| Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme v době široké emigrace a velkého stěhování národů. Nejrůznější důvody vedou k tomu, že lidé proudí a stěhují se ze země do země, kultury se prolínají. Jedni se do větší či menší míry přizpůsobí a asimilují, druzí si naopak svoji identitu ponechávají a chrání.
Je tomu pár dní co jsem jsem na těchto stránkách Pozitivních novin vyprávěla příběh Čechošvýcarky Susanne,  který se udál před třemi lety. Na jedné zámořské výletní lodi se seznámila s Hichamem, občanem Maroka. Jeho jižanský vzhled a skutečnost, že spolu začali hovořit francouzsky, vedly ke šťastnému omylu, Susanne se na počátku domnívala, že Hicham je Francouz... Jiskra přeskočila na první pohled a pak už se nedalo nic dělat, svatba v Mohamedii v Maroku stvrzená posléze i svatbou ve Švýcarsku, na sebe nedaly dlouho čekat.
Zajímalo mě, jak žijí a jak to u nich vypadá dva roky po svatbě a navštívila jsem jejich domácnost ve švýcarském Lucernu.
V útulném pokoji prosyceném exotickými vůněmi mě rázem pohltil pocit, že jsem přilétla na létajícím koberci někam do dálného Orientu. Egyptský závěs na zdi, naproti velká fotografie Sahary s pískem rozžhaveným do běla a karavanou velbloudů, na jednom pod turbanem poznávám i Susanne. Na egyptském koberci na zemi rozhozené kulaté taburetky, vedle kanapátka sisha, vodní dýmka, na stole nádherně tepané stříbrné mísy a čajová konvice. Cestu do kuchyně mi překřížil vycpaný velbloud.
Salam alejkum, vítáme se žertem. Ale to už hostitelka v domácí dlouhé kalabě nese na uvítanou marocké mandlové rohlíky, o kterých je sama přesvědčena, že se krom velikosti od těch českých vánočních zas tak ani příliš neliší... Inu, kdybych ji neznala a nevěděla, že v arabské, (ale také čínské) kuchyni našla oblibu už dávno před svatbou a že i pokoj vypadal takhle dávno před tím, než se s Hichamem vůbec seznámila, musela bych nabýt dojmu, že se s ní během těch dvou let udála obrovská proměna. Takhle mě spíš napadá, že všechno je osud, že právě takovýhle život a takového partnera jí sudičky přisoudily dávno předtím, než poprvé vstoupila na onu výletní loď a arabské území.
Vlastně jediný, kdo tu vypadá evropsky a na všech těch drobnostech z afrického kontinentu zas až tak moc nelpí, je Hicham v džínách.
Brzy se domluvíme na rozhovoru. Hovoříme nejdříve anglicky, ale brzy zjišťuju, že to není potřeba, že Hicham hovoří německy zcela plyně, snad jen s hrdelním přízvukem, který má nejen pro Susanne i zvláštní podmanivost. Ten talent na jazyky (vedle angličtiny a francouzštiny ovládá i španělštinu), mu skutečně závidím.
Susanne nám prozradila, že jsi byl její láska na první pohled. Jak to bylo s tebou?
Překvapilo mě, že mluví francouzsky a pak dokonce i arabsky...
Zdá se, že víc z Hichama prozatím nedostanu. Naštěstí je Susanne sdílnější. Můžeš nám prozradit, zda se něco změnilo, a především – splnilo se tvé očekávání?
Co by se změnilo? Vařím teď daleko víc... (směje se). Můj život se změnil jako pro každého, kdo žil předtím sám a najednou ve dvou.
Přesto by mě zajímalo, zda jsi neměla určité pochyby? Hichamova kultura i náboženství jsou v Evropě přece jen trochu cizí, navíc z nich mají lidé důsledkem událostí v poslední letech i obavy. Nesetkala ses s nějakými předsudky ze strany rodiny či přátel?
Byla jsem si zcela jistá., že to je „On“. Předsudky měla hlavně moje rodina. Myslím, že jejich podstatná část byla způsobena především strachem z neznámého a obavami o mne.
Chceš říct, že se názor tvé rodiny změnil? Co vztah rodičů k Hichamovi teď?
Moje matka, zprvu velmi kritická a nepřístupná, oslovuje mého muže „mein Bub“, neboli Můj chlapče. Myslím, že si ji zcela získal. Hicham v krátké době zapadl do rodiny tak, jako kdyby do ní odjakživa patřil. Má dokonce i český humor a na rozdíl od Švýcarů rozumí legraci.
Chcete mít někdy děti? Jak si představujete jejich výchovu?
Zatím na ně nemyslíme. Jestli budeme mít děti, tak je budeme vychovávat hlavně s láskou, bez předsudků a s otevřenýma očima do života.
Švýcarsko je konzervativní země. Cítíš nějaký dopad toho, že jsi se provdala za muslima?
Rozhodně ne. Švýcarsko je země cizinců. Ve srovnání s Čechy, do kterých jezdíme tak jednou dvakrát do roka, mám pocit, že tam je averze vůči cizincům daleko větší. V exportní firmě, kde pracuju, dostal práci po krátké zkušební lhůtě i Hicham a v tomto roce dokonce postoupil, pracuje nyní v laboratoři. Jistě mu pomohla i jeho znalost jazyků a hlavně to, že se neštítí práce a přiloží ruku všude, kde je právě potřeba. O povodních v minulém roce byl po šéfovi jediný, který sám od sebe přijel do firmy pomáhat zachraňovat zboží.
Muži z arabských zemí mají na manželství a chod domácnosti jiný názor než tady v Evropě. Dělíte se nějak o práci v domácnosti?
Na tohle se ptají i moji známí a přátele. Obyčejně se podiví, když slyší, že Hicham připravil večeři nebo že pravidelně luxuje.
Hicham se chlapecky zasměje, od Susanne už nějaké to české slovíčko pochytil, občas je po nás dokonce zopakuje, a co je důležitější, chápe, co znamená.
A jak přijal zprávu Tvůj otec? obracím se k němu, zatím co Susanne servíruje pořádně silné a sladké preso..
Otec i sourozenci se těšili se mnou. Susanne ihned přijali mezi sebe. Vlastně ji měli rádi od prvního okamžiku.
Dostal jsi nějaké rady do života, třeba jak pevně držet ženu na uzdě?
Aby neutekla? (směje se). Ne, to mně otec neporadil. Do ciziny mi dal jen jednu radu – abych nezapomněl na modlitbu a byl šťastný.
Myslíš si, že je žena muži rovna, že je rovnocenným partnerem?
To v každém případě. Osobně pokládám ženu za bytost, která stojí nad námi muži a zasluhuje větší ohled, větší ochranu.
Co o tom říká korán? Není tohle v rozporu s ním?
Neznám celý korán. Čtu ho po kouskách a pokouším se mu porozumět. Myslím, že rozhodující je otázka výkladu a že správně vyložit korán je velmi těžké.
Právě o tento výklad bývají vedeny spory nejen mezi křesťanskou, ale i mezi arabskou komunitou. Není to proto, že je korán už v něčem přežitý, zastaralý?
V islámském světě bude korán platný vždy a nikdy nemůže zastarat. Spory jsou zapříčiněny různým výkladem. Myslím, že tady i ze strany muslimů dochází k velkým omylům. Skutečně správně porozumět koránu je velmi těžké.
Řekneš nám, jak žijí a co dělají tvoji sourozenci?
Žijeme jako každá jiná moderní rodina. Mé sestry studují. Budoucího muže si jednou vyberou samy, rodina jim může nanejvýš poradit, ale hlavní slovo má každý sám za sebe. Ženy v Maroku jsou dost samostatné i sebevědomé, přinejmenším ve městě. Vědí, co chtějí, a nenechají si do svého života příliš mluvit.
Tady v Evropě je stále dost aktuální téma nošení šátku. Jak se na to díváš ty?
Osobně mi je úplně jedno, jestli moje žena nosí něco na hlavě. Hlavně že jí to sluší (směje se). Z mých tří sester některá šátek občas nosí, to když se hodí jako doplněk k šatům, jiná ne. Myslím, že to je věc každé z nich.
Nenabídneš mi „šíšu“? Jak často ji kouříš, nebo snad kouříte?
Vodní dýmku si přivezla Susanne ještě před tím, než jsme se seznámili. Myslím, že ji tu má jako trochu exotický doplněk (směje se), je skutečně pěkná, ale nezdravá. Nekouříme ji.
Náhle si uvědomuju, že je říjen, největší svátek v muslimských zemích, já piju kávu a přikusuju báječné pečivo, zatím co moji hostitelé tu sedí jen tak „na sucho“, dokonce i Susanne. Ty taky dodržuješ ramadán, proč?
Držím tento svátek s Hichamem. Držet jednou za čas půst považuju za dobrou věc, ať už to dělají katolíci nebo muslimové. Mám pocit, že se tím člověk zoceluje, utvrzuje si vůli. Navíc mám chuť nějaké to kilo srazit a vítám k tomu příležitost.
Myslíš, že Susanne dodržuje ramadán z lásky k tobě, nebo jsi ji o to – přinejmenším jemně – požádal?
Rozhodně jsem rád, že dodržuje svátek se mnou. Nikdy jsem ji o to nežádal, vlastně mě to ani nenapadlo, ale jsem rád.
Je něco, co od dodržování ramadánu zprošťuje?
Samozřejmě že v raném dětství stejně jako ve stáří nebo v nemoci se tento přísný půst dodržovat nemusí.
Prozradíš mi, co pro tebe znamená svatba s Čechošvýcarkou? Někteří lidé se domnívají, že o to lidem, jako jsi ty, právě jde, že je to „terno“.
Když jsme se seznámili, nevěděl jsem, odkud Susanne je. Mluvila francouzsky, anglicky i německy, trochu dokonce i arabsky, a jak jsem už řekl, to mě zaujalo. Nikdy jsem netoužil žít ve Švýcarsku. Vlastně mě to ani nenapadlo.
Pokud ale vím, v Maroku jsi zůstat nechtěl a měl jsi vlastně už vyřízenou žádost o vystěhování do Kanady. Proč? Máš rád Kanaďany? A jak je to s Američany?
V Maroku se těžko dostává dobrá práce, i někteří moji příbuzní žijí ve světě, hlavně v Německu. Nemohu říct, jestli mám rád nějakou národnost jako celek. Vycházím z toho, že každý člověk je individuální bytost a jako k takovému k němu přistupuju.
Co pro tebe jako muslima znamená život v křesťasnké zemi?
V Maroku jsem nejdřív studoval moderní literaturu, ale nenašel jsem uplatnění v oboru. Tak jsem začal navštěvovat hotelovou školu a posledních pět let jsem pracoval jako šéf servisu na velkých zámořských lodích. Uvykl jsem si žít mezi různými národnostmi. Každý tu měl svoji kulturu, své zvyky a svoje náboženství. Není pro mne důležité, jestli je někdo katolík nebo muslim, ale jaký je to člověk. Snažím se být tolerantní. Svoje náboženství a svoje přesvědčení si nosím ve svém srdci.
Dovol mi poslední otázku: Jsi tu šťastný?
Ano! Mám zde svoji ženu!
|
