| (1) Iveta Kollertová, 13.5.2008
Moji milí!
Slzy mi tečou po tváři, dojetím a nadějí.
Třepu řasami a usmívám se na sluníčko venku, odráží se od protějších oken.
Jindy výřečná, ztrácím slova a neumím vyjádřit své pocity...
Dnes mám VELKÝ DEN, schoulená na posteli s nepostradatelným kafíčkem a představou mé první cesty ven.
Moc si vážím vaší snahy mi pomoct, upřímnosti, "člověčiny".
Ano, to je to slovo... člověk!
Děkovat se dá různými způsoby, kytičkou, potřesením ruky, pohlazením po tváři.
Já to udělat "zatím“ nemůžu, ale můžu to zakřičet nebo zašeptat.
A jak je mým zvykem, nebudu křičet, nechci polekat spící maminku vedle v pokoji.
V mém životě bylo několik chvilek, kdy jsem hledala slova vděku a radosti.
Proč se mi teď nedostávají slova?
Srdce se mi může rozskočit, mám sevřené hrdlo a oči rozzářené.
"Děkuju!"
Děkuju všem, kterým jsem stála za zamyšlení, za sepsání vět, za kousek pozornosti, za to, že jste lidé.
Lidé, v pravém slova smyslu!
Paní Blance se hluboce ukláním a velmi, skutečně velmi si vážím našeho přátelství.
Našla jsem svou druhou rodinu, která nedbá na konvence, která rozdává, aniž by si to uvědomovala.
Děkuju panu Václavovi, děkuji panu Loužeckému, děkuji náhodě, která mne přivedla na tyto stránky.
Svět je opět v rovnováze a to díky vám všem.
Dát naději, znamená, dát život.
Mějme se tedy hezky... bez rozdílu.
A pošlete mé poděkování i úsměv dál...
Vaše Iveta |
| (2) Wittmannová Jiřina, 13.5.2008
Vážená redakce,
po přečtení článku na PN se mi podlily oči nad tím, jak je krásné chtít pomoci někomu, kdo tu pomoc opravdu moc potřebuje, ale hlavně, kdo si ji zaslouží.
Já Ivetu Kollertovou znám již rok, sice zatím virtuálně, ale již brzy se uvidíme osobně.
Od prvního momentu, kdy jsme se poznaly, jsem věděla, že je to človíček, který má srdíčko opravdu moc velké. Několikrát jsem si říkala, jak jí pomoci? Jsem členkou občanského sdružení, ale zaměření je tam docela jiné, ale i přes to zkusím s prezidentem občanského sdružení něco vymyslet. Spojím se i s docentem v Motole, protože i já jsem po onkologické nemoci, tak až pojedu na kontrolu, tak tam vše zkusím projednat.
Článek, který byl napsán s výzvou pomoci, je opravdu moc krásný. Je v něm cítit ta touha po pomoci.
A protože já jsem člověk umanutý, a když něco chci, tak si za tím jdu, tak i teď se pokusím udělat možné i nemožné...
Vám ze srdce děkuji za ochotu chtít pomoci paní Ivetě. Kdyby měla vozík, byla by strašně moc šťastná. Ani nejsou slova, kterými bych vyjádřila to štěstí, které by cítila.
Děkuji Vám s pozdravem a úctou
Wittmannová Jiřina
ředitelka pro Klub Zdraví-život
tel. +420 773 588 406
www.zdravi-zivot.cz
wittmulka(a)seznam.cz |
| (3) Hana Stará , 13.5.2008
Dobrý den,
také jsem si přečetla článek jedním dechem a je krásné, že se snažíte Ivetě pomoct. Známe se rok přes PN a dokonce jsem ji i navštívila. Je to neuvěřitelná žena, která by si zasloužila trochu důstojnější žití. Zůstává mi rozum stát nad tím, že jsou finance ve zdravotnictví, aby se předělávali muže na ženy a naopak. Doktoři v tomto směru dokáží kouzla a Ivetě nikdo pomoci nemůže ?
Strašně mě štve liknavost její obvodní lékařky, která pro ni nic neudělá.
"Paní doktorko, to je tedy můj názor, ono psát jenom recepty je velmi pohodlné, že? Nebo si myslíte, že Ivet je už zvyklá a nic už k životu nepotřebuje?"
Nedokážu pochopit, že se nenajde jediný lékař který by jí pomohl.
Mám ji moc ráda, je to pro mě hrdinka s velkým „H“. Každý jiný by se litoval a prostě to zabalil. Ivet je velký bojovník a já si takových lidí nesmírně vážím .
Hana Stará
hanastar(a)seznam.cz |
| (4) Pavel Pávek, 14.5.2008
Milá paní Iveto!
Vlastně jen malou chvilku jsem váhal, ale záhy se vrhl ke klávesnici. Sám přesně nedovedu říci proč; možná z pohnutek, které člověk sám nedokáže občas definovat, možné i proto, že se k problémům občas stavím podobně jako Vy.
Kdysi, je to asi šest let, jsem, někdo tvrdí, že zázrakem, přečkal klinickou smrt. Delší dobu před tím mi bylo všelijak, byl jsem slabý jako moucha, nejedl, otékal. Jako správného drsného kanadského chlapa mne ani nenapadlo vypravit se k lékaři. A že mezi nimi mám dost kamarádů. Nějaká banalita, to se rozchodí… Nerozchodila, a protože jedna ženská mívá více rozumu než deset mužských, zasáhla má drahá polovice. Přestala se se mnou bavit a poštvala na mě kamaráda, šéfa záchranky tam u nás. Ten přiletěl, jen zalapal po dechu a za dvacet minut mou tělesnou schránku předával primáři na interně. Totální selhání mnoha orgánů, prakticky nefunkční játra, prostě radostí na jednoho víc než dost.
Doktoři dělali, co mohli, ale ta potvora s kosou měla v úmyslu být rychlejší a zkusila to na mě se zmíněnou klinickou smrtí. Tunely se světlem na konci… Pohádky… Žádným jsem nekráčel. Jen jsem prý stále něco vyprávěl naší malé slečně. Tehdy jí bylo šest let a já věděl, že jí toho chci ještě hodně ukázat, vzít jí s sebou na spoustu míst, která mám rád.
Probral jsem se za dva dny a vedle lůžka seděla má žena Sašenka. Reakce z mé strany byla taková:
„Co tu zase děláš?“ Kupodivu mě nepraštila ale dál za mnou i se slečnou každý den jezdila.
Po nemocnicích jsem pobýval pomalu rok.
A konečně, po dlouhých řečech se dostávám k tomu podstatnému. Když mě pouštěli domů, řekla mi jedna, taková moc fajn, sestřička:
„To je škoda, že vás pouštějí… S vámi tady byla pořád taková sranda…“
Před nemocnicí na mne čekala menší delegace, byl v ní i onen doktor, co mne na internu tak rychle vezl:
„Tak hele, ty starej vole. Víš, jak je možný, že žiješ? Povím ti to... Tady končila medicína a začaly fungovat ty tvoje věčný srandičky a blbý nápady. Optimizmus, ten tě postavil na nohy! Jo, a třetí den, co tě sebrali hrobařovi, jsi ale na primáři cigaretu loudit nemusel. On je totiž nekuřák…“
A dnes? Vše je relativně v pořádku a my ještě vše, co jsem té kritické noci naší malé slečně sliboval ukázat, jsme ještě nestihli. Ale snažíme se každou volnou chvíli a ve třech i s tou naší mámou Sašenkou. Při tom svém zdravotním průšvihu mi došla jedna věc. Pochopil jsem, že není nutné mít natřený plot okolo zahrady, že je docela „fuk“, kdy budou umytá okna nebo posekaná zahrada. Uvědomil jsem si, že to nejdůležitější, alespoň pro mě, je předat někomu dalšímu to málo, co vím, ukázat mu to, co považuji za krásné a naučit ho poznat, co je, alespoň podle mě a jeho, správné.
Mějte se hezky, a když budete mít chuť, ozvěte se.
Váš
Pavel Pávek
kostelecncl(a)centrum.cz
|
| (5) Ivan Kolařík, 15. května 2008
Milá Ivetko,
díky Václavovi Židkovi jsem si mohl přečíst Vaše Zrcadlo, Vaši poezii a vůbec něco o Vašem osudu. A člověku se při čtení Vašich krásných řádků, které jsou prosyceny moudrostí, optimismem a které se čtou opravdu jako báseň, dělá v hrdle "knedlík". Dobře však vím, že Vám se nejedná vůbec o to být sentimentální a aby se někomu na druhém konci zeměkoule u protinožců dělal vůbec někde nějaký "knedlík". Jste obdivuhodná, silná, statečná žena, která čtenářům dává možnost nahlédnout do duše a před kterou hluboce smekám... A které přeji nejenom vozíček, který umožní vstřebávat a radovat se z prostinkých věcí, kteří lidé, kteří jsou na tom lépe, berou za samozřejmost. Držím palce a věřím, že se Vaše přání, mít vozíček, uskuteční. A rovněž doufám, že Vaším psaním budete obohacovat ještě pěkně dlouho stránky "našich" Pozitivních novin.
Do dalších bitev Vám přeji úplně všechno nejlepší a ať Vám do života svítí jenom sluníčko.
S pozdravem, Ivan Kolařík (Melbourne) |
