Drsné drama současného irského dramatika M. Mc Donagha jsem viděla poprvé na scéně Divadla v Řeznické před více než sedmi lety. Hru mám přesto stále v živé paměti, tak mohutný a vpravdě nezapomenutelný dojem ve mně zanechala především postava matky Niny Divíškové. Nyní se mi znovu nabídla možnost srovnávání na půdě zkušebny Vinohradského divadla.

Dramatik dává ve hře nahlédnout do nitra matky a její stárnoucí dcery Mag, které se vzájemně potřebují i nenávidí a přitom mezi sebou vedou krutý boj o osobní svobodu. Zdá se, že stáří oloupilo matku o všechno, její duše je naplněná už jen žlučí až po okraj a také strachem o sebe, podhoubím sobeckosti. Myslí už jen na to, jak by u sebe udržela a připoutala si dceru, která ji s nenávistí, ale přece jen opatruje. Tomu je ochotna obětovat i dceřino štěstí, pozdní lásku milého Peta. Dramatické vyvrcholení, totiž střet obou, je jedním z nejsilnějších okamžiků. Matka je raněna mrtvicí a z Mag se stává její kopie – zlá, stará, žlučovitá a jízlivá ženská.

Ani v Divadle na Vinohradech ovšem hra v režii P.Svojky neztrácí dynamičnost, dialogy zůstávají stejně mistrné, mají stejný svérázný humor i nadhled. V podání Jany Hlaváčové a Lucie Juřičkové se mi zdály jen méně živočišné. Co naopak vyniklo, byl výkon Peta M.Zahálky. Tato postava zůstala v Divadle v Řeznické příliš v pozadí, jakoby zastíněna výkonem N.Divíškové a Jany Staňkové.

131. repríza Jiráskovy Lucerny v Národním divadle

Tou končí 7. divadelní sezona této inscenace pro dětské i dospělé diváky. Ve scéně Aleše Votavy se pomocí snových obrazů Aloise Mikulky znovu dostaneme do pohádkového prostředí plného tajů a snů, mezi víly, vodníky a hejkaly. Znovu aspoň na chvíli uvěříme síle a vítězství lásky. A jak by ne, když se hlavních rolí neujal nikdo menší než Radovan Lukavský, Vlasta Chramostová, Iva Janžurová, Taťjana Medvecká, Václav Postránecký…

Opět si ověřuji, že k tomu, aby člověk vůbec mohl přežít krutosti dnešního světa, nestačí vidět jen jevy a věci, které se dají vědecky dokázat a ověřit, ale potřebuje víru a sny, které mu dovolí vidět dál až k samé podstatě a za zdánlivou konečnost.

Hned dvakrát Divadlo Komedie

Vody za básníkem a překladatelem Ivanem Blatným, jedním z nejnadanějších, se rázem uzavřely odchodem do exilu v 48. roce. Bylo mu tehdy pouhých devětadvacet let, ale stačil napsat už několik lyrických sbírek. Přesto se stal doma básníkem neznámým. O to záslužnější je hudební inscenace skladatele a libretisty M.O.Štědroně Kabaret Ivan Blatný na půdě divadla Komedie. V ní se nečekanou měrou podařilo znovu oživit básníkovu tvorbu i jeho tragické životní osudy. Co víc, podařilo se je zpracovat bez patosu, který se k tomu přímo nabízel, lehce a s vtipem.

Že se tento původní poetický kabaret stal událostí sezony, k tomu přispěly nejen sebezpytující bolestné básníkovy texty, ale i hravá, nekonvenční a poetická režie Jana Nebeského, písňová skladba M.O. Štědrotě a skvělý herecký výkon Karla Dobrého v hlavní roli. V každém směru hravé, nekonvenční a podařené představení!

Tou druhou hrou jsou Staří mistři Thomase Bernarda.

Uniforma jako uniforma… Žádal o místo policisty, nakonec však uvízl jako zřízenec muzea, kde je shodou okolností trvalým návštěvníkem i jeho bratr. Dvě role jako ušité pro bratry Karla a Mariana Rodenovy.

Hra chtě nechtě diváka vytáhne z jeho zabydlené, lenivé pohodlnosti a donutí ho zúčastnit se břitkých šarvátek obou hrdinů plných ostrých postřehů, sarkasmu, vtipu a ironie. Na své si přijde především divák se zálibou pro „intelektuálský“ humor.

Příjemný pohodový večer

se dá prožít se známými umělci návštěvou Písňového recitálu Zory Jandové a Zdeňka Merty v divadle Lyra Pragensis. Písně ze známých muzikálů, ale i z domácí dílny zpívá Z.Jandová za originálního klavírního doprovodu Z.Merty hned v několika jazycích. Recitál oslavil první úspěchy na podiu amerických i evropských zemí.

Na jeden život se toho krásného děje příliš mnoho

Na dlouhém seznamu toho, co jsem si přála ještě navštívit, uvízla třeba i skvělá Vanda Hybnerová v hlavní roli hudebního dramatu Klára S v divadle Komedie. Rakouská dramatička a prozaička Elfrieda Jelinková, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, promítla do tragikomicky laděné hlavní hrdinky i některé svoje osudy, především boj o identitu ve světě, který ji jakoby neustále dohání a svazuje. Pokud jsem měla možnost nahlédnout do textu, zdá se, že k výjimečnosti představení nemálo přispívá i autorčino pohrávání si s jazykem.

Hra pod taktovkou režiséra Davida Jařaba je pojatá v duchu černé komedie.

Podobně jsem už nestihla hru Angličana a zlínského rodáka Toma Stopparda Rock´n Roll uváděnou v Národním divadle, která se pokouší dramaticky zmapovat dobu tzv. normalizace. Hra, která byla napsána ještě za totality, byla inspirována osudem herečky Vlasty Chramostové a dobou, kdy mnozí herci upadlí v nemilost a zbaveni možnosti řádného vystupování pořádali svá představení po bytech obyčejně jen pro hrstku nejbližších. Hru uvedly ještě za totality největší scény několika evropských zemí.

Moskevské divadlo Olega Tabakova

Patří k tomu nejlepšímu na současné ruské divadelní scéně. Soubor hostuje v Praze v Divadle na Vinohradech, v ABC a v divadle Rokoko až do 12. prosince a z ruské tvorby představí především tu klasickou. Divadlo získalo nesčetná ocenění a je uznávané především pro skvělou režii a herecké výkony.

To nejhezčí nakonec

Kdo by neznal Babičku Boženy Němcové? Je někdo takový? V té starší a střední generaci asi těžko. Babička už v našem povědomí dávno zlidověla, idylická představa venkovského života, souznění s přírodou i se sebou samým patří ke snům, které od dětství nosíme ve svém srdci. Jak by mi potom nemělo být líto, že jsem nemohla zůstat až do slavnostní premiéry v Národním divadle 13. prosince?!

Látku, která bezesporu patří ke klenotům české literatury, zdramatizovala Lenka Kolihová Havlíková a režie se ujal J.A.Pitínský. Role Babičky připadla Vlastě Chramostové. Zatím jsem ze hry neviděla víc než několik fotografií, ale zdá se, že Barunka Magdalény Borové bude přesně odpovídat našim snům.

Věřím, že Babička osloví co nejširší diváckou obec a že na repertoáru ND zůstane tak dlouho, jak si látka nejvýznamnější české autorky zaslouží. 

A o tom ostatním…

V těch listopadových dnech se událo ještě všelicos (kupříkladu vcelku pokojná demonstrace 17. listopadu na Můstku a u sv. Václava)  a ještě víc se toho přetřáslo v bulváru (jako třeba svatba Jiřího Paroubka v hotelu bývalého spolupracovníka STB na výročí Sametové revoluce ověnčená transparenty typu Kráska a Zvíře).

Konečně byl také otevřen Ústav pro studium totalitních režimů v čele s Jiřím Žáčkem. Skoro by se chtělo věřit, že demokracie získává vrch, kdyby… Těch kdyby je opravdu ještě hodně moc.

A jak se na to dívají obyčejní smrtelníci?

V televizním pořadu PRIMY v den 17. listopadu proběhl rozhovor mezi předsedy obou komor PS – PČR, Mir. Vlčkem a Přem. Sobotkou. Větší pohled do nálady v zemi než rozhovor politiků podala divácká anketa během vysílání:

Jsou dnešní politici lepší než komunističtí?

Pro NE hlasovalo 81 %, pro ANO pouhopouhých 19 % diváků.

Odpověď víc než tragická, ale neměli bychom ji zaměňovat s otázkou typu Je dnešní režim lepší než byl ten komunistický? Tady věřím, že by odpověď (přes všechny bolesti mladé demokracie a vzdor všem zkorumpovaným politikům) vyhrálo ANO na celé čáře!

Zimní Praha optimisticky   

Začala jsem své vyprávění trochu pochmurně nevlídností špinavých pražských ulic. Protože však nic není černé ani bílé, ukázala se nám Praha ke konci pobytu i ve zcela jiném světle. S radostí doznávám, že nehledě k negativním jevům, které se sebou nese velkoměsto, je Praha každým rokem krásnější a každým rokem je v ní něco nového, ať už to jsou opravené fasády a památky nebo nové chodníky na Letné - ale tohle ať si ověří každý sám na vlastní oči.

Jako by si mě mé zamilované Vinohrady chtěly usmířit, začalo se koncem měsíce všude uklízet a zametat, z chodníků zmizel vysoký nános špinavého listí i haldy rozmočených novin, krabic a bedýnek před obchody se zeleninou.

Uklízelo se dokonce i v domě, kde jsme bydleli. Náš jezevčík Ferda se tázavě zastavil na červeném koberci v průjezdu, ale s výrazem tady to ale je nějak načinčané, si to rozmyslel a své lulu-čičí udělal raději venku u stromečku.

Uklízelo se i v parčíku ve Francouzské a pejskové tu dostali vyprázdněné košíky. Aby se Královským Vinohradům nemuselo už říkat H…ohrady, to bude tedy dál záležet už jen na nás.

Konec