Útlá knížka básní „Jak život šel“ si našla rychle cestu ke čtenářům, podobně jako kniha povídek „Opál na dlani“. V té vypravuje o životě ve známém  opálovém nalezišti, městečku Lighting Ridge, kde prožila s manželem několik let.
“Ještě teď, po dalších šestnácti letech, se mi zdává, že kopu pod zemí, barva opálů se mění jako obloha ze zelené do pomerančové a potom do zlaté. Držím je v sevřené dlani, abych je neztratila, a když se probudím, jsem zklamaná, že moje dlaň je prázdná“, píše v této knížce závěrem. Na opálové městečko vzpomíná i později, když sem krajané začali přijíždět hledat štěstí :

„Tady jsem měla příležitost vidět, jak komunismus duševně zdeformoval a poškodil charaktery lidí... Komunistická ideologie jim čouhala z bot, a když mi jeden z nich tvrdil, že Masaryk nechal střílet do dělníků, bylo to k smíchu i k pláči zároveň. Jiný byl zas pevně přesvědčený, že Rusko je za pouhých padesát let dál než celá Amerika či Austrálie!
Žena, která doma pracovala v obchodě se zeleninou a ovocem, nemohla zapomenout, jak se tam měla dobře a jak jednoduše se dalo vydělávat a kšeftovat pod pultem.“ Mně osobně to připomíná dnešní nespokojence, kteří nemohou zapomenout na „staré dobré časy“ bez práce a osobní zodpovědnosti a křičí "Kdo nás bude krmit?" a diví se, že pokladna státu není bezedná.
 

Paní Boženka Šamánková zemřela v Sydney jen několik dní před svými 96.narozeninami. Krátce před tím ji Lásenice jmenovala čestnou občankou. Starost o domov se odchodem do exilu neumenšila, ba naopak.

„Nechtěla bych nikomu ublížit ...ale cítím velkou nespravedlnost v tom, že dosud nebyli zveřejněni a odsouzeni ti, kteří to zlo u nás zavinili...“ napsala krátce před svou smrtí. Tehdy se také s jasnou hlavou navracela k myšlence vyrovnání se s komunistickou minulostí jako k nevyřízenému účtu, k něčemu, co se nepodařilo napravit a co je ještě třeba v budoucnu vykonat, máme-li být Česká republika skutečnou demokracií.
Podobně jako my všichni, kteří sledujeme polistopadový vývoj a vlažný postoj politiků ke komunistickým zločinům a jejich prorůstání do stávajícího systému, pociťovala i ona nevůli k odsouzení těchto zločinů jako křivdu ne snad na sobě, ale na celém našem národě. Neváhala na tuto křivdu až do svých posledních dnů upozorňovat.

„Každý měl možnost poznat, že komunismus byla špína. Když jsem to viděla a pochopila já, prostá žena, mohl to vidět a pochopit každý....“ posteskla si v jednom dopise. „Už před válkou, bylo to na 1. máje, když komunisti zaplatili zlodějům a prostitutkám ze Žižkova, aby šli do průvodu a volali – My chceme práci a chleba, policie není třeba - už tehdy jsem chápala, jakou komunisté zasévají zášť. Mě netrápí to, co jsme ztratili my, ale ty tragédie, které spáchali na našich lidech, to jim nemohu odpustit… Ještě dnes je možné znovu cítit onu zášť prvomájových průvodů.“
 

Vzpomínala jsem na slova paní Boženky Šamánkové znovu o prvního máje.  Třešničky na klopě, v srdci zášť, stáli na tribuně na Staroměstském pohrobci komunistické strany a vedli řeči, které se přesytily, ale které některé z těch starších pořád ještě přivádějí k dojetí... Nad ztracenými a tzv.lepšími časy – nebo nad ztracenou mladostí? Pocit, že za totality bylo líp, vyvolaný až příliš rychlým zapomněním, je pro zbytek národa bolestný i směšný zároveň.

Sedím před televizní obrazovkou, sleduji slavnostní udílení vyznamenání a musím myslet na paní Boženku. Kolik takových bezejmenných pěšáků, o kterých se širší veřejnost nikdy nedoví, máme po světě?!

P.S.

Povídky, verše i životopisné vzpomínky paní Boženy Šamánkové vycházely vlastním nákladem i za podpory krajanů v Austrálii a jsou k nahlédnutí jak v Univerzitní knihovně v Praze, tak v knihovně Libri prohibiti na Senovážném náměstí. Děkuji redaktorce Janě Reichové, s jejíž laskavou pomocí vzpomínka na paní Boženku vznikla

Odchod z domova

 

Ta cesta v neznámo nebyla dálek volání,

jen matčin instinkt v bouři najít skrýš,

opustit domov, když čas je na spaní

a ve tmě rozplynout se v pouhé nic.

 

Znaveným stínům na opuštěné stezce

jen stromy vlídně ukázaly směr,

ach, být tak větrem a zpět se vrátit lehce,

slíbat ty chmury s ustaraných čel.

 

Zmizely stíny daleko za obzorem,

jen přervané kořeny zůstaly v rodné zemi

a bolestný vzdech, poslední to sbohem,

tam možná dodnes bloudí mezi stromy.