Zemřela Zdenka Bergrová,
básnířka a překladatelka

Ještě se dočkala před měsícem vydání své poslední sbírky – čínského básníka Li Po z 8. století, ještě se potěšila se svými přáteli z květnových počátků Mladé fronty 1945, než 22. května 2008 odešla navždy.
PhDr. Zdenka Bergrová se narodila 10. 3. 1923 v Praze, po studiích na Filozofické fakultě UK mj. u profesora Bohumila Mathesia, který u ní objevil básnické a překladatelské nadání, stala se nakladatelskou redaktorkou. Záhy vycházely postupně její překlady několika desítek sbírek z ruské literatury, mnohdy zakazovaných (též u nás) nebo ideologicky zneužívaných (A. S. Puškin, M. J. Lermontov, N. A. Někrasov, S. Jesenin, B. Pasternak, F. M. Dostojevskij), ukrajinský Taras Ševčenko a francouzský „prokletý básník“ Paul Verlaine, anglický W. Shakespeare.
Z její vlastní básnické tvorby zejména po listopadu 1989 uveďme Leťte, ptačí noty, Praha je pečeť, Slova noci a Humor má černé dno, Havlíčku Borovský, je humor na trosky? – všechny její knížky, včetně pohádek a překladů do esperanta, jsou zdobené ilustracemi jejího manžela akademického malíře Věroslava Bergra, který se právě letos dožívá 80 let.
Oba zdobí množství našich i zahraničních cen. Jejich jména lze nalézt kromě našich také v zahraničních encyklopediích Diderot, Who is who (USA a Švýcarsko), Ukrajinská literární encyklopedie a česká Kdo je kdo, nebo Kdo je v Obci spisovatelů.
Její bibliografii a vzpomínku na „zuřivého reportéra“ E. E. Kische přináší právě vydaný Almanach českých novinářů (Libri Praha
Miroslav Sígl

Čínský básník k nám promlouvá česky

Do záplavy článků, relací a pořadů v našich médiích o Číně před zahájením Letních olympijských her 2008, nejaktuálněji o jejím velkém neštěstí po zemětřesení  a také o  častých významných návštěvách a progresivní diplomacii či o rostoucí ekonomice a vojenské síle, obrovských kvantech čínského zboží, které zaplavuje Ameriku, Japonsko a zejména evropské země,  by se zdálo, že je jaksi nepatřičné psát o básníkovi, který žil už v osmém století v letech 701 – 762  (jen pro připomenutí: naše české dějiny začínají až ve století desátém).

Jmenoval se Li Po, stal se, a dodnes je, největším čínským básníkem, jak o něm psali mnozí  - profesor Jaroslav Průšek z Orientálního ústavu  Akademie věd ČR, jeho některé verše přeložil kdysi František Hrubín, před rokem vydal o něm knihu  Ferdinand Stočes (Nebešťan na zemi vyhnaný, 424 stran, Mladá fronta 2007) a letos se o to pokusila naše další překladatelka a básnířka Zdenka Bergrová.
To není náhodné, proč právě ona. Posluchačka Bohumila Mathesia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a ctitelka jeho Písní staré Číny  „dřela na poznání Li Poa od roku 1959“, jak mi sdělila. Tak vznikla necelá stovka jakýchsi parafrází jeho básní ve sličné knížce Ohlas Li Poa (84 stran, vydalo nakladatelství Oftis, Ústí nad Orlicí 2008). Okamžitě vzbudila zájem na letošním knižním veletrhu Svět knihy v Praze, kde byla pokřtěna a spolu s ilustrátorem – manželem Věroslavem -  ji zde podepsali prvním desítkám čtenářů – milovníkům podobných knížek.

Nelehký úděl měl básník v úřednické roli v Čínské říši za vlády feudální dynastie, jejíž členové se často navzájem vraždili. Li Po ve svých verších zachytil plnost života skvělým jazykem, jeho básně mají přísný řád, jejich autor musel dobře znát dějiny, mytologii a filozofii své země. Pozoruhodné je poznání čínské poezie a její porovnání  s evropskými básníky. Parafráze překladů, které se sice opírají především o anglické texty, ale zároveň prozrazují, že jejich autorka se vrhla i na studium čínštiny, spojující desítky čínských nářečí na rozlehlém území s více než miliardou obyvatel. 
 

„Pokusy o  parafráze jednoho z největších čínských básníků (v jeho době žil například  ještě básník Tu Fu) mě stály mnoho marného úsilí a marných slz...“, říká překladatelka, která narážela léta na nepřízeň českých sinologů, aniž by se sami o překlady pokoušeli. To bylo v letech sedmdesátých, kdy se jí první rukopisný text  tzv. „ztratil“ v tehdejším nakladatelství Svoboda. Dokladem o jejích snahách popularizovat čínského básníka může být jediný rozhlasový pořad  z 13. listopadu 1966, uvedený o přestávce večerního koncertu na stanici Československo I.

Mám tedy v rukou tuto vzácnou sbírku a čtu si v ní například tyto verše: „Jak se ohýbat  /před hodnostáři, / kteří vraždí a útočí, /spíše snad / právem stáří / hledět jim přímo do očí...“  Anebo „Jaro se klade po kraji, /ptáci už tvoří páry, /hladina vody netají,/ jak jsem starý. /Vzpomínky letí do mračen /k domovu za obzorem, /tonu v područí změn /v myšlení chorém. /Co naplat, už jsem kmet/ má zahrada je pod plevelí, /a císař hlaholit mi velí /o jaru mnoha let...“  

A říkám si přitom, jak je dobře, že poezie neumírá, lituji, že ubývají její čtenáři, že se v knihkupectvích krčí někde v koutku, a přece odjakživa měla velkou sílu, kterou čerpali její čtenáři všech vrstev. Jestliže se v dnešní době na její význam v literatuře i ve společnosti zapomíná, rodí se stále nové a nové verše, objevují se jejich překlady a dokonce přichází etapa, v níž lidská společnost, přesycená nadbytkem a technikou, hledá nové invence, nadpřirozeno, empatii, vnímání celkových obrazů  z odstupu – a toho všeho jsou schopni jen lidé tvůrčí, obratně tvořiví s novým přístupem vysoce lidským, humánním. Zásadně to jednou zvrátí životy nás všech. K lepšímu, vznešenějšímu, prosperujícímu. Ta doba přichází... Pozorujete také tuto změnu?

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený pane Sígle,

Na letošním veletrhu Svět knihy jsem si od paní Bergrové koupila její právě pokřtěnou knížku Ohlas Li Poa. První, co mne zaujalo, byli sami manželé Bregrovi, kteří knížku osobně, s laskavými úsměvy a velkou skromností kolemjdoucím nabízeli. Knížka se mi zalíbila na první pohled, hned ten den jsem ji celou doma prošla a od té doby se k ní stále vracím. Okouzlily mě kratičké básně, jejich příběhy nebo spíš pocity, obrazy, které vyvolávají. Líbí se mi přesnost a čistota jazyka i ilustrace pana Bergra. Měla jsem z knížečky velkou radost a od té doby se chystám paní Bergrové napsat pár osobních řádek, poděkování. Dnes jsem si chtěla vyhledat její adresu na internetu a našla jsem, bohužel, Váš článek na www.pozitivni-noviny.cz o její smrti. Je to jen několik dní, netušila jsem, jak krátký čas pro svůj dopis mám a že by mohlo být pozdě. Je mi to líto. Z Vašich slov soudím, že jste autorku znal osobně, a tak jsem se odvážila Vám napsat. Pokud by moje poděkování za její krásnou knížku a malá vzpomínka na letošní veletrh mohly potěšit někoho z jejích blízkých, prosím, předejte jim je.

Děkuji
Helena Rösslerová
17. června 2008
helena.rosslerova(a)smail.com