Na jedné straně mi srdce velí vřele souhlasit, to když večer poslouchám ony jen a jen hrůzné zprávy v médiích, na druhé si kladu otázku, zda je to správné – předkládat čtenáři jen a jen zprávy krásné a pozitivní, jako by se nic nedělo, jako bychom se procházeli růžovým sadem? Nepodobá se to až příliš „tlusté čáře“ a útěku od reality?
A jak k tomu přijdou oběti, když nejen že nebyly ospravedlněny a pomstěny, ale když se o nich v zájmu pozitivní budoucnosti ani nemá mluvit?

Vracím se z Čech do Švýcar. Z Prahy do Lucernu. Z domova... domů. Kde vlastně je můj domov? Po odchodu do ciziny v šedesátém osmém se na dlouhé desítky let nenacházel nikde jinde než tam, za dráty. Tam, kam jsem nesměla; kde ležela vlast zapovězená mně, mým nejbližším a dětem. Až teď v novém tisíciletí dostávám pocit, že mám náhle domovy dva. K tomu původnímu že přibyl i ten, který nás přijal.
Vždycky se těším do Čech a do Prahy, velice silně tu cítím, že jsme dostali druhou šanci. Má to jen malý háček. V naší vlasti dál žijí a dožívají ti, kteří rozdávali rány a způsobili mnohá, často nezhojitelná utrpení vedle těch, kteří byli nuceni obětovat životy.
Jan Zábrana ve sbírce Zdi vzpomínek se k tomu v 70. letech stavěl takto:

                       S rukama, které se mě dvacet let
                       pokoušely uškrtit,
                       odmítám spolupráci.

Pokorně a se smutkem doznávám, že mi je tento postoj pochopitelnější než ten, který oficiálně zastávají naši politici a zejména justice dnes. Když vidím, jak se v médiích znovu vyklízí prostor zločincům, když jsem nucena bezmocně poslouchat jejich nehorázné lži a vidím, jak se ke straně lotrů znovu hlásí už i mladí lidé, když slyším beztrestně opěvovat dobu stalinského teroru, pak silně vnímám i svoji – naši zodpovědnost a cítím, že ještě není čas přestat mluvit o mučení, kriminálech a šibenicích. I nadále by o nich měli slyšet a vědět ti, kteří měli to štěstí, že se narodili o roky později, nebo kteří se domnívají, že nic takového se nemůže opakovat. Proč to znovu rozebírat, vždyť už ty křivdy nelze napravit, říkáte si, a v tom máte pravdu. Napravit ne, ale pochopit jako varování.

Jak by asi dnešní studenti rozuměli heslu ARBEIT MACHT FREI? A co takhle PRACÍ KE SVOBODĚ? Říká jim něco? Obojí je jedno a totéž – první heslo z nacistických, druhé z komunistických koncentráků 50. let. Náhoda?
Učitelé se obyčejně téměř jednohlasně shodují, že padesátá léta už žáky nezajímají, pro ně je prý rok 48 totéž co 68. nebo 89. Možná se to domnívají i někteří z nás, a teď nemyslím jen na ty, kteří vytvářejí PN. Jestli je to skutečně tak, pak chyba určitě neleží jen na studentech.

Že je třeba hovořit o minulosti mě nenapadá poprvé. Po jednom z představení „Deníku Leošky K.“ v Divadle U Valšů se spontánně přihlásili někteří studenti s tím, že tohle je doba, o které jejich generace mnoho neví; o které se ve školách ani v rodině mnoho nemluví. V podtextu to znamená, že dnes sice už pravda není vysloveně zakázaná, ale už jsme jí odvykli a příliš o ni nestojíme. Byla to akce právě těchto studentů, kteří se následně zasazují o to, aby se pořádala dopolední představení „Deníku“ pro školy a gymnázia.

Mám tedy pocit, že pozitivní úloha nejen Pozitivních, ale všech novin každé doby je, snažit se podávat zprávy co nejvíc komplexní a objektivní, tj. nedívat se černými, ale ani růžovými brýlemi.