika se zamilovala celým svým hypotalamem!“
Chtěl bych vás požádat: neohrnujte nos nad hmotou, nad materiálem, ba dokonce nad materialismem – v tom reálném fyzikálním smyslu. Materie, to jsme my, to je všechno kolem nás, to je celý vesmír. Hmota, prostor a čas. Vše ostatní z toho vyplývá. Včetně duše a ducha.