Pokud opravdu velmi toužíte po manželce jiného muže, náleží ke slušným zvyklostem, že vám ji přenechá.
(z kontroverzních zvyklostí tibetského kláštera Šangri-La v Hiltonově románu Ztracený obzor)

Někde na severu Himálají v Tibetu, za pohořím Karákorum, na západním konci řetězce vrcholů Kunlun leží prý podivuhodná lámaserie Šangri-La.

Ve slavném románu Ztracený obzor (1933), jehož druhé vydání se kdysi stalo základním kamenem éry kapesních paperbacků, klášter líčí vynikající anglický vypravěč James Hilton (nijak spřízněný s dědicem řetězce hotelů), který se – podobně jako Robert Louis Stevenson – při psaní nikdy tematicky neopakoval.

Ztracený obzor je nejznámější jeho kniha a nebyla míněna jako science fiction, kterou však bezpochyby je: a zůstává i jednou z nejlepších utopií všech dob. A popsaná tady enkláva pak je jednou z nejvíc fascinujících fiktivních lokalit, jaké se kdy zrodily. Nebo snad nikoli úplně fiktivních?

Místo v bílých horách každopádně svým obyvatelům jistilo klid a harmonii „na věčné časy“. Šlo (či jde?) o skalní úkryt před naším světem a ještě dnes zůstává lákavou iluzí.

Když Hilton svůj román psal, tušil do jisté míry, že dojde k další válce, a rozhodně dobře pamatoval prvou světovou. Svět mu připadal nebezpečný – a jeho Ztracený obzor je ryzím příkladem snu o útěku i ryzím příkladem moderního mýtu, u kterého známe na rozdíl od těch řeckých (třeba) autora.

A Šangri-La?

Sice nikdy neexistovalo, nechceme-li vydávat za realitu bájné tibetské království Šambala, inspirací ale má hned několik a donekonečna lze pokračovat v diskusích, kterou jako tu úhlavní.

Na mapách ten kraj získal výraznější posvěcení naposledy před deseti lety. Čínská vláda tehdy schválila věru pozoruhodný požadavek jednoho tibetského okresu (v provincii Junnan) – a on dostal právě jméno Šangri-La. Podpořilo to turistický ruch, nicméně tu předtím mohlo klidně dojít i na korupci, protože okres (původně Čung-tien) není ani zdaleka jediným adeptem na pravzor Hiltonova ráje.

Málokterý spisovatel má talent, s jakým dospěl Hilton, a málokterý je schopen větší různorodosti při vytváření literárních děl. Jamesova schopnost vyprávět a bleskově přehluboko vtáhnout jsou fascinující. Čteme-li ho, jako bychom se ponořili do bazénu magie, a minimálně já jsem kdysi četl Ztracený obzor znovu a znovu. Způsobuje občas uhranutí.

Zaujme jak muže, tak i ženy a...

Doutníky byly téměř dokouřeny a my počínali zakoušet rozčarování, jaké obyčejně skličuje bývalé spolužáky, když se znovu setkají jako muži a shledají, že mají méně společného, než si myslívali, začíná Hilton toto vyprávění a leží před námi i ideální příklad věty, ve které je rovnou obsažen veškerý následující příběh, a minimálně se odsud logicky odvíjí až po zdrcující pointu, ano, přesně podle letitých zásad Edgara Allana Poea.

ALE PROČ Hilton nic obdobného nenapsal předtím ani potom? musíme se ptát.

Snad proto, že to naprosto nelze?

Určitě i z toho důvodu. Slávu románu ovšem umocnilo i pozdější filmové zpracování Franka Capry (1937), které je dnes zajímavé i tím, že se jeho dvě hodiny a dvanáct minut kompletně nedochovaly.

Celá je až verze Něco, proč se vyplatí žít (1952) a jistěže i muzikálová parodie s Liv Ullmannovou a Michaelem Yorkem (1973), která ale ctitele předlohy zklamala, pokud ji rovnou nevnímali jako odpuzující (http://www.csfd.cz/film/12908-lost-horizon/). Vlastně jde o adaptaci staršího divadelního muzikálu (1956). Co je však podstatnější?

Asi jistý filozofický přesah představy zbudované na střípcích i střepech filozofie Immanuela Kanta (1724–1804), řekl bych, a zatímco stovky let přežívající vysokohorští mniši žili sami v sobě uvnitř mystického kláštera s vizí, že jsou jediní představitelé lidstva, kteří dál donesou jeho intelektuální potenciál, mladý a impulzivní hrdina Mallinson se tam zamiloval, po čemž zatoužil uprchnout. A vrátit se.

Na tom se vám možná nezdá nic zvláštního, ale připomínám, že se za zdmi lámasérie ani zdaleka nežilo asketicky, nýbrž spíš „podle Budhy", který skoro ve všem doporučuje „zlatou střední cestu".

Alter egem autora je ovšem vypravěč knihy, starší Mallisonův druh Hugh Conway. To on se taky má stát lámovým nástupcem, pro což je, jak postupně zjišťuje, vnitřně ustrojen snad od narození. Náhle ale počne kolísat na pomyslném horském hřebeni a jsou to pohyby mezi zcela introvertním a více extrovertním pojetím světa. Právě pod vlivem milenců se ve finále odhodlá pro společný útěk a všichni tři tajemné údolí opouštějí. Ale navzdory Conwayovým zkušenostem dochází k tragédii. K jaké? To už si přečtěte sami.

Conway musí rozhodně volit – mezi zradou Velkého lámy a mezi návratem do světa, který ho bude bolet, jak ví, a tak volí, ale nikoli jen kvůli mladému Mallinsonovi, jenž by jinak s dívkou v Himálajích zahynul. Hilton románem příliš neodpovídá, ale klade jím naopak otázky. A nezanikly náhodou ve stínové izolaci kláštera lidskost i mravnost? Vždyť v chladných, i když tak smírných útrobách skalního ideálu (a pod sněhobílými štíty) ani nemohly vykvést!

Navzdory své touze ZŮSTAT plynoucí z vrozeně stoického založení se Hugh Conway tedy nakonec zachová dle (Kantem hlásaného) práva nás všech a příběh se dá interpretovat rovněž v tom smyslu, že nemáme zůstávat věčnými studenty sami sobě a jen si užívat a odpočívat, ale měli bychom v těch pravých okamžicích i aktivně jednat. Conway, pravda, vnímá i rozpor mezi oběma svými šancemi – a následuje smutek. Byl však tentýž pesimismus vlastní i autorovi a lze Hiltona chápat jako fatalistu? To nevím. Mnozí hrdinové jeho knih sice končí sebevraždou anebo smrtí čekající na konci zřetězení řady nešťastných náhod, i tak ale zůstává patrný jeho pozitivní pohled na realitu. A také to, nakolik o našich osudech nerozhodují jen pouhé detaily, nýbrž detaily totožné se špičkami Himálajských ledovců. A ty ledy jako bychom za sebou táhli moři vlastních životů od narození a jako by bylo stvořeny už setkáním a vlastnostmi našich rodičů. Hilton se jednoznačně nepřiklání ani na stranu Mallinsonovu („Šangri-La je vězení!“), ani na stranu Conwayovu („Šangri-La je osvobození), a kdyby si v letech třicátých našel i vlastní Šangri-La, tak by tam asi ještě i dnes, ve svých sto jedenácti letech, žil, jak to umožňovaly příhodné přírodní podmínky.

Hilton však zemřel mlád.

Narodil se středoškolskému pedagogovi a vystudoval Cambridge, aby zůstal znalcem i milovníkem hudby. Taky ovšem začal psát do novin.

Zde si vytrénoval smysl pro vypíchnutí senzace a vypracoval se k popisnému realismu, který zvlášť jeho pozdním dílům škodí. Uvnitř naštěstí zůstal romantikem. Od mládí cestoval a delší dobu dlel ve Vídni. Ke své škodě se po zfilmování svého nejslavnějšího románu (1938) uchytil i jako hollywoodský scenárista a například roku 1939 adaptoval pro film další svůj román Nejsme sami (1937). 1942 pak dokonce převzal Oscara za adaptaci románu Joyce Strutherové (1901-53) Paní Miniverová (jehož další filmová verze je z roku 1960), což byl protiválečný kasovní trhák, ve kterém hrdinka čelila mnohým hrůzám, a přece ještě stačila pěstovat výstavní růže.

Následovaly i další Hiltonovy filmy, nicméně literárně tento tvůrce upadal, a tak se ještě vraťme na samý začátek...

Svůj první, poněkud pesimistický román o nešťastné pianistce Catherine Herself vydal Hilton už ve dvaceti. Následoval Vášnivý rok (1923) o nepostřehnutelném vlivu otců. Martin Hilský ho má za jeden z Hiltonových nejlepších psychologických románů, a přece je skoro zapomenutý. U tehdejších čtenářů ale jeho autor uspěl až další mistrnou knihou o marném boji s každodenní všedností And Now Good Bye (1931), což je „story“ krajně zodpovědného i sympatického anglikánského faráře, který se den za dnem potýká s pocity jisté marnosti i vlastní zbytečnosti. Ano, je ženatý, ale zamiluje se a marně, zcela marně se pokusí vše už jednou zaběhnuté změnit. Chce odjet do Vídně, aby se mohl cele věnovat hudbě a žít s Elizabeth, ale ta zahyne při srážce vlaků, shrnuje tragédii Hilský, a Freemantle najde mezi troskami vagónů jen ohořelé tělo, když pomáhá raněným. A pak prožívá absurdní paradox. Je přivezen domů jako hrdina i vzorný duchovní, který úplně praktickým činem dokázal lásku k bližnímu, a na nádraží ho vítá celé městečko i s paní Freemantlovou v čele. Kruh ironie se uzavírá a farář dobrovolně umírá.

Pak ovšem Hilton „obrátil“ a čtenářsky uspěl optimističtější a sentimentální novelou o učiteli, který se zamiluje do vlastní studentky Good Bye, Mr. Chips (1934). Nechal se při psaní inspirovat vlastním otcem a ještě po letech dílo i zdramatizoval a navázal na ně pokračováním To you, Mr. Chips (1938), po čemž následovaly i čtyři filmové a televizní verze.

První se Hilton ještě dožil (1939), další je (opět) muzikálová, byla u nás uvedena jako Sbohem, pane profesore! a životní výkon tu podal Peter O´Toole.

Dalšími výraznými Hiltonovými knihami jsou Bouře na nebesích (1925, zfilmováno 1941 s Ingrid Bergmanovou a u nás uvedeno jako Nebezpečná láska) s neschopným, zato však chorobně ctižádostivým hrdinou a detektivka Byla to vražda? (1931) vydaná i jako Vražda ve škole (a do češtiny převedená roku 1948 Eduardem Fikerem, přičemž opravené vydání vyšlo až roku 1992).

Dále pak krajně nepravděpodobný dobrodružný román z ruské revoluce vnímané očima anglického novináře Rytíř beze zbraně (1933, zfilmováno 1942 opět s Ingrid Bergmanovou) a také stručný a opět sentimentální válečný příběh The Story of dr. Wassell (1944) o přepravě tuctu raněných z Jávy do Austrálie.

Hilton ale dokázal napsat i rádoby špionážní román Nic podivnějšího (1948) a před svou předčasnou smrtí (na Long Beach v Kalifornii) dopsal biografii vévody z Edinburgu (1956). A teď se ještě vraťme do Himálají.

Nejen podle mého názoru byl totiž částečnou předlohou hlavního hrdiny Ztraceného obzoru britský milionář, horolezec a autor cestopisů Martin Conway, baron z Allingtonu (1856–1937), se kterým se jednou sešel i náš Karel Čapek. Dále připomeňme, že pokračování Návrat do Šangri-La napsal a roku 1987 uveřejnil jistý Leslie Halliwell. Odehrává se po padesáti letech, kdy do ztraceného údolí vstupuje nová expedice a nachází tu Conwaye – a stále ještě živého.

Jinými pokračováními původního bestselleru se stal román Messenger Franka DeMarco a také kniha Shangri-La z pera Eleanor Cooneyové a Daniela Altieriho. A pozor, původní román měl dopad i v realitě, vždyť Adolf Hitler poslal při svém hledání árijské nebo aspoň přidružené rasy právě do Tibetu sedm expedic, přičemž ta nejslavnější symptomaticky vyrazila jen rok po premiéře prvního filmu…

A skutečný vzor Šangri-La?

Existuje, nachází se ale úplně jinde, a to u pramenů řeky Indus v údolí Hunza, na severu Pákistánu. Jde o zelenou horskou kotlinu - a co víc, Hilton ji jenom pár roků před uveřejněním své knihy osobně navštívil.

I dnes zůstává poměrně izolována, i když se v těsné blízkosti kvůli turistům taky už ujal právě název Šangri-La. Ale Hilton se inspiroval i články botanika Josepha Rocka v časopise National Geographic a... A... A kdo všechno se naopak ještě inspiroval Hiltonem, to už nespočítáme, u nás ale i legendární zubař dr. Ludvík Souček, a to když psal v šedesátých letech svou známou povídku Desetioký.

Ta ovšem na zfilmování teprve čeká.