|
Praha, prosinec 1989
Národní třída a ulice 28. října.
Nezměnily se, až na maličkosti, na ty podstatné. Zlidštěly. Jako celá Praha, celá republika. Na rohu se prodávají sněženky. Útlý, jarem zatím jen slabě vonící svazeček za 5,- Kčs. A vedle ve žlutě pruhovaném baretu prodavači rakouského Kurýra. Jen o kousek dál běží ve středisku OF nejen pro zasmání nepřetržitý videový záznam nesouvislé řeči Milouše Jakeše. Srocení před obrazovkou odměňuje řeč bývalého předsedy partaje bujarým smíchem.
Naproti, u vchodu do metra, antikvariát Galerie a za výlohou knihy exilových autorů. Lekám se svého jména. Je to vůbec pravda? Je to možné? Jak je to dlouho, co rozhlas Svobodná Evropa v Mnichově uváděl pořad Literatura bez cenzury? Jaroslava Tvrzníková v něm četla na pokračování i můj Deník Leošky K... Znovu a znovu odstupuji a dívám se zpovzdálí i z očí do očí na jména Josefa Škvoreckého, Arnošta Lustiga, Oty Filipa a dalších. Stále tomu nemohu uvěřit.
Bartolomějskou ke Klementinu
Ulice ztratila svůj hrozivý zvuk. Oběti zestárly a mrtví nemluví. S úlevou se zastavím před orlojem na Staroměstském náměstí. Dětský závan strachu, když smrtka zatáhne za šňůru, mi přejede po zádech jako po klávesách, ale to už naštěstí zakokrhá kohout...
V chodbách a sálech knihovny nacházím všechno skoro jako dřív. Ve vzduchu visí týž nezaměnitelný těžký pach starých spisů a knih. Do rozhovoru s pracovníky knihovny se dostávám mimovolně, skoro jako bych to měla přišité na kabátě. Že nejsem jejich, že jsem jiná. Oblékám se a mluvím tak jako všichni kolem mne – a přece se ihned dotazují, odkud jsem přijela.
„Chceš-li rozumět přítomnosti, uč se poznávat minulost“ (z mudrosloví)
A tak si povídáme o exilové literatuře. Ostýchavě vytahuju své skromné příspěvky, ale knihovnice mají obrovskou a nefalšovanou radost, skoro se stydím, z jakého mála. Všude je cítit hlad po tomto do nedávna zakázaném ovoci. Podpisuju několik knížek a dostávám turka do sklenice. Nikdy jsem ho nepila, zrnka skřípou mezi zuby. Dnes je to příjemné, hryžu s nimi lítost ztracených let.
 Kdyby tak tohle měli Švýcaři...
Zaplavují mě informacemi o zoufalém stavu knihovny a knižního fondu, především nejstarších a nejvzácnějších rukopisů a prvotisků. O nevyhovujících prostorách a katastrofálních podmínkách, ve kterých jsou národní sbírky uloženy. Vyšehradský kodex (korunovační evangeliář, památka na první českou královskou korunovaci r. 1085), podobně jako kodexy věnované knihovně Karlem IV., stejně jako iluminované, bohatě ilustrované rukopisy především s náměty liturgickými, patří přitom k vrcholům evropského umění. Raději pomlčím, jak by si jich vážili v zemi, odkud jsem přijela. Kdyby něco takového měli... dodávám si v duchu s hrdostí.
Podaří se to změnit? Jak pomoci?
Prvořadý úkol Klementina, totiž pečovat o uchování české literatury, se spolu s naším národním dědictvím doslova a do písmene rozpadá. Scházejí odborníci a restaurátoři, kteří byli kdysi vyhozeni nebo odešli sami v 68., ale chybějí i obyčejné xeroxové stroje a klimatizační zařízení, koupit není za co.
A tak tu pomalu trouchniví národní bohatství, jehož hodnoty jsou milionové a tu duchovní nelze ani stanovit. Tisky se prostě nalézají ve stavu, který zhruba odpovídá devastaci naší vlasti po 40leté vládě komunistů. Jsou tragickým poukazem na to, jak málo si tato vláda ve skutečnosti vážila hodnot i lidí. Nebo je to snad vlastností každé vlády?
NOVOU VLÁDOU JSOU SI JISTI
ZASE JENOM KOMUNISTI !
Ve studiu Damu zvoní bez ustání zprava zleva telefony s dotazy a žádostí o pomoc, o plakáty a propagační materiál.
Téměř denně organizují studenti tzv. „malé stávky“ před důležitými institucemi. Snaží se o dorozumění s krajskými městy a vesnicemi, denně jezdí do družstev a do továren. Začínají být utahaní, několik dní se už vyživují jen pomeranči a rohlíky. Na malém vařiči bez ustání bublá voda na čaj.
Optimismus patří k věci, drží nás,
jinak bychom to mohli rovnou zabalit...
Nedokážu si představit, že by naše jednání skončilo neúspěchem... svěřila se mi studentka Damu, když mi mezi dvěma doušky čaje předávala videové záznamy z masakru 17. listopadu a další dokumentaci. Úsilí a obětavost študáků jsou nesmírné, ani já nevěřím, že by mohly nepřinést plody.
Každá škola má na starosti svůj kraj, svůj obvod. Vznikl Nezávislý odborový svaz, jeho zástupci jezdí i do zahraničí, aby informovali především azylanty o skutečných událostech a zajistili si finanční pomoc. Exil je nadšený a jeho organizace štědré, mám z téhle spolupráce radost.
Divadlo Disk v Železné ulici
Chtěla tomu náhoda, že jsme se tu s mužem objevili ve chvíli, kdy se právě vyhodnocovala Anketa na obsazení křesla nového presidenta. Nahlížela jsem do počítače, když z něj vycházela pořadí Dubček – Komárek – Havel. A další náhoda, že jsem v Disku zastihla filmového herce Eduarda Cupáka. Vypadá jinak a tak nějak mužněji, než jak mi ho uchovala paměť v jeho lyrických rolích jinochů především ve filmech mého mládí Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr.
Když selka vylije škopek s pomyjemi, musí vytřít i jeho dno...
rozohňuje se poněkud nefilmově, ale o to opravdověji. Po těchto slovech dává ve známost schůzi, na níž bude vznesen požadavek o odstoupení poslanců Prahy 1, včetně mladého pana Štrougala.
Tady v Disku jsem taky nahlédla do „sladkého života“ komunistické špičky, totiž do výkazů jejích měsíčních platů a úlev. Po jejich zveřejnění se z takových cifer musela většině lidem zatočit hlava.
Navíc jsou ústřední funkcionáři osvobozeni od daní a jakýchkoli příspěvků, věci denní potřeby nakupují v diplomatických prodejnách za snížené ceny a jídlo a nápoje jim jsou dodávány ze zvláštních JZD...
Všichni mají k dispozici osobní vozy Tatra 643 se dvěma šoféry a dvěma strážci. Je samozřejmé, že si mohou vyměnit kdykoli jakoukoli částku v dolarech nebo jiných měnách bez udání důvodu. Manželky mají k ruce jednu i dvě pomocnice v domácnosti. Ústřední funkcionáři i jejich rodinní přílušníci mají také kdykoli k dispozici letadla FHV, nejčastěji pak používají linku Praha-Paříž (Že by Dior...?) Všichni ovšem vlastní červený cestovní pas.
Žádný strom neroste do nebe a každá vláda, která takhle nestoudně okrádá svůj národ, musí být připravena na to, že bude dříve či později smetena.
Večer v Národním divadle
Návštěvnice vedle mne mě nadšeně upozorňuje na skutečnost, že zpod nápisu NÁROD SOBĚ byla odstraněna pěticípá hvězda. Na tuhle strašidelnost se ovšem nepamatuju, k té muselo dojít až někdy později po našem odchodu za hranice.
Umělci ovšem na podporu studentů a OF stávkují, a tak jsme přítomni víceméně improvizovaným představením s pozvanými hosty, umělci, vědci a studenty.
Eva Janžurová uvádí a provází celý pořad. Je uzardělá, jakoby dívčí a tak nějak šťastně rozpačitá. Dojati a v očekávání jsme vlastně všichni, ti na scéně i v publiku. Nový ředitel ND, tenorista Ivo Žídek, pozvedá kytici květin k srdci a pak vzhůru a obřadně ji skládá národu k nohám.
Výzva...
Hovoří Radovan Lukavský, dirigent Zdeněk Košler, Miroslav Horníček a další. Velice naléhavě působí z prken ND výzva, aby se do země vrátili umělci, vědci, intelektuálové a odborníci, kteří před jednadvaceti lety odešli nebo odejít museli.
Přání, abychom se všichni vrátili domů, mě trhá na kusy podobně, jako tomu bylo v prvních měsících emigrace. Vždycky jsem se pokládala za vlastenku. Vrátím se? Vrátíme se? A co naše děti? Kolik z nás bude mít tuhle odvahu?
Poprvé na prknech ND vystupuje i Ljuba Hermanová, v pánském kalhotovém kostýmu stále mladá a svěží, a takové jsou i její v osmašedesátém zakázané šansony.
„I zeď se může zrádcem stát...“
Program je proložen předehrou a chórem vězňů z Beethovenova Fidelia: „I zeď se může zrádcem stát...“ Všichni členové souboru stojí ve slavnostním dvoustupu s trikolorami na klopách. Jednolitost a celkovou atmosféru umocňuje národní hymna. Kde domov můj?
Tohle vím, pro mne zní otázka jinak: Jsme vůbec ještě dost mladí, abychom mohli nově, potřetí začít?
Na příští den zahrnul stávkový výbor divadla mši Jana Ryby.
Činoherní klub za Občanské fórum
Jen jednoduchý nápis a pak ještě OF a vlajka zdobí záhlaví jeviště Činoherního klubu. Je nabito k prasknutí, vstupenky jsme dostali na poslední chvíli jen ze starého přátelství. Divadlo se zdá zchátralejší a starší, ale to jsme my také. Mladá je jen většina publika v hledišti, převládají svetry a džíny.
Program je prostý a vystupují v něm hlavně pozvaní hosté. Studenti AMU se ujímají výzvy k vydávání dosud zakázáných knížek. Mluví zástupci Nezávislé organizace lékařů z Francie, básník a překladatel Josef Hiršal a členové Prognostického ústavu, jehož ředitelem je i prof. Valtr Komárek, zvolený v těchto dnech v předběžné Anketě na obsazení presidentského úřadu na 2. místě.
Josef Kemr předkládá k zamyšlení příspěvek týkající se víry. Úvahu nad jedinečností stvoření, přírody a života, jedinečností, která nemohla vzniknout náhodně a bez pomoci stvořitele. Tento příspěvek je velmi emotivní a přesvědčivý, ale k moudrosti a pravdám p.Kemra je třeba teprve dozrát.
Čtou se verše básníků, které nenajdete ve slovnících, protože je právě zrodila doba.
Rozloučení s Prahou...
S Hradčany. S chrámem sv. Víta a s bazilikou sv. Jiří. Věže jsou pilkou vřezané do čistě modré oblohy. Přes noc napadl sníh a Praha takhle shůry dostala čerstvý poprašek. Je krásná. Bílá a neposkvrněná. Je naše. Svobodná, zlatá a stověžatá. I ta stráž na Hradě už čeká na změnu. V těchto hodinách konečně podal dlouho očekávanou demisi Gustáv Husák.
Petřín se zdá v této době němý a pustý. Jeho návštěvu si schovám na jaro, je to moje zástava, že se sem co nejdřív vrátím.
Loučení nad kaprem
V renovované Zlaté uličce je čilý ruch, výpravě Němců a nejnověji dokonce i Rusů se zde očividně líbí. Bodejť by ne! Všechno v téhle na Západě nejznáměiší uličce se leskne a blyští, takhle kdyby chtěly vypadat nejen turistické „taháky“, Staroměstské náměstí a Královská cesta, ale i ostatní neméně slavné činžáky staré Prahy!
Zapadneme do Vikárky. Nostalgicky se s Prahou loučím smaženým kaprem s vlašským salátem.
Neděle 10. prosince 1989, 14:00
Odpolední manifestace na Václavském náměstí. Už od 13 hodin se sem trousí skupinky Pražanů z bočních ulic, z Národní třídy a od nábřeží. Jiní z okruhu Prahy přijíždějí autobusy a metrem. Všichni jsou ukáznění a tiší, slavnostní výraz ve tváři a v očích zdůrazňuje národní trikolora.
Je mráz. Deset pod nulou. Nad ztichlým zástupem se nese hlas Marty Kubišové, její Modlitba za Martu. Tak tomu bylo i v obsazené Praze v osmašedesátém.
„Už jsme tady“
vítá dav svoje mluvčí na tribuně Melantrichu. „Ať žije Fórum! Ať žije Havel!“ Prsty zdvižené na znamení vítězství umrzají, tuhle přísahu nelze vzít zpět. Nanejvýš za cenu zrady nás samých a vlastních ideálů, ale to si neumím a nechci představit.
Státní hymna. Václav Havel předčítá jmenný seznam nové vlády. Tak tohle dokázala ta všemi zatracovaná mládež, kterou jste až dodnes krmili jen samou lží a kompromisy. Z toho, co směla říkat a co si směla pouze myslet, sama a všem navzdory vyvodila závěry a shrnula do hesla.
Už je toho dost!
Zahanbila tím i generace starší, oněmělé a zastrašené, a dala všem novou příležitost a naději.
„Byla překročena krev“, napsal kdysi Dostojevskij. U nás se tak stalo 17. listopadu, kdy vláda, samou pýchou přerostlá do nebes, sama sobě přeťala kořeny. Celý národ se rázem rozhořel a rozezpíval. Z jeho obrody se zrodí noví básníci a nová poezie. V dnešní Praze nemůžete už jít s hlavou do země a táhnout jako osel, kam vám právě nařídí. Dnes musíte zpívat a tančit, anebo plakat...
Sedím znovu v dřevěné lavici kostela sv. Ludmily. Sem jsem se kdysi jako děvče, jemuž bylo náboženství vyškrtnuto ze školní výuky, chodívala pomodlit a odprosit za drobné dětské hříchy a přestupky.
Nyní se modlím za svobodu mojí vlasti. Bude ji muset následovat i touha po duchovní obnově každého jednotlivce, bez ní by tato květinová revoluce zůstala jen na půli cesty.
KONEC
|
