Blanka Kubešová: Šťastné a vydařené útěky

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Útěk                

1.část  –  Pravda a fikce o Jaromírovi K., alias Jerrym,
 hrdinovi románu  
Horror Hill... jako zrnko písku
Stalo se to už takovou samozřejmostí, že jsme skoro zapomněli, že existovaly dráty.
 
Jaromír K. alias Jerry, povoláním ošetřovatel v pražské Z00, vášnivý hadař a terarista v totalitní vlasti bez budoucnosti, měl o svobodě pevné představy od chlapeckých let a jeho názory se brzy staly traumatem celé rodiny a postrachem učitelů. Už velice záhy si udělal svůj žebříček hodnot: svoboda a absolutní nezávislost v něm stály na prvním místě. Domov se stále přepisovanou historií, odkud se po generace valily nové a nové proudy uprchlíků, mu připadal ubohý a vzbuzoval v něm lítost, ale pomoc nebyla v jeho silách. Není divu, že už na škole, dávno předtím, než uviděl Sochu Svobody, snil o tom, že Ameriku jednou přijme za svou vlast.

Vím, že na útěk pomýšlel léta. Nejpozději od chvíle, co jsme se o školních prázdninách stali náhodnými svědky, když vojáci s vlčáky uhnali člověka. Na Chebsku byly v padesátých letech zátahy na kopečkáře běžným zjevem. Denně létaly nad lesem poplašné rakety a denně se někde nablízku ozývala střelba. Rvát z uštvaného člověka kusy šatstva jsme viděli tehdy coby děti poprvé.

Léta plynula. Z vášnivé pionýrky, která stávala čestnou stráž u pomníčku padlých rudoarmejců, se stala vlažná svazačka. Bratr do Svazu mládeže nevstoupil. Když zjistili, že ho nepřemluví po dobrém ani po zlém, rozhodli se ho „ze Svazu“ vyloučit. Na tuhle frašku vzpomíná dodneška rád.
Poprvé ho zadrželi na Šumavě. Bylo mu šestnáct a hlídku i vyšetřovací orgány se mu podařilo oklamat tvrzením, že do pohraničního pásma zabloudil při chytání hadů. Nestalo se mu nic až na to, že příhoda byla pečlivě a navěky zanesena do kádrového dotazníku. Zůstal jí už natrvalo poznamenán, přihlášky k vysoko-školskému studiu na přírodovědecké fakultě se mu pak vracely s pravidelnou zákonitostí. Tehdy v něm úmysl odejít z domova uzrál definitivně. Rozhodnutí bylo ztíženo tím, že nedostal povolení k výjezdu ani do socialistických států. Znamenalo to, že mu k útěku musela posloužit jiná spřátelená země.
 
Bylo mu jednadvacet a Jaromír alias Jerry se rozhodl pro cestu přes Dunaj do Maďarska a dál přes Jugoslávii do Itálie. Pak už to bude do Ameriky hračka, říkal si. Při útěku mu byli nápomocni matka i otec. Tuhle skutečnost jsem se dověděla daleko později, chystala jsem se na studie na filozofii a přípravy k útěku se tajily i přede mnou. Ostatní bylo už jen otázkou odvahy.

Z Prahy vyjeli každý zvlášť. Rodiče starým předválečným mercedesem 170, který jezdil ještě na plynovou bombu a při rozjíždění zapáchal tak, že mu šel každý z cesty, a  Jerry stopem. Sešli se za tři dny před hlavním nádražím v Bratislavě. Tady se objevil další problém, mapy. V Praze doufali, že se snad dostanou na Slovensku, ale to byl omyl, tady zmizely ze silnic dokonce i ukazatelé. Vůdčí silou se teď stal otec. Odhadl místo, kde se silnice na maďarské straně bude téměř dotýkat Dunaje, bylo to asi 18 km na západ od Komárna, tady se měli všichni sejít za předpokladu, že se Jerrymu skutečně podaří zdolat řeku. Poté odbočili na první pravděpodobnou cestu k Dunaji. Po několika metrech uvízl těžký mercedes v bahně, jinak to ani nemohlo dopadnout. Bahno je pak už pronásledovalo celou cestu. Pracně auto vyprostili a asi dalších pět kilometrů k řece pokračovali pěšky. Na tohle Jerry vzpomíná později takhle:
 
„Byl srpen 1963 a byl večer. Ze Žitného ostrova vypadal Dunaj zle a nepřátelsky, široký, prudký a kalný po nedávných záplavách. Na několika místech čeřily hladinu zrádné kornouty vodního víru. Tady jsme se rozloučili. Ukryl jsem se v rákosí, zcela vydaný na pospas mračnům komárů, a matka s otcem pokračovali v cestě na hraniční přechod do Komárna. Měli přitom jediný úkol: sledovat kilometry od místa, kde jsme se rozloučili, k mostu v Komárnu a stejný počet kilometrů ujet po břehu v Maďarsku. Tuhle trasu měli pak jezdit třeba celou noc sem a tam s rozsvícenou šipkou jako poznávacím znamením, dokud se neobjevím.

Nejraději bych se byl ponořil do vody hned, ale musel jsem v rákosí vydržet až do tmy. Teprve potom jsem se úplně svlékl a namazal si obličej bahnem. Bál jsem se proudu, ale daleko horší byly pohraniční lodě. Křižovaly neustále v obou směrech a osvětlovaly hladinu i břehy. Hnal mě strach, že to nestihnu na druhou stranu, než se objeví další. Jak jsem přeplaval, už nevím, zdála se mi to věčnost, ale dost možná, že jsem překonal evropský rekord.

Druhý břeh se podobal prvnímu se vším všudy, komáry i bahnem. Běžel jsem nahý a bosý travinami a rákosím ostrým jako šavle. Hukot aut se zdál už na doslech. Blízko bude silnice, vyhrál jsem, říkal jsem si. Tím horší bylo překvapení, když jsem narazil na druhé, snad ještě širší rameno řeky... Srdce mi spadlo do kalhot, ale vzdát se, to nepřipadalo v úvahu.
Voda v tomto druhém rameni netekla, ale stála a sahala až po kolena, místy až po pás. Nejhorší bylo spodní bahno. Jít ani plavat v pravém smyslu se nedalo. Jen ležet na vodě a pokud možno neslyšně se všemi čtyřmi pohybovat kupředu.

Opatrnost se vyplatila. Jen na pár metrů mě minula malá bárka – buď rybáři anebo pašeráci. Ponořil jsem se ještě hlouběji do bahna, snad jen oči mi koukaly. Asi po půl kilometru, tam, kde rameno řeky začínalo být hlubší, takže jsem konečně mohl plavat, se snesla taková mlha, že jsem jen stěží zachovával směr.

Konečně bahno a rákosí maďarského břehu! A zase jen mlha, komáři, traviny a ostružiní. Nikdy do té doby jsem nepřemýšlel, natož abych ochutnal, co znamená ve skutečnosti úsloví ‚nahej v trní‘. Ke konci pálila na rozedraném těle a chodidlech i obyčejná tráva a dokonce chladivá ornice. Každé světlo na silnici mě k smrti vyděsilo a já, přesně jako na vojně po desátníkově kárném „k zemi!“ - jsem sebou plácl na zem. V hlavě se mi přitom vynořovalo tisíc a jeden důvodů, proč tohle nemůže dobře skončit, ale dál jsem se plížil k silnici, špinavý od bláta a hlíny až za ušima.
Posledních pár set metrů jsem se plazil, připravený čekat v příkopu třeba celou noc a další, kdyby setkání s rodiči a mercedesem z nějakých důvodů nemělo vyjít. Úlohu spojky teď převzal otec. Nikdy o svém hrdinství nehovořil a odvahu obou jsem plně docenil až daleko později a dones jsem rodičům vděčný.“
Bylo to jako v dobrém špionážním filmu. Mercedes pamatoval lepší časy, ale to mělo své výhody. Všechny vozy, blížící se k rozcestí, na kterém se ukrýval, blikaly světly. Mercedes měl ještě vysouvací světelnou šipku, takové předpotopní vozidlo bylo na silnici jediné a právě ta „ručička“ byla bezpečným poznávacím znamením.

Měl štěstí. Dunaj Jerryho nesl dost daleko po proudu, našli se na první pokus. A protože auto jelo pomalu s odkrytou střechou, vskočil prostě za jízdy na zadní sedadlo. Ihned zjistil, že mu odtud odlétly rezervní „útěkové“ šaty. Po zbytku noci, strávené v kukuřici, platila tedy první vycházka rodičů návštěvě obchodů s pánskou konfekcí...

Další opravdové komplikace nastaly zase až na maďarsko-jugoslávských hranicích. Zdálo se, že se vojáci v plné polní stahují k čáře jen na počest uprchlíka z Československa. Ve skutečnosti probíhaly zrovna manévry a v celém pohraničí byla zvýšená pohotovost.

Dneska se už tomu Jerry směje. Odšrouboval přední sedadla, mnoho místa pod nimi nebylo, a ukryl se na podlážce. Z obavy před prozrazením to udělal už plných dvacet kilometrů před hranicemi. Každý hrbol, každá nerovnost v silnici mu teď zarazila ze strany řidiče sedadlo do boku a z druhé strany do ramene. Už byli odbaveni a otec dostal znamení k odjezdu, když si náhle maďarský pohraničník znovu vyžádal doklady a odešel telefonovat. Pravděpodobně mu připadalo divné, že auto z Prahy jede přes Komárno a ne přímo z Bratislavy.
Telefonát se zdál nekonečný. Jerry měl celé tělo jako přeražené a nebezpečí prozrazení se stupňovalo. Konečně nové znamení k odjezdu...

Na jugoslávské straně proběhla prohlídka rychle a hladce. Na první odbočce namířili do pole, dřív než hodlali vyrazit dál k Jadranu. Toho roku byly záplavy všude a po několika metrech uvízlo auto opět v bahně. Nenapravitelně. Stejně beznadějné se zdálo bez peněz shánět mechanika. Když se ještě navíc utrhla spojka, bylo po špionáži.

V některých situacích se lépe uplatňují ženy. Velení se teď ujala matka. Stopem se rozjela na československý konzulát požádat o půjčku v nouzi a druhý den se skutečně vrátila s penězi i s mechanikem.
„Řekl jsem si, že teď mě čeká už jen lágr, že je to můj poslední večer na svobodě a na dlouhou dobu i poslední večeře, a dal jsem si s otcem za poslední peníze v nejbližším hostinci chobotnici. Objednaná lahůdka měla chuť pneumatiky autobusu ČSAD. Pak jsme se pokusili přečkat noc v campu, ale sotvaže jsme uslyšeli vrátného odměřené „váše páši a víža“, ještě rádi jsme vzali zavděk noclehem v kukuřici.“
Cesta na Istriji proběhla už v klidu, ale před Terstem mělo Jerryho čekat další překvapení....
 
Pokračování příště ...
 
Poznámka POZITIVNÍCH NOVIN
2. část Útěku Jerryho, hlavního hrdiny románu B.Kubešové, Horror Hill... jako zrnko písku, najdete v příštím vydání PN.
Román je dosud k dostání v nakladatelství Primus v Praze, Vězeňská 7.

   grafika © www.ateo.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 10. 2005.