Jan Werich říkával, že lidi jsou různě blbé. Když ten výrok trochu změkčíme, dojdeme k závěru, že každý z nás je jinačí. A to je dobře. I proto je svět pestrý a zajímavější. Vezměte třeba takovou všímavost.

Jsou lidé zcela nevšímaví, kráčejí městem zahleděni sami do sebe a ani by nezaregistrovali, kdyby kolem nich prošel slon indický. Potká-li je známý, musí je minimálně praštit do zad, aby se ze své letargie probudili. Neuvažují o souvislosti věcí, které vlastně okolo sebe nevidí a těžko chápou, že se ochuzují o pestrost dějů života včetně často užitečných poznatků. Jeden z takových nevšímavců říkával: „Kdybych byl bejval o životě něco věděl dřív, tak bych se byl bejval nenarodil!“
Inu, komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, by asi řekla Jirotkova teta Kateřina ze Saturnina. Možná by dodala, že nevědomost hříchu nečiní, ale neznalost zákonů, a to i těch přírodních, neomlouvá.

Ve druhé skupině jsou lidé podstatně všímavější. Jejich všímavost je ale řízena pragmatizmem, až pudem zaměřeným na vlastní zájem. Z čeho není užitek, není hodno pozornosti. Jsou poznamenáni duchem současné doby, která takovou vlastnost považuje za žádoucí a užitečnou. Není bez zajímavosti, že do této početné skupiny patří nezanedbatelné množství různých pobertů, šejdířů, zlodějů a podvodníčků včetně jim naroveň postavených.

Třetí skupina je asi nejvzácnější. Krédem těchto lidí je poznání, vědění, zajímají se o všechno, co se kolem děje, a to i v maličkostech. Mají vytříbený pozorovací talent, jakmile se v něčem nevyznají, už hledají v různých zdrojích po toku doplňujících poznatků a vědomostí. Mají potěšení z toho, že se dozvěděli něco nového, pocit vlastního vědomostního obohacení. Zajímají je zvláště o věci neobvyklé až vzácné, které často uniknou pozornosti.

Otázka vzácnosti je ale ošemetná. Vzácné je prý to, čeho je málo a je potřebné. Čeho je všude plno údajně žádnou zvláštní cenu nemá. Vincek Cíců ale na tato tvrzení odpověděl, že podle toho je tedy nejvzácnější ostravský papež, protože ten není vůbec. Je s ním těžká řeč.
Pokud osoby třetí skupiny jsou ještě nadány posedlostí podělit se se svými unikátními poznatky a zážitky s někým jiným, zejména z předešlých dvou skupin, může dojít ke kuriózním stavům. Posuďte sami: Dovedete si představit situaci, že byste u nás stáli v plném slunci a přitom neměli stín vlastního těla? Pokud správně uvažujete, u nás to možné není. Jestliže se však například ocitnete v blízkosti obratníku Raka, je letní slunovrat a pravé slunce (na rozdíl od středního) je v nadhlavníku, takový jev, pro nás vzácný, nastane.

Stalo se. Ve Velkých Antilách zmizel můj stín, protože uvedené podmínky byly splněny. Užíval jsem si to. Točil jsem se kolem dokola a to co domorodcům vůbec nebylo divné, se mi jevilo zvláštní. Trochu mi vadilo, že kolem chodící další Češi si vůbec ničeho nevšímali. Naivní myšlenka, že bych snad mohl na zajímavost někoho upozornit, nedopadla podle mých představ. Oslovil jsem kolemjdoucího muže, známého od vidění.
„Všiml jste si, že nemáte stín?“
„Cože nemám?“
„Stín!“
„A vy ho máte?“
„Také ne!“
„Vidíte, ono se u nás krade všude!“
„Ale jde o přírodní jev!“
„Moje řeč! Ta zlodějna je tak rozbujelá, že se opravdu jedná o přírodní jev! Mějte se!“
Odkráčel. Pravděpodobně přepočítat si drobné ve šrajtofli.

Ke studiu meteorologie jsem se dostal v souvislosti se svojí dočasnou vojensko-leteckou činností. Tak došlo mimo mnoho jiného na různé ty cirry, straty, nimby, cumuly a podobné. Zatímco s velkou většinou druhů mraků a oblaků jsem se už tehdy i později prakticky setkal, jeden byl výjimkou: Cumulus mamatus, nebo též Cumulonimbus mamma. My bychom asi řekli „mrak vemenovitý“. Je to nádherný jev, kdy i při malé fantazii visí z mračné základny až celé desítky jakoby ženských prsů různých tvarů. Ty svědčí o zvláště silných vertikálních pohybech uvnitř bouřkových oblaků. Krásný jev i na obrázku, ale skutečnost je skutečnost. A ta se mně vyhýbala. Asi pro malou četnost výskytu, nebo jsem nebyl vždy v pravý čas na pravém místě.

Až po desítkách let se to stalo. Po prudké přeháňce se rychle vyjasňovalo, a tak jsem vyrazil na obhlídku lesoparku. Stačil jediný pohled na oblohu za odcházejícím obrovitým mrakem a bylo jasno: prvotřídní Cumulonimbus mamma. Z oblohy visely celé desítky útvarů, připomínajících ženské prsy. Zůstal jsem stát a pozorně si vzácný jev prohlížel.

V tom procházeli kolem tři pubescenti a pochopitelně si všimli mého strnulého zaujetí pro oblohu. Zastavili se a podívali se také. Neviděli ovšem nic zajímavého.
„Co je, vole?“
Usoudil jsem, že by je úkaz snad mohl zaujmout: „Podívejte, krásný úkaz mraku vemenovitého!“
Zvedl jsem téměř v pozoru pravici a ukazováčkem zamířil k nebesům. Připouštím, že jsem mohl vypadat jako špatně namalovaný prorok. 
„Ňákej cvok, ne?“
„Spíš vožralej!“
„Deme, volové!“ Odešli.

Jedno přísloví říká, že nemáme házet perly sviním. Snad proto, že perel je málo, sviní moc. Ale, co když přesto třeba jedna z těch hozených perel vykvete a jedné té svini, která přesto skončí na pekáči, zpříjemní alespoň krátký úsek jejího rudného života. Takže jak? Házet, nebo neházet? Poraďte!!
Správnější oslovení těch pubescentů by bylo asi jiné:
„Čumte, volové, je to SUPER!!!“