Blanka Kubešová: Můj černý den

Rubrika: Publicistika – Historie

Vlastně jsem už na tu dobu nechtěla nikdy vzpomínat, ale nedaří se mi to a pod dojmy mnoha emotivních vyprávění v neposledním i v našich PN se tomu neubráním.
Moje emigrace s manželem neprobíhala plánovitě. Okupace nás totiž nezastihla doma, ale v Paříži. Byla jsem tedy ušetřena tak těžkého rozhodování, k němuž si nejsem jistá, zda bych se odhodlala.

Bylo mi čtyřiadvacet, psal se srpen 68 a já jsem se vůbec poprvé v životě dostala za hranice. Francouzsky jsme neuměli, nechápali jsme, proč nás Francouzové objímají, proč pláčí. Brzy jsme se však naučili rozumět dvěma slovům, „rusiše okupacion“ a to snad ve všech řečech.
Mám pocit, že nikdo z těch, kteří jsme se toho rána a všechny ty následující srpnové dny vystrašeně a napjatě srocovali před československým vyslanectvím, nechtěl na Západě zůstat. Každý měl s sebou jen pár konzerv a plavky. A především, každý měl doma někoho drahého, kterého za žádnou cenu nechtěl opustit.
Nevím, odkud a kde se vzaly naše trikolory a vlajky. Podobně jako naši doVyšehrad. Foto: Jitka Kráslováma jsme podpisovali petice, žádali neutralitu a okamžitý odchod „spojeneckých“ armád. Připadali jsme si sice bezmocní, ale ve srovnání s našimi doma silnější o to, že můžeme i za ně vyslovit to, co oni nemohou. Myslím, že téměř všichni jsme doufali, že pod vlivem tak silných protestů se Západ zmůže k činu.

Z nuceného vyčkávání plného naděje, že snad „přece jen odejdou“, byly týdny a měsíce. Stýskalo se mi po domově, po drahé Praze a po rodičích tolik, že nebýt zprávy, že přijedou za námi, rozběhla bych se domů. Jak dobře se pamatuju na první studený, holý byt v Torontě, když jsme se konečně přece jen s těžkým srdcem rozhodli požádat o nechtěný azyl! Oč byl pustší než náš byt u rodičů v Praze s klavírem, milovanou knihovnou a výhledem na náměstí, kde zvesela cinkaly tramvaje! Postrádala jsem všechno, od těch tramvají, Vltavy a Národního divadla až po vůni máminých vanilkových rohlíčků, od pražské modrobílé mozaiky chodníků po vrzot těžkých dveří a zapšklou vůni průjezdu našeho domu.

Jak bych mohla zapomenout na první Vánoce, kdy jsme neměli nic než na zemi matraci a krabici od margarínu, kterou můj muž s velkou slávou přinesl ze dvora jakéhosi obchodní domu!

Žila jsem představou, že musíme vydržet, v neposledním i proto, abychom vlévali sílu a naději našim lidem doma. A že musíme „informovat svět“. Především tohle zavazovalo. Nevynechali jsme k tomu jedinou příležitost, ať už v obchodě, na úřadě nebo na poště, všichni museli vědět, čeho se Rusové dopustili!
Dnes to zní hodně naivně, že? O to těžší je pak vidět, že o tuto „pomoc“ nikdo nestál, že nás mnozí doma Foto: Jiří Egertodsoudili, že vzájemná zkušenost je nepřenosná a – nepochopitelná. Tehdy jsem ještě nevěděla, že domov jako takový nenapravitelně ztrácím. Že mne přijmou za své lidé v cizině, ale doma v Čechách nás všechny budou v duchu bolševické doktriny a letitých lží, které do nich nalévali, považovat za zrádné emigranty.

V duchu výchovy doma jsem byla dál vlastenkou a hrdou Češkou, která své děti naučila česky číst i psát dřív, než přišly do první třídy. A vždy znovu jsem prožívala chvíle hrdosti, když jsem si uvědomila, oč naši lidé průměrnou vzdělaností přesahují lidi na Západě. Tohle bohužel už není pravda, dnes to vypadá spíš tak, že jestli se v našem školství něco hodně rychle nepohne, že budeme rychle zaostávat, a to především v historii a humanitních oborech.
Nejnověji to dokázal pořad České televize „Srpnové dny“. Hluboká neznalost mladých lidí historie jejich vlastní země, naprostá nevědomost, k jak obrovskému bezpráví 21. srpna došlo, v neposledním i čeho se komunisté dopustili na vlastním národě, je bolestná i alarmující.  

Foto © Jitka Krásová a Jiří Egert

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 08. 2008.