Ivo Fencl: Fantomasův otec 40 let mrtev
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Marcel Allain zemřel 27. 8. 1969 ve věku 84 let. Právě on vytvořil s Pierrem Souvestrem (1874-1914) Fantomase. Ale jiného než v komediích! „Stačilo sledovat obratnost jeho pohybů, štíhlou postavu, anonymní tvář. Uhádli jste, že máte před sebou krále zločinu, neuchopitelného Fantomase,“ čtu ve sto let starém románu Ruka bez těla, jednom z třiceti dvou. „Ano, byl to on. Bezhlese šla stíny legendární bytost, ženám před ní v těle stydla krev, muži vydávající se na cestu osamělou krajinou bledli hrůzou jen při pomyšlení na setkání.“ Načež ponurý román vyvrcholí výbuchem komisaře Juva: „Hlupáku, byli jsme podvedeni, rozumíte? Nevyletí-li váš krám v pěti minutách do povětří, pak neznám Fantomase. Vaši lidé zabili nevinného!“ S Fandorem se vrhl k oknu, ale křižník plnou parou vyplouval a Juve křičel: „Ivanovič je mrtev, i když nevinen, a lodi Skobolev teď velí Fantomas!“ Tolik typická pasáž. Románový seriál o nepolapitelném géniovi vycházel v Matinu od r. 1911 měsíčně, vždy 382 stran. V Paříži ho čítali i Čapci. "Masy milují mýty, píše Malraux. Začínají u Krista, ale končí u Fantomase". Autor tohoto nového mýtu byl advokát. Souvestre také - a navíc byl vzorem Juva. Allain zase představoval vzor novináře Jerome Fandora a přátelství či lásku ti dva... ano, promítli do braku! „Spolu či odloučeni, žili jeden pro druhého,“ dočítáme se. A boj s Fantomasem je stmelil. Ale kdo byl Fantomas? „Svět mě pozná,“ slíbil ještě jako seržant búrské války Gurn a stal se nepolapitelným "mistrem hrůzy", co uniká a proteovsky se mění. V pověstné věznici La Santé místo něj drželi Juva! Jindy byl Fantomasem omylem i Fandor, ale nechal se slyšet: „V očích všech že jsem teď Fantomas? Budiž. Pak zemřu jako on. Bez hlesu, beze strachu, bez protestu!“ Rekvizity romantismu se v těchto románech surreálně střetávají s modernou. Elektromagnet pod koberecem loví Juva a Fandora za cvoky bot! Démon se smíchem uniká. Gotický román je zkřížen s krvákem, jaké sbíral Váchal, a cítíme vliv Tajností Paříže (1843) od Suea i „knížete katakomb" Rocambola z pera Ponsona du Terrail. Inspiroval i Arsene Lupin, i vyšší literatura. Důkaz? „Ví, že ho policie léta vytrvale hledá, že mu armáda špehů je marně v patách! Jeho obratnost je ohromující. S dokonalou elegancí stále uniká, bere na sebe podoby, jež oko neprohlédne. Magnetizuje města zhoubným fluidem a uvádí do letargie. Dnes v Madridu, zítra v Petrohradě, včera v Pekingu.“ Také citát z Fantomase? Omyl! Toto psal básník Lautréamont (1846-70), když líčil Maldora v knize, která zůstala i padesát let po napsání v nepatrném autorově nákladu. Zato Allain a jeho přítel Maldorovy zpěvy (1869) znali a bezostyšně tvořili lidovou transpozici, přičemž hltali i denní černou kroniku. Roku 1911 žila Paříž krádeží Mony Lisy, tak i tu ukradl Fantomas, a páše všechny neobjasněné vraždy. Bez ohledu na proporce knihy o něm banální a vznešené, noblesu šlechty s vulgaritou spodiny. I Apollinaire prý byl spoluautorem a napsal o Fantomasovi báseň. Brauner a Josef Čapek ho malovali. „Vy jste Fantomas?“ ptá se dívka v jednom dílu a nocí hřmí. „Ano. Ten, po němž pátrá celý svět, jehož nikdy nikdo nespatřil. Zločin sám. Nemám tvář. Noc a zločin ji taky nemají.“ „Slitování!“ „Fantomas a slitování? Jak můžete pojit ta dvě slova?“ Netvor spustí Fandora ze skály a mezi lano a slunce vloží gigantickou lupu. Přehoří lano dřív, nebo Juve dřív přítele zachrání? Oběšenec z Londýna, jmenuje se další díl a naivita vládne. Hypnotizovaný had boa drtí oběti. V botě číhají břitvy, v rukavici vitriol. Schodiště padá a celý dav. Všechno on! Kde zůstala selanka budoucích komedií? Nevím. Tady se masově vraždí. I ženy! „V temnu cítila něco měkkého. Hýbalo se to. Fantomas ji zavřel s medvědem!“ Netvor ale odpraví i lorda Belthama, manžela milenky, a ta je zase kreslena dle Allainovy ženy. Beltham plný síranu zinečnatého končí v kufru a vdova je pohřbena zaživa. A Juve? Stiskne kliku - a strhne z okapu za nit oběť. Smyčka v letu odkrojí hlavu. V románu Mrtvý, jenž zabíjí dělá Fantomas z vydělané kůže mrtvol rukavičky a nechává tak cizí otisky. Jinde setne gilotina místo něj omámeného herce. „Ani nezbledl, měl ale odvahu!“ žasne Juve a příliš pozdě skočí v koš krvavých drtin. Za vlasy zvedá nalíčenou hlavu. „Fantomas opět unikl, Fandore! Říkám ti, Fantomas je živ!“ A hrůzovláda pokračuje stopami krve. „Pod dlaždicí zela jáma. Spatřili mrtvolu ohlodanou hmyzem. Zelenavé, hnijící maso vydávalo morový pach a na prsou čněla z tříště kostí skříňka. Tam, kde dřív bilo srdce, Fantomas zasadil prázdnou pokladnu!“ A houstne i surreálno, ne náhodou maloval přebaly deseti u nás vydaných svazků (1929-30) Jindřich Štyrský a... „Kdo by vstoupil do hotelu U štěstí, ucouvl by leknutím," dočítáme se. „Juve stál nad bílým ubrusem a Fandor se tiskl za něj. Sledovali ruce, žluté a vyschlé, nad nimiž poletovala moucha... A cítili pojednou, že mezi nimi už nebude jednoty. Jeden je zrádce, běda! Juve odcházel s hlavou schýlenou. Fandor cítil, jak mu do hrdla stoupá nezadržitelný pláč.“ Ale nebojte, vše se v dobré obrátí. „K úžasu všech padli si do náruče. Dlouho se líbali.“ Soudržnost páru ovšem kontrastuje s komickým až přístupem policisty k realitě. „Co jste dokázal?“ ptá se Juva šéf po právu. „Vražda Norberta du Rand? Nevysvětlena. Zavražděn byl i poslanec Laurans. I můj pokladník Ludvík. Pak jeho milenka. Zločiny pokračují. Co mi je platná vaše přítomnost, když nikdy neobjasníte záhadu kasina?“ A káraný? Cituji: Naslouchal. Přemýšlivý úsměv bloudil mu po rtech. Ty výtky, ty urážky ho nechávaly chladným. Kdo mě strhal v jeho očích? Usmál se. Na mou věru, co jsme s Fandorem dorazili do Monaka, zločiny se rozmnožily. Navzdory cynismu a vyvražďovacím tendencím viděl ale Soupalt ve Fantomasovi prototyp moderního románu a Cocteau postřehl absurdní lyrismus. Kouzlu propadli kubisté. Cendrars, Jacob… Podle Lacassina pojala sága veškerou mytologii světa. Zvláštně i cítíme, jak asi Souvestre při diktování stránek kompenzoval (potlačenou?) homosexualitu. On i jeho druh se vyžívali v senzačních morbiditách, ale se stejnou chutí líčí scény smiřování, mezi nimiž explodují Juvova hysterická zlost i paranoidní zoufalství. Fantomas za vším. ZA VŠÍM! „A Londýn hoří. Oheň se šíří!“ řve Fandor. Fantomas ho totiž zamkl do bedny vprostřed tamních doků. A Juve? „Slzy mu kanuly po tvářích vyhublých únavou. Skoro už Fantomase měl, tak proč nechal vynést křeslo? Mistr byl uvnitř. Unikl...“ A Juve padá Fandorovi do náruče: Po tisící ztroskotal u přístavu. „Což nikdy nedosáhnu své pomsty?“ Ne, nedosáhneš. Ani série neskončila. Souvestre zemřel na španělskou chřipku a Marcel Allain ho přežil o 55 let. Nadiktoval ještě 600 (sic) románů, ale "fantomasí" vizi ztratil. V posledním příběhu přesto zvíme, že Fantomas je Juvovým dvojčetem. Chabá náplast! Zlo přece zůstalo nepotrestáno. Stěží to vykoupit jen poezií, nicméně zmíněný už Josef Čapek v knize Lelio (1917) napsal: „Modrá noc se sklání jako tichý úsměv a přízraky nemůžou spát. Po nábřeží bloudí Fantomas a nenalézá stín věrného pronásledovatele Juva, který ho čeká na druhé straně řeky. Noc a Seina klesají do nekonečna, nemohou se nalézt ani v mrákotách rána, druh bez druha žít. Nadchází den - a ještě se nesetkali, ačkoli už několikrát změnili přestrojení.“ Nu, a ještě snad něco strohých fakt: V letech 1913-14 bylo pět románů s Fantomasem zfilmováno v rodné Francii. Další vznikl v USA (1920), další dva francouzští 1932 a 1946. Mezitím i surrealistický belgický Monsieur Fantomas (1937). Následoval Fantomas kontra Fantomas (1948) a Hunebellova komediální trilogie. Ta napodobila bondovky, ale atmosféru drží. Roku 1980 pak stvořili Claude Charrol a Juan Luis Buňuel nový seriál s Helmutem Bergem! A tituly základních deseti románů? Fantomas, Juve kontra Fantomas, Mrtvý, jenž zabíjí, Tajemný agent, Král zajatcem Fantomasovým, Policista-apač, Oběšenec z Londýna, Fantomasova dcera, Fiakr noci a Ruka bez těla. Ve svazku Třikrát Fantomas (česky poprvé 1971) navíc vyšel i román Červená vosa. Fiakr noci pro tento svazek nově přeložila Zdena Salivarová-Škvorecká. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 12. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Stanislav Motl |
 |
Helena Štáchová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Vladimír Just |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Milan Markovič |