Tajemství břitvy pana Occama

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

Čím si zasloužila břitva pana Occama (čti Okema), abychom jí věnovali svoji pozornost? Byla snad tak ostrá, tak výjimečná? Jak se vůbec pan Occam holil? Nebyla ze solingenské oceli? Nebo vůbec nejde o nástroj a pojmenování je pouze výstižnou metaforou?
Takové a mnohé podobné otázky je možno klást si už proto, že, bohužel, jméno Williama Occama je veřejnosti mimořádně málo známé. Jen odborníci, zpravidla vědci, ten pojem „Occamova břitva“ znají opravdu důvěrně. Jinak jakákoli anketa může pouze zjistit, že pro respondenty je tento pojem vesměs neznámý. Přesto si, a to i pro veřejnost, pozornost zaslouží. Musíme však začít „ab ovo“.
Narození Williama Occama neznáme zcela spolehlivě, pravděpodobně to byl rok 1290. Zemřel 1349 a byl anglickým filozofem a teologem. Zažil tedy vládu králů Eduardů, včetně části vynikající vlády Eduarda III. s vítězstvím u Kresčaku. Jako filozof byl důsledným stoupencem nominalizmu. Ten, stručně řečeno, hlásá, že reálně existují jednotlivé věci, na rozdíl od realistů, kdy obecné pojmy existují reálně.
Mnohem důležitější však byl jeho vztah k tomismu, který byl důsledně kritický. Tomismem rozuměl teologicko-filozofický směr, hlásaný Tomášem Akvinským, jako oficiální autoritou církve. Šlo o středověkou scholastickou oficiální katolickou doktrínu, vycházející z filozofie Tomáše Akvinského a jeho školy, tvořící základní soustavu středověké filozofie a teologie. Když dále uvážíme, že Occam nekompromisně kritizoval církevní zásahy do státních záležitostí a že jeho učení následovala řada jeho žáků, occamistů, kteří působili nejen v Anglii, zejména v Oxfordu, ale i ve Francii v Paříži, dovedeme si snadno představit, jak právě toto učení bylo trnem v očích oficiálních církevních celebrit.
Z již uvedeného vyplývá, že nemůžeme W. Occamovi upřít nespornou dávku pregnantnosti, jako základu dalšího filozofického myšlení. Z toho vyplynul přístup k problémům, které nás v běžném životě obklopují, jemuž následovníci dali název „Occamova břitva“. Nejde tedy o skutečný nástroj reálný, ale myšlenkový, který si ovšem název „břitva“ plně zaslouží. Jako nůž do masa vnořuje se Occamova břitva do masy myšlenkových iracionalit a imaginací, aby se dobrala podstaty věci. Jen těžko si lze odpustit srovnání, jak podstata Occamovy břitvy má alespoň v základu podobnost s pojmem nám známým „selským rozumem“, pokud je tento ovšem podložen znalostí problému.
Je tedy konečně na místě aspoň v hlavní zásadě definovat, co vlastně Occamova břitva říká: Jestliže se člověk setká s fenoménem, pro který existuje více, než jeden možný výklad, pak je třeba volit vysvětlení nejjednodušší, které je s pozorovatelnými fakty v souladu. Jednoduché a srozumitelné! Podrobíme-li účinku Occamovy břitvy mnohé z toho, co je hlásáno, neobstojí to v pravděpodobnosti, že tomu tak skutečně je. Lidské pozorování může být mylné, zprávy mohou pocházet od lidí, kteří nejsou vzdělaní a vybavení k tomu, aby mohli provádět spolehlivá vědecká pozorování. Subjektivní předpojetí a očekávání mohou ovlivnit samotné pozorovatele. 
Je také nesporné, že mnoho lidí vědomě lže a vymýšlí si záhady, ať již z jakéhokoli důvodu, převážně ze ziskuchtivosti. A zde všude může úspěšně zapracovat Occamova břitva. Je to jakési dědictví uvedeného filozofa, které většinou máme už samovolně zabudované někde do zákoutí mozkových limbických soustav a je pouze otázkou, zda toto dědictví je v příhodném okamžiku uplatněno a vytaženo na světlo světa.
Occamova břitva může být ovšem použita někdy i proti filozofům samotným. Jak často slýcháme opakovaně a s poněkud exaltovaným přídechem otázky: Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam směřujeme? Jakoby tyto otázky vznikaly následkem předchozí amnézie a pominuta byla doba současných poznatků. Jistě poněkud sarkasticky a ne úplně vážně vzpomínám na výrok pracovního kolegy v předchozí souvislosti:
„Filozof je člověk, který záležitost všeobecně pochopitelnou a srozumitelnou prostřednictvím hyperbolických iracionalit a imaginarity zkomplikuje tak, že je jemu samotnému nakonec nesrozumitelná a potom o tom napíše rozsáhlé filozofické dílo, aby zblbnul řady svých následovníků.“
Za pokus, srovnat tento výrok s leckterou realitou však stojí. Jistě ne úplně vážně myslel svůj výrok i prof. Mysliveček, když stručně prohlásil: „Filozofku poznáte podle pobryndané halenky a sešmajdaných podpatků, filozofa podle toho, že hledá deštník v kamnech.“
Lze samozřejmě uvést nespočet příkladů, kdy výrok filozofa plně obstojí ve světle Occamovy břitvy: „Existují přirozené věci, které známe a existují věci skryté, které jsou rovněž přirozené.“
Podle geologické časomíry jsme ještě antropoidními opicemi (etolog Konrád Lorenc). Otázka po smyslu života by měla být položena obráceně. Ne co my od života, ale co život od nás očekává (Frankl). Duše je subjektivní prožívání. Je starší, než lidský duch. Lidský duch je vytvořen pojmovým myšlením (K.Lorenc). Přidat se ke zpěvu znamená podat čertu prst. Vlaje-li prapor, je rozum v troubě! Věda zkoumá, co je, ne co by mělo být! Autorita bývá často brzdou pokroku! Respektuj víru, ale teprve pochybnosti podporují vzdělání. Jen ten je hoden humanity, kdo sám humanitu ctí a uctívá. Bohů je tolik, kolik si jich člověk vymyslel.
Až se tedy opět, jako každé léto, objeví v obilí kola, nazývaná nadneseně tzv. ufology jako vesmírné piktogramy, uvažujme podle Occama o druhé, podstatně jednodušší možnosti, že se za keřem někde chechtají kluci, kteří hravě v noci za necelou hodinu tyto „piktogramy“ vytvořili pomocí prkna, které sebrali někde na stavbě. Až nás bude chtít pan Pfeifer obšťastnit energií, vysílanou k nám na dálku pomocí televize, zalarmujme Occamovu břitvu! Nešetřeme s ní ani tehdy, kdy nám televize prezentuje astrology, přesvědčivě meditující o tom, jestli dotyčná osoba má či nemá to či ono dělat tehdy a tehdy. Nešetřeme s ní pro jistotu vždy, když je nám prezentováno něco, co se nedá srovnávat se zdravým rozumem. Je toho v poslední době nějak až příliš.
Dík pane Occame! Chvála Vaší břitvě! Opomenout ji znamená zřítit se zpět do středověku. Važme si z minulosti všeho, co se ukázalo v běhu času jako osvědčené. Occamova břitva k tomu osvědčenému bez výhrad patří. 

 OHLASY NA ČLÁNEK

No to jsem zase narazil na „pozitivní noviny“, nevím v čem pozitivní.

Samozřejmě se opět vychází z toho, že všechno čeho pan Kulíček za svůj (podle fotky) dlouhý život dosáhl, je vrchol všeho a po něm bude potopa. Samozřejmě se mu proto líbí pan Occam, který si totéž myslel ve 13. století.

Ono to totiž s onou břitvou není tak jednoduché. Vylučuje totiž další pokrok – malý příklad. Pokud v nějakém časovém období se narazí na problém, jev, který se chápání vymyká, Occamova břitva ho odřízne a ignoruje ho. Jak v době Occamově se zabývat elektřinou? Prostě nijak – jevy, se kterými se lidé dozajista setkávali, byly reálné a dnes o jejich podstatě víme a dovedeme ji využívat, se podle břitvy měly vysvětlit nejjednodušším vysvětlením – no jaké to asi bylo ? Zkrátka se vylučuje pokrok v poznání, které tím „nejjednodušším vysvětlením“ se obrací do minulosti poznání, které v žádném případě není úplné. A samozřejmě nikdy nebude.

Více v článku pana doc. RNDr. K. Fialy, CSc., „Ke zneužívání Occamovy břitvy, (Vesmír někdy 2002)

Pan Kulíček, by se měl věnovat něčemu "pozitivnějšímu". Setrvávat v dávno opuštěných zákopech moc pozitivní není.
Ing.Samuel Laurenc, 6.4.2007

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 03. 2007.