Od dívčího deníčku k divadelní premiéře Deníku Leošky K. (2)
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Stanovit si priority Středa, 8. listopadu Tou hlavní pro tento rok bylo dotáhnout Deník k divadelní premiéře. Nabalují se na to věci další a další, především přípravy a starosti okolo natáčení krátkého dokumentu „Přeplavu i Dunaj“. Nejsem řečník, mluvit dovedu tak nanejvýš s perem v ruce, a tak i krátký rozhovor, na který byl můj scénář okleštěn, mi způsobuje nespavost. Navíc mi namísto bráchy-hrdiny, pro kterého kdysi byla svoboda vším, a který neváhal za ni nasadit život, přijel ze Států ujetý, zarostlý anarchista neuznávající žádný pořádek, zákony a autority. Znamená to, že jsem si jeho touhu po svobodě idealizovala, nebo že naprostá americká svoboda dovede člověka i zničit? Palác knih Luxor  Napadlo mě, abych se zašla přesvědčit, jak vypadá křest knížky u konkurence. Mohu být klidná. Čtení matné, návštěvnost, ač dobrá, se omezila na podpisy autorky do deníčků. Prodala se jedna jediná knížka! Přesto mi je z toho trochu smutno. Mají snad pravdu ti, kdo říkají, že jednou budou na světě jen dva druhy lidí – ti, co knihy píší, a ti, co je nečtou? Ale ne, tomu nevěřím, knihkupectví jsou stále plná, nakladatelství vydávají ostošest a v Čechách se čte rozhodně víc než kde jinde! Na zkoušky do divadla zatím nechodím, mám pocit, že z mé přítomnosti jsou všichni pokaždé tak trochu nesví, a také že Akram by mi chtěl hru ukázat až v pokročilejším stádiu. Všichni mají obavu, aby mě nezklamali. Chápu, že se teď musím držet stranou a přenechat režisérovi hlavní slovo, já už jsem svoje řekla. Práce mám i jinak stále nad hlavu. Na stole se mi kupí knížky, které bych si ráda přečetla, nebo do nich aspoň nahlédla, ze všeho nejdřív mě ale čeká schůzka s dokumentaristou Luďkem Navarou. Posezení v kavárně Vltava je nad očekávání příjemné. Předává mi hotový, resp.zkrácený scénář mého příběhu „Přeplavu i Dunaj“. Ještě prý budou potřeba nějaké dobové fotografie. O většinu jsem ovšem přišla odchodem do exilu. O scénáři jednám s ČT Ostrava intenzívně přes půl roku – proč se o tom dovídám až dnes, pár dní před natáčením? |
| Čtvrtek, 9. listopadu Součástí křtu knížky Luďka Navary „Příběhy železné opony“ v klubu na Karlově nám. je i promítání dílu Smutný útěk smutného muže o manželi Milady Horákové. Scházejí se tu samí intelektuálové a lidé od pera. O to víc je udivující, že Horror Hill, román, který jsem L.Navarovi na jeho výslovné přání přinesla dárkem, mu ze stolu prostě zmizel... Mám tedy hned dva důvody k lítosti - jednak že je něco takového možné a pak, že se do vydání Příběhů časově nevešel i ten můj, „Přeplavu i Dunaj“, ač ho měla televize na stole rozhodně dost dlouho. |
| Sobota, 11. listopadu Na internetu denně víc než 30 zpráv. Především pozvánek na různé akce, křty, setkání... Myslím, že nepůjdu nikam, cítím se vyždímaná jako citrón, ale snažím se vždy aspoň krátce reagovat, poděkovat. Čtu zajímavou knihu Mariany Slánské, Tóny v trní, vydalo nakl. Eroika 2005. Je psaná česky, slovensky i v rómském nářečí. Postrádám vysvětlivky pod čarou. Čtu také znovu Aloise Jiráska, až mě překvapuje a dojímá, jak je krásný. Jak je čtivý i dnes, po letech. Bude se to moct říct i o některých dnešních, tzv.moderních autorech? A jak obstojí z hlediska času třeba Vltavěnka? Mám celé Jiráskovo dílo, až se budeme odtud stěhovat, odnesu je někam do knihovny. Bolí to, vidím svého otce u naší černé zasklené knihovny s prachovkou v ruce jak bere do ruky jednu knížku po druhé... Tuhle práci svěřoval nanejvýš ještě mně. Ne, tohle mu nesmím udělat, aspoň Skaláky nedám, ty si odvezu do Lucernu. A pak, kam pak? Dolů, do hrobu? Nakoupili jsme spoustu knih, a protože tu jsme letadlem, vlečeme jich s mužem plné dva kufry na Florenc k autobusu Praha-Lucern. Tam už nám je musí vyzvednout dcery. K tramvaji, na metro a pěkný kus pěšky... Knihy jsou pořádně těžké, kdyby v kufru nebyla i nádherná encyklopedie a monografie Ant.Slavíčka, asi bych je někde postavila a utekla od toho. Už několik dní je tu jaro, prý je překonán i teplotní rekord z roku 1934, je totiž 18 stupňů! Někde prý rostou i hřiby a na lukách rozkvetly i fialky! Je mi jich líto, mám pocit, že bych je měla zahřát svým dechem, až se zase naráz ochladí. |
| Neděle, 12. listopadu „...Základním předpokladem fungování demokracie je náboženská víra. Demagogie víru nepotřebuje, vládne mocí síly a donucení. Svobodná společnost však nutně potřebuje motivační sílu, která by způsobila, že lidé budou dobrovolně dodržovat morální pravidla soužití, a tu dává víra.“ Tak toto jsou slova PhDr.Tomáše Halíka. Čtu jeho filozofické črty, překvapuje mě, jak jasnou řečí dokáže hovořit, jak je obecně srozumitelný. A nakolik se dokáže vyjadřovat i k současným, světským, a dokonce politickým problémům. Neustále bilancuji. Budu na světě brzy 63 let, z toho 21 výhradně v exilu, bez možnosti podívat se domů. Dalších 16 let už takhle s mužem přelétáváme jak stěhovaví ptáci, celý už člověk není ani tady, ani tam. Komunisti ukradli národu půlku života, spravedlivé odplaty nedošli, naopak, nový režim jejich kopance v Ruzyni, elektrické dráty a 50 let teroru a strachu odměnil vysokou penzí i posty. Existuje vůbec spravedlnost? |
| Pondělí, 13. listopadu Jednání mezi divadlem a natáčením Martina L. na kameru nepostupuje. Zájem prý mají, je to ohromný nápad, ale - ať se ozve! Je to trochu divné, ale přece jen něco. Vzhledem k tomu, že se divadlu dosud nepodařilo udělat s nikým z nás, kteří na Deníku pracujeme, řádnou smlouvu, stojí i tento slib-neslib na vratkých nohách. Není mi to právě příjemné, ale musím si zvyknout na to, že co právě nehoří, se prostě neřeší. Dává mi to naději, že až bude natočení Deníku skutečně aktuální, že se divadlo jasně vyjádří. Těšila jsem se na zkoušku Deníku, ale je chřipkové období a někteří představitelé jsou opět nemocní... Proč prý se tím vzrušuji, co je mi do toho? Známí mě nechápou a já nechápu je. Tohle „co je mi do toho“, je zničující, setkávám se s tím i v běžném životě tak často, že z toho dostávám mrazení v zádech. Co tě nepálí, nehas – ale tady nepálí nikoho nic, ani věci, které se dotýkají přímo každého z nás. S tímhle pozůstatkem starého režimu se nemíním smířit, ale dělám si jen nepřátele. Odpoledne opět v internetové kavárně. Každý počítač má trochu jiné názvosloví, asi podle toho, z jakého roku má nainstalovaný program. Domnívala jsem se, že obstojně hovořím anglicky, ale chyba. Rozšířila jsem si znalosti o slovíčko floppy, disketa. Začínám oceňovat nápad Pavla Loužeckého Senioři k počítačům! Vypadla jsem od internetu utahaná, jako kdybych složila vagon uhlí. Je pět hodin, ale venku už je černočerná tma. |
| Středa, 15. listopadu 9 hodin, Kavčí hory. Natáčení dokumentu „Přeplavu i Dunaj“. Brácha v jakési mexické košili vypadá tak trochu jako přestárlý hippie, vlasy ulíznuté a stažené do gumičky, stoleté vousy zastřižené na vousy padesátileté. 40 minut ve studeném Dunaji, strach, kdy ho objeví nebo na něj zacílí světlo pohraničních lodí, k tomu nebyla třeba jen fyzická zdatnost a pevné nervy, ale především vědět, proč ten svůj život dávám v sázku. Okamžitě si získává mladou produkční i celý štáb svou bezprostředností a historkami ze světa. Trochu mu závidím, jak krásné je být extrovertem! Přišla jsem tím trochu zkrátka, vlastně se mi nepodařilo říct to, co jsem chtěla, ale i tak se natáčení uváděné už tradičně Jar.Hutkou povedlo. Dokonce se mi podařilo najít i nějaké staré fotografie. Seznámila jsem se také s dramaturgyní z Ostravy, slíbila mi, že se podívá na můj nový námět k televiznímu filmu. Každému členovi štábu jsem věnovala po výtisku Horror Hillu, románu, ve kterém je brácha hlavním hrdinou, a ještě jsem se snad nesetkala s tak opravdovou radostí. Cítím se utahaná, v hlavě mám úplný guláš. Vždyť jednou mluvím o Deníku, hned na to o Vltavěnce a teď zase o Horror Hillu a útěku přes Dunaj... |
| Pátek, 17. listopadu Z nadšení z roku 1989 zbyla pachuť v ústech. Ovšemže se udělalo i mnoho dobrého, proč zprávy předhazují lidem jen samou politiku, zlodějny a vraždy? Jaký div, že to pak vypadá, jako by celá revoluce byl podvod? Mám pocit, že politika vždycky byla svinstvo a stále je, všude na světě. Když to srovnám se Švýcarskem, je to ovšem veliký rozdíl, ale tam má demokracie staletou tradici a tady se teprve rodí, každý tu má pocit, že si musí rychle urvat, co se dá. Srovnání s ostatními západními zeměmi už dopadne pro ČR o malinko příznivěji. Nikde se ale politice nevěnují tolik jako právě u nás, skoro jako by chtěli popudit každého proti každému. Kéž by se ke slovu dostali i slušnější lidé a Grebeníčkům by se prostě nedal prostor. Chci věřit, že až se lidé nasytí, až doženou to, oč je okradl bývalý režim, obrátí se znovu k duchovním hodnotám. Krom dílčích úspěchů v některých profesích profitujeme ve světě stále ještě hlavně ze slávy svých předků. Janáčka, Dvořáka, Masaryka... Kéž bychom převzali i jeho zásadu „Ty neslušné oddělovat od věcí veřejných!“ Podobně by se dalo sáhnout třeba ke starému Baťovi. Jeho „Čím více zákonů, tím méně právního pořádku a jistoty. Čím větší rychlost ve výrobě zákonů, tím kratší jejich trvání, tím větší i chaos“, je dnes v platnosti možná víc než kdy jindy. Copak se každý den nějaký nedávno přijatý zákon neobměňuje, nedoplňuje, nebo rovnou ruší? V té celé spoustě dodatků se nevyznají ani úředníci a často si jeden a týž zákon vykládají rovnou opačně. |
| Sobota, 18. listopadu Premiéra Deníku byla stanovena na 14. prosince. Program, který má v pokladně divadla ležet vždy od 15. každého měsíce, prý „ještě neposlali.“ Neprodávají se ovšem ještě ani lístky. Takové jsou nejčastější odpovědi i v obchodech: Neposlali, nedodali nám... Kdo? Přece „oni“. Jenže to platilo dřív, teď to jsme my! Kdy se tu konečně začne myslet jinak? Relaxuju na zítřejší „hromadný“ křest v Luxoru, na který mě pozvalo knihkupectví a kterého se má zúčastnit asi 20 autorů. Vladimír Kulíček, který mi měl pomoct s moderováním, si zle pohmoždil koleno a musím se tedy spolehnout na sebe. Mám starost, jak se protluču vedle takových ostřílených chlapíků, jako je Cimický nebo Radim Uzel? |
| Neděle, 19. listopadu |
| Pondělí, 20. listopadu Do premiéry zbývá pár týdnů, věřím, že se to zvládne. Zkouší se ve škole v Břevnově. Zkoušek se neúčastním často, hlavně proto, že jsem vnitřně až příliš angažovaná a musím dát pozor, abych své vlastní zážitky příliš neprosazovala a nedělala z textu „muzeum“, jak říká Akram. Pokaždé jsem ale rozechvělá očekáváním, jak moc nastudování pokročilo. Všechny „děti“ jsou vždy nadšené, že jsem přišla, dnes se objevila se mnou i Petra Kohutová. Sleduje hru s nadšením, je vidět, že jí dělá naše dílko nefalšovanou radost. Zkouší se scénka s „jolkou“, tohle nastudovat a nepřestřelit, dá mnoho práce. Na jedné straně předvést zanícení, se kterým se žáci na besídku připravili, na druhé demonstrovat celý ten podvod a čemu toto mladistvé zanícení a elán věnovali. Text Rudých námořníků se z počátku trochu plete, „zaměřit pušky k cíli“ nebo je „přiložit k líci“ ? Naštěstí je text ve mně zažraný snad na doživotí... Režisér Staněk je stále v pohybu, občas názorně ukazuje, jak si to představuje. Upozorňuje, kde dát důraz a kde ubrat, obdivuji ho. Jak přijme pojetí této naší nedávné historie mladší publikum a porozumí vůbec té satirické formě? Akram i Petra Kohutová věnovali spoustu času tomu, aby vybrali ty správné ukázky, správné písně i hudbu. Tady se občas rozcházíme, zdá se mi, že scéna s „jolkou“ zabírá ve hře příliš velký úsek, ale jak říkám, musím se umět osobně distancovat. |
| Úterý, 21. listopadu Další zkouška ve škole v Břevnově. Možná největší práci dá velká a potměšilá rekvizita jakési mnohoúčelové skříně. Její široká strana slouží jednou jako dveře, jindy coby tatínkův rentgen nebo dokonce postel. Ze strany má skříň věšáček, tady bude viset otcův bílý lékařský plášť. Z té druhé na ni vede žebřík, tudy se šplhá Leoška. Šplhat se ovšem musí přímo vzhůru, aby herec rekvizitu nepřevážil. Hned ve druhé scéně po úvodu staré Ley na půdě, je Leošku vidět nahoře na skříni v jakémsi úkrytu. Tady má své soukromí a píše si deník... Tohle vymyslel Akram velmi pěkně. Žádné pomocníky a kulisáky ovšem nemáme, a tak je třeba, aby se „kluci“ naučili co nejrychleji skříň přestavovat a bezpečně s ní manipulovat. |
| Pátek, 24. listopadu Zkouší se intenzívně skoro denně i mnoho hodin. Lenka mi předvádí, jak pěkně už umí „po obrně“ chodit a používat „pajdu“. Je těžké nepřehrávat a současně mít neustále na paměti, že pravá noha je „nepoužitelná“, že ve chvíli, kdy jí brácha Karel nebo kluci vezmou berličku, ztrácí bez této opory rovnováhu. Podat tohle literárně bylo rozhodně lehčí, než to věrohodně zahrát. Lenka se skutečně poctivě snaží a příští týden se objednala na neurologii, aby si svoji chůzi ověřila. Možná trochu doufala, že jí v tomhle pomohu já, jenže u mne byla obrna jen zástupný problém. |
| Sobota, 25. listopadu Scénka ve škole. Žáci se rozprchávají ve chvilce, kdy zazvoní, vchází učitelka Kašparová. Soudružka učitelka... Rudý květ ve vlasech a ve výstřihu dopoví zbytek. Ztišuje školní rozhlas, který zatím představuje okenní klika, a věší na nástěnku, teď jen lepenku na okně, obrázek Pavky Morozova. Mezi žáky se rozhoří spor o tom, zda se „smí střílet na zlé lidi“, když to doba a strana a vláda potřebuje? Školní pauza. Žáci po sobě vážou houbou a ochutnávají Leošky svačinu „na zesílení kostí“. Zkouší se 8 hodin, a když přijde skutečně vytoužená pauza, běží si téměř všichni svorně zakouřit. A zase zvonek. Kašparová vyhlašuje slohové cvičení na téma Čím budu. Výběr je samozřejmě široký, žáci si mohou zvolit mezi horníkem, hutníkem, policajtem a prodavačkou... Leošky touha stát se herečkou nezapadá do osnovy a učitelce se snadno daří přání zesměšnit. To do chvíle, než Lenka převypráví svůj zážitek z divadla. Vzrušující představa herečky, která si „kytici zastrčí za výstřih...“ předpubertální kluky pak rázem přetáhne na svoji stranu. Tohle je třeba vyhrát, a daří se to. Výraznou postavou je i Hedva Piková Štěpánky Drozdové. Štěpánka má velmi pěkný a čistý hlas a její Letěla bělounká holubička je tím správným protipólem toho, co se od dětí vyžaduje. Nemocné Hedvě možná píseň zpívá maminka, ale tou pravou budovatelskou písní rozhodně není... Píseň zazní jak v první půlce hry, tak i na závěr. Petra Kohutová se při práci držela mého textu, ale tohle je nápad její, ostatně velmi pěkný, a spolu se vzpomínáním staré Ley na půdě dává hře tu správnou elipsu. Večer toulky Prahou. Jednotlivé pavilonky vypadají, jako by tu a tam někdo rozhodil drahé kameny, mosty jako šňůrky perel. A což teprve, když se vše rozsvětlí a vyjde měsíc! Že to není příliš originální? Asi ne, nejkrásněji to stejně vyjádřil ve svých básních věnovaných Praze Jaroslav Seifert. Tohle je výňatek ze sbírky věnované Památce F.X.Šaldy: |
| Světlem oděná I. Jednoho dne šel jsem pozdě k šeru, Praha byla krásnější než Řím, měl jsem strach, že už se neproberu z toho snu, a že už neuzřím hvězdy, které ve dne schovávali chrliči pod křídly v podpaží, trčící tam jako na stráži pod římsami staré katedrály. (...) |
Srdečně Vás zveme na odpolední představení komedie
DENÍK LEOŠKY K.
Blanky Kubešové a Petry Kohutové
v pátek 09. a 31. března vždy v 16 hodin
v Divadle 90 U Valšů, Dům Portus, ul.Karoliny Světlé č.18, Praha 1
v hlavních rolích se představí Nina Divíšková a Lenka Novotná
režie Akram Staněk
Na setkání s Vámi se těší autorka
a
Divadlo 90 U Valšů, roh Betlemské ulice a ulice Karoliny Světlé, Praha 1
Foto z archivu B. Kubešové a z divad. scény: Pavel Vácha
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 01. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Stanislav Motl |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ivan Rössler |
 |
Dáša Cortésová |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Karel Šíp |
 |
Josef Fousek |