Vladimír Kulíček: Poselství babky kaštanářky

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Barvitá figurka, o kterou se jedná, byla postavou ze začátku třicátých let minulého století a tedy z doby, dnes opět vzpomínané První republiky. Nikdo ji jinak, než „babka kaštanářka“, neřekl.

Když se přiblížil předvánoční čas, poznamenaný nepříjemným ochlazením, dešti s poletujícím sněhem a do kostí profukujícím větrem, evokujícím pochmurnou náladu a sklíčenost, dnes často označovanou jako „depka“, stávala vždy odpoledne až do pozdního večera na rohu Poděbradské a Domažlické ulice na Žižkově, zejména tehdy svérázné čtvrti Prahy, a prodávala pečené kaštany.
Před sebou měla monstrózní zařízení: Na bytelném podvozku z kdysi luxusního dětského kočárku s převelikými koly trůnil opravdu mohutný válcový kotel. V něm bylo zabudováno jak topeniště na dřevěné uhlí, část na pečení kaštanů s procházející parou, aby byly vláčné, tak i v další části s prostorem na jejich udržení v horkém stavu, aby ctěný zákazník byl uspokojen zbožím prvotřídní kvality. A její kaštany prvotřídní byly.
Bůhví, odkud babka odebírala svoje zboží, ale všechny kaštany byly vytříděné, stejně velké, stejným směrem nařezané a v zásobníku stejným směrem srovnané. Kdo při nákupu nahlédl do popisovaného přístroje, nemohl ani na chvilku zapochybovat o kvalitě poskytovaného zboží. Nad kotel vyčníval mosazný úzký komínek, ze kterého nepřetržitě unikala lákavě vonící pára, svádějící k nákupu i na druhé straně ulice a to i toho, kdo neměl zrovna čich jako pes na stopě.
Sama babka připomínala spíše zavalitou venkovskou selku vyššího věku. Nebylo jednoduché trávit hodiny venku v počasí, pro které je slovo „slota“ dost mírné. Přesto z její kulaté tváře nemizel úsměv, vlídnost a vstřícnost i tehdy, kdy zákazníkem byl šestiletý capart a chtěl kaštany za 50 haléřů československých. Zručným pohybem ukroutila ze starých novin obrovský kornout, do něho lopatkou nasypala vonící kaštany, nic nevážila, spíše přidala a se slovy: „Tak tady máte, mladý pane, přijďte zas i s pány rodiči, ráda vás zase uvidím!“, předala kornout zákazníkovi. Častější odběratele znala i podle jména, poptala se po rodině a kdo u ní kupoval častěji, dostával větší porce. Věděla, co je pravá reklama: slušné zacházení se zákazníkem, dobré zboží za slušnou cenu a za všech okolností poctivost! Když se přiblížil předvánoční čas, poznamenaný nepříjemným ochlazením, dešti s poletujícím sněhem a do kostí profukujícím větrem, evokujícím pochmurnou náladu a sklíčenost, dnes často označovanou jako „depka“, stávala vždy odpoledne až do pozdního večera na rohu Poděbradské a Domažlické ulice na Žižkově, zejména tehdy svérázné čtvrti Prahy, a prodávala pečené kaštany.

Pro to všechno se babce kaštanářce slušně vedlo. Prodávala i v lednu a únoru do doby, než se začalo předjarně oteplovat. Pak babka zmizela a monstraparát s ní. Tak to šlo rok co rok, celé desetiletí třicátých let až do doby, kdy se v ulicích objevily uniformy Wehrmachtu. Pak už se babka neobjevila a s ní zmizelo i předvánoční a ponovoroční kouzlo vlídného obchodu s nezbytnou vstřícností.

Uplynulo přes 70 let. Dnes nás reklama vlídně neoslovuje. Dnes na nás řve, rozkazuje, nebo se podbízí: To nesmíte promeškat! Levnější už to být nemůže!! To musíte mít!! Vyhrajte!! Soutěžte!! Byt, auto, zahraniční cesta, málem království nebeské, všechno hned, jenom volejte, objednávejte, mailujte, dostanete dárek, vy si to zasloužíte!!!
Nač pokračovat. Znáte toho všichni mnohem víc. Současná reklama je agresivní, spíše nařizuje a neoslovuje. Po takové reklamě si raději nic nekoupím. Jako kdyby to dnes už nikdo neuměl!

Občas jedu kolem místa, kde stávala „babka kaštanářka“ a i kdybych nechtěl, vždycky si na ni vzpomenu, zvláště v čase zimním a předjarním. Když ale jdu okolo pěšky, vždy alespoň na chvilku postojím přesně na stejných dlaždičkách, kde stávala kdysi, už dávno, ona. Zamyslím se, zavzpomínám. Proč? Z nostalgie? Jistě trochu také. Ale je něco mnohem důležitějšího: Ona nám ta „babka kaštanářka“ přes propast téměř století něco velmi důležitého vzkazuje. Přenáší na nás poselství svého života.

Jaké? Ale to už jste si přeci sami přečetli!

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 12. 2005.