Blanka Kubešová: VLTAVĚNKA

Rubrika: Literatura – Doporučení

Vltavěnka
Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů
 
 
Řeka bdí a měsíc kreslí kruh,
voda neusíná jako stromy.
Spánek, toto sladké bezvědomí,
to je vše, co dává lidem Bůh.
V místě však, kde náhle sklonila
kolena a poklekla si v jezu,
spatříš padat do chomáčků bezu
vodu jako ňadra opilá.
Nikdy však je prsty nesevřeš,
abys mohl ústa přiblížiti.
To, co vidíš a co v uších zní ti,
je jen voda. Vodo, proč mi lžeš?
 
Vltava
Jaroslav Seifert
Vltava se pod ním třpytila jako had, jako obrovské čtverce bílých a modrých zástěr a kapesníků, které zjara dávají ženy vybělit na sluníčko.
Doktor Loudal, redaktor v nejlepších letech, si sedl do trávy a zapnul diktafon. Zamýšlel si nadiktovat do záznamníku atmosféru okamžiku. Ze zkušenosti věděl, že v redakci to pak už nikdy není ono, ale kapesnímu příbuznému diktafonu zas jednou chyběly baterie. Ušklíbl se, vytáhl bloček a prohledal kapsy. Nic! Zkusil to znovu, přece se znal. Nějakou tužtičku, špačka, který nikdy nezklamal, měl vždycky. Výjimka potvrzovala pravidlo, pokrčil rameny a rozhodl se ještě jednou si to tu všechno projít a zevrubně prohlédnout, protože jestli tohle nebyla příležitost...!
Loudal, kterému však jeho kolegové říkali milosrdně Loudálek, potěšeně luskl prsty. Už řadu let se honil za vším, co mělo jen trochu vzrušující příchuť. Skutečné události, o kterých se pak nejen psalo, ale i hovořilo po celé Praze, mu přesto obyčejně vyfoukli pod nosem šťastnější kolegové.
-- Ale bylo to o fous, bránil se. Tentokrát cítil v prstech, že by z toho mohlo něco být. Konečně - proč ne? Ta povltavská figurka v gumácích jen tak naboso zůstávala tady pod Ždáňskou horou živou legendou i po smrti.
-- Jo, mít tak její zdraví, posteskl si Loudal nahlas a začal nedočkavě obcházet a okukovat terén. Pozemek, a kdoví jestli to byl vůbec pozemek stavební, musel být pořádně levný.
-- Nebo spíš zadarmo, zahuboval zase nahlas. Pak, pokud mu to jeho tělnatá postava dovolovala, se začal drápat přískoky, přikrčeně po svahu vzhůru, pásek montgomeráku, jaký přestal být moderní už před lety, plouhal za sebou v polovysoké trávě.
Nahoře se ze všeho nejdříve pořádně vydýchal. Teď při pohledu z výšky a celá v květu mu stráň připadala skoro krásná, to musely být divoké třešně. Dveře do chatičky spojené s kůlnou našel otevřené. Zaváhal. Má – nemá? Z dlouholeté zkušenosti věděl, že kdyby někdo chtěl, nějaký paragraf by se už našel.
Nejdřív mu vyběhlo naproti několik vyhladovělých koček, za nimi oblak prachu a těžký, syrový pach nevětraného, provlhlého šatstva a prken. Zablácené okno do zarostlé, zpustlé zahrady zdobila prasklina ve tvaru pavího ocasu, táhlo tu. Když si přivykl na šero, nabídl se jeho očím dokonalý zmatek. Doktor Loudal s uspokojením shledal, že nepořádek předčí jeho staromládenecký pokoj. Strašlivě se lekl, když proti sobě spatřil nějakou vyplašenou postavu, ale byl to jen jeho obraz v osleplém zrcadle. Proti němu, takříkajíc na čestném místě, stálo černé pianino obložené krámy. Palanda s docela proleželou drátěnou matrací byla zavěšena o něco výš.
-- Tohle by měla vidět paní Loudalová, zazubil se, ale ihned se vyděsil, to po klávesách přeběhlo vyjukané kotě a jako zkušený akrobat protančilo vším harampádím, přes haldy not, hrnců, hrnečků a novin. Někde zapískla krysa a Loudal usoudil, že viděl dost. Ostatně harampádí pokračovalo i na zahrádce okolo chatky. I tady, mezi nejrůznějšími předměty, které bývají obyčejně uvnitř, běhala spousta koček, nejspíš na prodej, kterým se prý Vltavěnka k stáru živila, anebo jako živá spižírnička. Loudal se nejistě zasmál a procvičil prsty, choval totiž slabost pro všelijaké starožitnosti, a pak už nadšeně a bez zábran pobíhal od jedné věcičky ke druhé.
Rezavý buben sloužil donedávna docela určitě jako odstředivka na mléko, teď byl ale až po okraj plný tenisek, bagančat a křusek všech velikostí a na nich - jako jahoda na dezertu - trůnil řvavě červený dívčí střevíc. Vltavky nebyl, ta prý měla v posledních letech nohy stále oteklé, tak dalece se už v okolí vyptal. Právě její gumáky ale bůhvíproč chyběly. Zato tu stál poměrně zachovalý dřevěný kolovrat a stará singrovka, ruční mandl a stolky všech tvarů a velikostí. Jako by tu všechny ty věci zlomyslně rozestavěl nějaký zneuznaný umělec bez ohledu na to, že na ně prší. Ostatně i špačci na třešních rozkřikovali, že vevnitř to není lepší, a sušší už vůbec ne.
Tohle Vltavce zřejmě nevadilo. Byla od přírody tak otužilá, že prý v chatce netopila ani v zimě, když přišly mrazy. Ostatně tady jen přebývala; skutečně pravým domovem byla řeka. Tak mu to říkali ve Ždáni. Vyprávělo se, že k Vltavě chodívala každý den ještě v sedmdesátce, a to dokonce i v zimě. Bylo to už něco víc než zvyk a neupustila od něj, ani když si zlomila nohu a byla nucena belhat se o berlích. To ji pak vídávali v kožichu z kočičích kožek na nahém těle, bedra omotaná provazem, za kterým nosívala sekyru na prosekání ledu. Ze všeho nejdřív se prý řádně vyválela ve sněhu a pak skočila do vody.
-- Jo, mít tak její zdraví, povzdychl si znovu. Ale tak je to s každým... Loudal pietně odstranil větévku, která se zdála vyrůstat ještě ze zachovalého příborníku, a okřikl chuť něco si opdtud odnést.
--Symbol Vltavy, kousek jejího koloritu, tvrdili mu, a pár měsíců po smrti po ní neštěkne pes.
Do kůlny jenom nahlédl, ale vejít se neodvážil. Spousta krabic s dopisy a dobovými fotografiemi slibovala story jak hrom, na takovou už čekal, co je na světě, ale stud, strach poodkrýt, porýpat se v cizím tajemství, byl větší.
Přilepeny ke kůlně stály tři čtyři králíkárny, dvířka s mnohokrát vyspraveným pletivem jako by někdo ve spěchu zotvíral dokořán.
-- Nádivo! Vzít to pořádně, šikovně pod lupu...
Loudal se energicky vrátil do kůlny. Odskočil, když se ramenem dotkl kožky vypnuté na dveřích, současně se mu k nohám sesypaly nějaké pytle plné chlupů. Dál nečekal, cítil, jak se mu chvějí prsty. Poslepu, bez dlouhého uvažování sáhl do jedné z krabic a vytáhl velký černý sešit. Možná deník, teď se v tom šťourat nebude, nechá to náhodě. Rychle a už bez ohlédnutí prošel vyvrácenými vrátky, znovu se však zastavil, do třetice prohledal kapsy, aby se ujistil, že tužtičku nemá, a aby si dodal kuráž na sešup dolů. Možná si mohl námahu ušetřit. Na jedné z mohutnějších třešní byla totiž zabudována jakási hodně jednoduchá, řekněme nákladní lanovka, jen dvojité lano, opršelá pneumatika a kladka.
Loudal nedůvěřivě zkoumal zařízení. Jestli ho nešálil zrak, nebylo to ani lano, jen trochu silnější provaz. Mohlo to fungovat, proč ne, o zabití to nebylo, ale zlomená noha by stačila, čert tomu věř... uvažoval a už bez otálení se začal koulet po svahu k řece, od jedné ptáčnice ke druhé.
Co ještě hledá, sám nevěděl. Nespokojeně přecházel po břehu tam a zpátky, tady něco uškubl a o dva kroky dál to zahodil. Byla doba, kdy všechny neúspěchy, všechnu svou nerozhodnost sváděl na svoje jméno, ale nedělal si to nějak až moc jednoduché? Nevyfoukli mu kolegové všechno především proto, že přespříliš mudroval? Že se pouštěl do věcí tak opatrnicky a se vším se tak loudal, až už nebylo o čem hovořit?
Když došel v myšlenkách až sem, začal se svlékat. Zprvu váhavě a pak čím dál zbrkleji, jako by se bál, že by si to mohl rozmyslet. Nakonec stál na břehu jenom v trenýrkách s husí kůží na nahém těle.
-- Mám přece sádlo, zabručel, a aby si dodal kuráž a trochu se rozproudil, vyrazil do vzduchu pravačkou. Jestliže z jeho reportáže mělo něco být, musel té podivínce aspoň trochu rozumět. Tak třeba: Proč to dělala? Nebo aspoň - jak se cítila? Jaké to bylo?
--Děj se vůle Páně! Loudal zavřel oči a po několika krocích se ponořil do vody až po uši. Trochu ho uklidňovalo, že ho z jedné strany kryjí vrbičky, teď v máji pěkně zelené. V rákosí objevil nějakou pramičku, ale když se podíval pozorněji, zjistil, že je to jen několik prohnilých prken, nic víc, pohromadě držely už jen zázrakem.
-- Brrr. Sádlo nesádlo, déle to nevydrží! Nejpozději zítra určitě dostane rýmu! Loudal vylezl promodralý a zkřehlý, jestli měla voda patnáct stupňů, bylo to moc. V letu a za neustálého poskakování na sebe házel svršky. Kupodivu vylezlo sluníčko. Přece odtud nebude bezhlavě utíkat? Teď bylo naopak třeba vychutnat atmosféru a chytit inspiraci za pačesy.
Rozhlédl se, kde by se nejlépe usadil. Co mu to vždycky maminka připomínala? Aha, ponožky a kapesník. Byl by dobrý, tráva se zdála vlhká. A ejhle, nějaká zapomenutá pláštěnka! Rozložil ji a...
Připadalo mu, že neseděl dlouho, možná se i nakrátko natáhl.
-- Jedeš od toho!
Lekl se. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že vodníci ani vodnice neexistují. Vodní víly taky ne. Krom toho měla tahle do víly daleko. Z rákosí kousek od pramičky se na něj mračila baba s ucouranými vlasy, propínací kuchyňskou zástěru vykasanou nad hlavu a pod ní docela určitě jen tak, jak ji pámbu stvořil. Měl by ji varovat, pramice měla víc děr než prken, ale jedubaba kolem sebe mlátila a mávala vytrénovanými pažemi, jako by mu chtěla jednu pořádnou vrazit.
-- Co tady šmejdíš, ještě jsi neviděl ženskou?
Už otvíral pusu, celou zdřevěnělou úžasem, ale hlas z něj nevycházel. Doktor Loudal si promnul oči a leknutím se posadil. Zčistajasna si uvědomil, že si zas jednou pořádně zdříml, že zaspal. Posbíral rozkutálenou fantazii a pobaveně se zvedl. 
Upozornění redakce POZITIVNÍCH NOVIN:
 
Novela Blanky Kubešové „Vltavěnka * Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů“, která se krátce po vydání objevila mezi nejprodávanějšími tituly a platila za titul dlouhodobě vyprodaný, se nyní trochu záhadně objevila v prodeji na internetu. Rádi bychom na ni upozornili všechny, kteří se na nás obraceli a kteří ji po knihkupectvích sháněli a shánějí marně. Inu, nejen cesty Boží, i cesty knih bývají nevyzpytatelné.
 
Knihu je možné objednat na adrese:
http://www.vsechnyknihy.cz/product.asp?c=471&pg=8
Ale pospěšte si, protože už prý mají jen pár posledních výtisků

Druhá ukázka z knihy:   VLTAVĚNKA - ranní koupel
Další článek na toto téma:   V.Kulíček + B.Kubešová:  Vzpomínka na Vltavanku

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 11. 2005.