Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (1)
Zdravíme vás z královského města Laosu Luang Prabang. Všechno úžasně dopadlo, máme kufry (je neuvěřitelné, že sem z Prahy doletěly bez problémů), my jsme se museli dvakrát čekinovat, ale kufry dorazily pěkně rovnou až do Luang Prabang (LP). Letiště nás rozesmálo. Vypadá jako zájezdní hostinec s velkým parkovištěm, na kterém náhodou přistálo letadlo. Posíláme vám trochu sluníčka a teplíčka.
Petra Nachtmanová: Chudák Majk I.
Odhazuji ženský časopis „Plej a trhej“ na patchworkový polštář vystavený na pravé straně gauče. Pokládám na zem nohy opřené o hranu konferenčního stolku. Vstávám do polovzpřímené pozice a udělám jeden a půl kroku vpravo. Levou nohou narazím o hranu stolu. Zasyčím jako volně žijící had. Zastavuji se stále syčící a mnu si bolavé místo. Dosyčím a prosebně se podívám na Majka. „Honem, Zuzko! Dělej, zbývá patnáct sekund!“ Nechávám modřinu zbarvovat se samotnou a uskočím doprava.
Danuše Markovová: Autobusová sourozenecká soudržnost
Časy, kdy jsem s dětmi každé ráno chodívala, respektive běhávala na autobus do školy, jsounenávratně pryč. Stále se mi vybavují ony autobusově ukvapené chvíle rodinné pospolitosti. Zato oběma dětem dodnes autobus asociuje TRAPASY, jež prý kvůli mně byly nuceny v dorůstajícím věku zažívat. Myslím si, že právě díky tomuto věku měly sklon k značnému přehánění a zbytečnému dramatizování.
Vlastimil Marek: Každá maminka je Mozart
Přesněji napsáno, co se týče blahodárnosti vlivu hudby na „adaptační změny po porodu“ je zpívající maminka dokonce daleko lepší než nahrávky Mozarta, pouštěné novorozencům sluchátky do oušek. Soukromá nemocnice v Košicích se sice „nebojí zavádět finančně nenáročné progresivní léčebné metody“, viz články, ale především fotografie, které se v okurkové sezóně koncem července vyrojily i v našem tisku...
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (21)
Za brigádu jsme nedostali nic. Horáček nezaplatil nikomu. Zmizel a s ním vypůjčený miliony. Prý potřeboval peníze na nějakej tunel. V životě jsme neslyšeli, že by se zajímal o vlaky. Ten mlejn, kde měla bejt fabrika na košťata si koupil konkurzní správce referent Krtička, jeho kamarád. Za měsíc přišel pohled do hospody. Z Havaje. „Mně je tady teplo. Jak je vám? Pozdravuje Horáček!“
Vladimír Kulíček: Mrak vemenovitý viděti
Jsou lidé zcela nevšímaví, kráčejí městem zahleděni sami do sebe a ani by nezaregistrovali, kdyby kolem nich prošel slon indický. Potká-li je známý, musí je minimálně praštit do zad, aby se ze své letargie probudili. Neuvažují o souvislosti věcí, které vlastně okolo sebe nevidí a těžko chápou, že se ochuzují o pestrost dějů života včetně často užitečných poznatků.
Pavel Pávek: Je křen jako pivo?
To pivo je dneska jako křen, slýchával dříve kuchtík po hospodách a marně přemýšlel, proč by mělo být. Pálivě štiplavý nápoj, po kterém z očí tryskají slzy jako z hasičské proudnice při středně velkém požáru, není na chuť ani žízeň to pravé. Z opačného pohledu se mu jako zajímavá nezdá ani tekutá kořenová zelenina, ještě ke všemu hořká a s bílou pěnou.
Karel Lojka: Vzpomínka na malířku Ludmilu Jiřincovou
V letošním roce by dnes, 9. května, oslavila sté narozeniny známá malířka Ludmila Jiřincová, nazývaná výtvarnými kritiky též „první dámou české grafiky“. První setkání malé Ludmily se světem výtvarného umění se uskutečnilo při návštěvách v malířském ateliéru jejího prastrýce Ferdinanda Engelmüllera na Loretánském náměstí, odkud byl přímo panoramatický výhled na Prahu (po jeho smrti ateliér vlastnil malíř Jan Slavíček). Kreslení a malování se stalo Lídiným osudem. Začala studovat u Rudolfa Vejrycha (příbuzného Maxe Švabinského) a pokračovala na pražské výtvarné akademii u profesorů T. J. Šimona a Otakara Nejedlého.
Ivo Fencl: Fantomasův otec 40 let mrtev
Marcel Allain zemřel 27. 8. 1969 ve věku 84 let. Právě on vytvořil s Pierrem Souvestrem (1874-1914) Fantomase. Ale jiného než v komediích! „Stačilo sledovat obratnost jeho pohybů, štíhlou postavu, anonymní tvář. Uhádli jste, že máte před sebou krále zločinu, neuchopitelného Fantomase,“ čtu ve sto let starém románu Ruka bez těla, jednom z třiceti dvou. „Ano, byl to on. Bezhlese šla stíny legendární bytost, ženám před ní v těle stydla krev, muži vydávající se na cestu osamělou krajinou bledli hrůzou jen při pomyšlení na setkání.“
Ivan Rössler: Pil jsem koňak s Janem Werichem
Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálce notových záznamy písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se. Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde. "Dobrá," zní odpověď, "tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby."
Mirka Beňovská: Sýrie na vlastní kůži
Do Damašku přijíždíme z Libanonu. Od hranic je to jen kousek a už vystupujeme u jednoho z autobusových nádraží. Nestačíme se ani nadechnout a místní taxikáři nás již zahrnují nabídkami na odvoz do Palmyry, středu města nebo kamkoliv jinam. Jiní muži nás zas chtějí dovést k pokladně, kde si lze koupit lístek na autobus do turistických lokalit. Vzhledem k neschopnosti turistů, přečíst si cokoliv na nádraží a možnosti koupit lístek do stejné lokality u různých společností, živí se skupina naháněčů patrně celkem dobře.
Miroslav Sígl: Čínský básník k nám promlouvá česky
Ještě se dočkala před měsícem vydání své poslední sbírky – čínského básníka Li Po z 8. století, ještě se potěšila se svými přáteli z květnových počátků Mladé fronty 1945, než 22. května 2008 odešla navždy. PhDr. Zdenka Bergrová se narodila 10. 3. 1923 v Praze, po studiích na Filozofické fakultě UK mj. u profesora Bohumila Mathesia, který u ní objevil básnické a překladatelské nadání, stala se nakladatelskou redaktorkou.
Ondřej Suchý: Muž, který mě popostrčil – Vlastislav Toman
Dovolte mi trochu si zavzpomínat… Přibližně od svých dvanácti let jsem se vnucoval do různých novin a časopisů coby „začínající novinář“. Nemohl jsem jinak: Sourozenec Jiří psal první texty a bratranec Ivan Soeldner, tehdy student FAMU, ale též začínající filmový novinář a budoucí dramaturg, bydlel v dobách studií jeden čas přímo u nás doma, a tak jsem především právě u něj měl možnost pozorovat, jak se píše „do novin“. Když jsem naťukal jeden z příspěvků pro tehdejší Pionýrské noviny, přišla mi odpověď, která mě tenkrát spíš rozlítostnila, než potěšila.
Antonín Suk: Beziny 1
Na mě pak zbylo pokrmit jejich koně a svého Princka, vysloužilce, asi od kanonýrů. Vůbec mu totiž nevadil ani výstřel z brokovnice mezi ušima! Byl tak rozumný, že když jsem na jeho hřbetě cestou domů usnul, nikdy neprošel dveřmi do stáje dřív, než mě na prahu setřásl. Věděl totiž, že futra jsou nízká a že bych si asi narazil hlavu. Byl velice skromný, stačil kbelík vodou zalité melasy, tráva na louce pod maštalí a voda z potoka. Nikdy nikam neutekl. Byli jsme moc velcí kamarádi, bohužel na velice krátkou dobu. Vzpomínám na něho se stejnou láskou jako na Lumpa, psisko nečistokrevné, které mě provázelo po celé mé útlé dětství.