Přišlo to najednou jako úder z nebes. Rozkaz, aby se všichni hudebníci i s nástroji dostavili k udanému datu a hodině k rotě C. Stalo se samozřejmě – kde jinde – v Kujebině, v první polovině padesátých let u leteckého spojovacího pluku. Bylo to neobvyklé. Obyčejně jsme si termíny zkoušek domlouvali sami podle potřeby, ať již pro obsazení dechové hudby, nebo v obsazení univerzálním pro veřejná vystoupení, bály, plesy nebo jen vesnické tancovačky. Bylo tedy jasné, že jde o něco mimořádného. Představa, že v dohledu je možnost se nějak „ulít“ z rotních povinností, byla ovšem příjemná.

U roty C se sešlo neobvyklé množství muzikantů – nejen od naší roty, ale od celého praporu a dokonce i vojáci v zeleném se zúčastnili. Početně to vydalo na celý symfonický orchestr, jenom nástrojové obsazení bylo značně nevyrovnané. Úplně chyběly violy, violoncella, horny, tuby, naopak přemíra kytar, trubek a klarinetů, ale bez povinnosti hobojů, vylučovala možnost, že by bylo možno sestavit jakýkoli orchestr klasického obsazení. Konečně, nebylo naší záležitostí to posuzovat a čekali jsme, co bude dál.

Náhle se dostavil mladý poručík od sousední stavařské roty a prohlásil, že je dirigent. Nemrkli jsme ani okem. Z vojny jsme již zažili všelicos, a tak by nás nebylo překvapilo ani prohlášení, že dotyčný důstojník je Karel IV.
Dále jsme se dozvěděli, že nastudujeme sovětskou operetu Tabákový kapitán. Orchestr a zpěváci jsou obsazeni vojáky, ženské role a doplnění sboru zajistí civilisté. Kulisy namalujeme sami, s provedením začneme v Kujebině, posléze se zúčastníme kulturních soutěží a s představením budeme jezdit po útvarech. Každý se rozhlédl po ostatních, dívali jsme se značně vyjeveně, ale představa, že máme postaráno o ohromnou zábavu nás pro uvedený záměr ladila pozitivně, i když jsme si vůbec nedovedli představit, jak by něco takového bylo možné po praktické stránce. Budiž mi prominuto, že dodnes nevím, kdo vlastně Tabákového kapitána napsal a o co se v něm hlavně jedná. K tomu jsme se totiž ani nedostali. Dověděl jsem se, že uvedenou operetu dávali prý v Karlínském hudebním divadle, ale dlouho to netrvalo, lze si snadno představit, že ve srovnání s Nedbalovými trvalkami nemohla mít úspěch.

Dirigent začal rozdávat noty a nastaly první problémy. Pro některé party nebyly nástroje, jiní se tísnili v počtu až šesti u partu jediného. Dirigenta to kupodivu vůbec nevzrušilo, prohlásil rozhodně: „Soudruzi, to vůbec nevadí, hlavní je vůle a snaha dobývat nedobytné, snaha jít kupředu, ani krok zpět.“ Asi si to popletl s dobýváním Stalingradu.

„Začneme předehrou!“ prohlásil rozhodně a začal mávat rukama. Můj part prvních houslí by byl vyžadoval si jej napřed prohlédnout, seznámit se s těžkými místy, odzkoušet si je, ale nic z toho mi nebylo dopřáno. Podobné pocity měli jednoznačně i ostatní hudebníci, nehledě k tomu, že vedle profesního muzikanta z civilu seděl jen mírně pokročilý začátečník a tím se situace nesmírně zkomplikovala. Začali jsme hrát.

To, co zaznělo, nemá obdoby. Šílená kakofonie zvuků, kdy se nesešli v souhře ani dva vedle sebe sedící stejné nástroje, se linula otevřeným oknem v letním horku ven z kasáren. Rota C byla v blízkosti obklopena rodinnými domky, téměř u všech byli psi, kteří na tu naši „muziku“ začali zuřivě výt a občas se ozvala i nějaká ta kočka. Dirigenta to ani v nejmenším nevzrušovalo. Mával dál rukama a my jsme se snažili v udaném tempu pokračovat za každou cenu ve stylu „přes spáleniště jdou mstící pluky neochvějně dál“. Již během prvního hraní mě zaráželo, že mnohé takty nemají předepsanou metráž. Tu chyběla osminka, onde přebývala čtvrtka, něco chybělo nebo přebývalo v předznamenání, také rytmus byl udán značně zmatečně. Ale to nic, jsme vojáci a musíme to překousnout „bojově“! Blížili jsme se ke konci a mnohé nástroje již začaly odpadávat, měly už dohráno, zatímco jiní ještě hráli dál. Tak to pokračovalo, odpadali další, nakonec mi zbyla ještě skoro jedna řádka, hrál jsem úplně sám. Nevzdal jsem to! Dohrál jsem sólově poslední řádku a skončil. Však nám pořádně lili do hlav, že bez rozkazu nesmí nikdo nic vzdávat o vlastní újmě. Dirigent mával, tak jsem to dohrál.

Dirigent se zamyslel: „No, soudruzi, nebylo to ještě ono, ale to se časem poddá, hlavně to chce vytrvalost a nenechat se odradit!“ Někteří profesionální muzikanti z civilu ho upozornili na nesrovnalosti v partech. Naivové! Ukázala se strašná věc. Dirigent vůbec neznal noty a na nic nehrál! Jeho představa o dirigování byla až líbezně prostomyslná. Dirigent je tu od toho, aby ukazoval, jak rychle se to má hrát a kdy se má začít. Noty znají muzikanti a hrajou, jako když se čte knížka. Když je tam nějaká chyba, tak si ji opravte, od toho jste se to učili!
„Tak, soudruzi, a znova do toho, vpřed!“, zavelel a začal znova mávat rukama. Začalo mi svítat. Noty nechal rozepsat svým podřízeným ve stavařské rotě, kteří sami hudebníky nebyli a notám nerozuměli. Prý na opisování to není potřeba. Oni se mu navíc zřejmě pomstili za to, že museli rozepisovat místo vycházky, osobního volna nebo jiného povyražení. Tu svévolně něco do not připsali, tu něco vynechali, něco napsali jinak a podobně. V duchu se asi škodolibě těšili, jaká to bude psina, až to bude chtít někdo zahrát. Ten někdo, to jsme byli my. Ale jakékoli nesrovnalosti dirigenta nevzrušovaly – mával rukama neochvějně dál, jako pochodovaly ty mstící pluky.
Tak se zoufalá kakofonie ozvala znova a né jen jednou, ale potom stále opakovaně. Začali jsme z toho mít nezřízenou psinu, začali si vymejšlet, hráli to, co v notách vůbec nebylo, trumpety do toho troubily nějaký poplach, kytary brnkaly, co je napadlo, a psi vyli víc a důrazněji. Vznikalo nebezpečí, že si civilisté půjdou stěžovat na posádku, že tohle poslouchat je k zbláznění. Mně ale tradičně zbývala celá řádka not ještě k dohrání poté, co již všichni zmlkli.

Konečně i „dirigent“ došel k názoru, že předehru se přes opakované pokusy nedaří pokořit, asi uvážil, že i každá pevnost není jen tak nedobytná. Vojenská strategie je neodmyslitelná! Konečně zkoušku rozpustil, stanovil nový termín a udělal první rozumnou věc. Pozval místního kujebinského regenta chori, muzikanta na slovo vzatého.
Když jsme přišli na další zkoušku, dostavil se malý starší mužík s velkým hrbem, ale jiskrnými bystrými očky, o kterých se dalo předem předpokládat, že vidí i to, co by neměly. Podivil se nepokrytě našemu podivnému složení i rozesazení a za pozornosti našeho „dirigenta“ nechal zahrát úvod předehry. Odklepal to hned po třech taktech.
„Housle samy!“
Ani to se nepovedlo.
„Všichni si přepočítejte počet taktů!“
Nastalo ticho a bylo slyšet jen polohlasné: „Dvacetjedna, dvacetdva.“
Konečně jsme skončili a každý měl nahlásit, čeho se dopočítal. Náš „dirigent“ se dočkal překvapení. To, co každý nahlásil, připomínalo spíše sázky do loterie, jediná dvě čísla nesouhlasila! K mé cti budiž řečeno, že já jsem se dopočítal čísla největšího, což mě plně opravňovalo hrát ještě tehdy, když již všichni ostatní skončili.
„Celý notový materiál musí projít komplexní revizí!“ zněl rozsudek regenschoriho a zkouška byla ukončena s tím, že další bude svolána až po revizi. Trvalo to dlouho, mezitím jsme se rozjeli na vojenské tábory, soustředění, další výcvik a u Tabákového kapitána jsme se již nesešli. Jenom z několikáté ruky jsem se dozvěděl, že prý jej přece jenom hráli, ale jen civilisté, kteří obsadili všechno.

Přece však měl náš Tabákový kapitán určitý úspěch. Kočky z okolních domů údajně emigrovaly na východ a asi tři psi se zbláznili. V Bohnicích prý o takových klientech z naší muziky nevědí!