- Útěk, 2.část - Pravda a fikce o Jaromírovi K., alias Jerrym, hrdinovi románu
Horror Hill... jako zrnko písku
Poté, co se Jerrymu zdařil útěk přes Dunaj do Maďarska a co se mu povedlo propašovat se přes maďarsko-jugoslávskou hranici...-
Dál na Terst pokračoval Jerry pěšky. Celou noc se vlekl s batohem zcela bezcenných věcí, které mu starostliví rodiče dali na cestu. Pokud mohl ve tmě vůbec něco rozeznat, všude okolo se táhly nízké pahorky a kopce, mnohdy musel prostě skočit do neznáma pod sebou, hloubku předem zkoušel kamínky. Nerozžvýkaná chobotnice, kterou na rozloučenou povečeřel s otcem v hospůdce za maďarsko-jugoslávskými hranicemi, vyváděla přitom v žaludku nesnesitelné divy. Kdyby  padl do rukou bdělým strážcům pořádku, měl sedmdesát centů v kanadských mincích, čtyřicet dva v amerických, dvě anglické libry, desetimarkovou bankovku a pět set korun na úplatek jugoslávské policii. Tak došel do Terstu. První policista si ho nevšímal a další, kterého požádal o zatčení, prostě nereagoval. Nesmírně se proto zaradoval, když objevil policejní stanici. - „Byli na mne velice slušní. Vzali mě dovnitř, provedli chodbou a vyšetřovací kanceláří a zadním vchodem vyhodili na ulici. To už jsem věděl, že Ital přišel na svět prostě unavenej.“
- Bylo už k večeru, když se nad ním jeden policista přece slitoval a odvezl ho do lágru. Byl na svobodě... Jenže svoboda mívá prazvláštní tváře.
- „Zamřížované opevnění-basa, místnost čtyřicet postelí, první patro na zemi, tři patra nad sebou. Jediný záchod věčně ucpaný. První noc uprchlík ve fekáliích stál, druhou seděl a další ležel a spal. S jídlem to bylo totéž. První den se nejedlo, druhý člověk ochutnal a nemohl, třetí den jsem si šel pro nášup třikrát. Tohle trvalo šest neděl. Mezitím nás vozili zamřížovaným antonem do vězeňské dezinfekce. Dozorci přísně dohlíželi, abychom se myli mýdlem na vši, ale ty byly na tuhle specialitu zvyklé. Mýdlo, spreje a pudry... šaty skrz vřelou páru. Chytrá mašina sežrala zavšivené peníze, řetízky, hodinky a prstýnky... Vši přežily. Mřížemi v oknech jsem se díval na ohromnou reklamu Coca-coly v příkopu u silnice a věděl jsem, že jsem na svobodě.“
- Měsíce ubíhaly, čekání se zdálo bezvýchodné, ale všechno má svůj konec. Po udělení azylu se Jerry usadil v Kanadě a živil se vším, co se tak naskytlo. Zkusil to jako manager i jako cesťák a jen tak bokem vystudoval lodní inženýrství. Sotvaže se trochu postavil na nohy, začal se věnovat svému největšímu koníčku, o němž si kdysi myslel, že bude jeho povoláním - totiž zoologii a teraristice.
- Zdálo se to jednoduché. Třeba jeho přítel Georg vylepšil podmínky pěstování chovu cvrčků tak, že dávali vysoké výtěžky a prodával je pak chovatelům a zoologickým zahradám po celé Evropě. Něco takového se Jerrymu nikdy nepovedlo. Nápadů měl dostatek, tak asi každý den jeden, a vždycky se do nich okamžitě pustil. Také plány z doby, kdy si přál být Darwinem, vyzkoušel jeden po druhém. Po obchodu s rybičkami si založil chov činčil. Činčily chcíply a půjčka na farmu a na dům zůstala. Podobně to dopadlo se skokanem volským, exemplářem velice drahé žáby venezuelské, jejíž zpěv se za noci nesl jako z amplionu. Rychlý konec vzal i jeho chov užitečných brouků, tehdy se farmáři rozhodli, že je jednodušší pole práškovat a Jerry opět zkrachoval. Po čase nebylo živočicha, o kterém by se nepřesvědčil, že se k chovu na výdělek nehodí.
Z podniku Aquarius Enterprises, který založil, se mu dochovaly pouze vizitky a obchodní dopisní papír a dluhy hrozily, že ho zadusí... Tehdy měl tisíc chutí to vzdát, stát se jednoduše vlnou, která sebou nechá pohazovat k místu setření...
Farmu nedaleko Niagarských vodopádů opouštěl s těžkým srdcem. Byla to unikátní stavba, kterou neustále přistavoval, dosahovala už délky osmačtyřiceti metrů a měla šestnáct living roomů, z toho devět zazděných, v těch už se bydlet nedalo. To když se kuchyň nebo jiný pokoj, ale kuchyň nejčastěji, staly neobyvatelné, zazdil je se vším všudy, jak to tam leželo a padalo, a napevno zatlučená okna zabednil. Zazděné místnosti tvořily zakrátko samostatný trakt a byly zvláštní kapitolou v jeho životě. Historický areál tomu říkal a těšil se, až jednou, za sto dvě stě let tohle nějací archeologové vykopou.
- Zdálo se to jednoduché. Ve skutečnosti vyžadovala naprostá americká svoboda víc schopností, víc discipliny než diktatura. Nebyl na něco takového připravený. Nedorostl svobodě dávající člověku možnost se třeba i dočista zničit... a tak se ničil. Při bezhlavém podnikání ztratil domov, ženu, farmu, syna i přátele. Byl nucen neustále hledat nové zaměstnání. Někdy měl v kapse jen tolik, aby se nějak dostal do práce. Nikdy nežil z podpory a těžko by se našel pilnější člověk. Problém byl, že svoje úsilí zaměřoval směrem, z něhož netekl blahobyt. Konec byl takový, jak tušil a stěhování se ukázalo opět nevyhnutelné. Ale svět je veliký.
- Jerry dal Kanadě vale a po mnoha dobrodružstvích a hledání se usadil v Arizoně nedaleko Tucsonu. Konečně se zdálo, že bude mít šťastnou ruku a že země cowboyů, kaktusů a nekonečných plání bude jeho
 poslední štace. Když uviděl krajinu poprvé – rozpálený písek, vysoká sorara a kopec ozářený sluncem, takže vypadal jako zlatý poklop na syrečky, jako obrovský svítící cylindr, okamžitě věděl, že tenhle pás neobydlené, vyprahlé země, kde lidé nenarážejí lokty jeden na druhého, je přesně to, co hledal. A okamžitě si tu horu, ten cylindr také pojmenoval: Horror Hill, kopec hrůzný tak, až byl krásný...
Okamžitě se také rozhodl vybudovat tu farmu. Zatím tu nestálo nic než vysoká sorara jako bezpeční, obrovští ukazatelé, ale jednou – jednou tu bude stát jeho dům, vodojem i velké sluneční kolektory na výrobu energie a už teď mu bylo jasné, kde vybuduje bazén a výběh pro pštrosy. Že tu tak málo prší... že sem nevede řádná silnice... že široko daleko nestojí v dohledu vedení elektrického proudu, ho zatím příliš nevzrušovalo. Jednou tu budou!
- Dostat nahoru na Horror Hill oškubanou maringotku, jediný majetek, který mu zbyl po zaplacení dluhů, dalo kus práce a jiný by to docela určitě vzdal. Ne Jerry. Nakonec ji stěhoval nadvakrát – nezbylo mu totiž nic jiného, než ji v serpentinách rozpůlit. Brzy však zjistil, že se v ní nedá žít - a spát, to už vůbec ne. Slunce přes den rozpálilo střechu, takový spolehlivý radiátor z ní udělalo, a v noci vroucí strop, podlaha a stěny sálaly jako posedlé. Navíc působily jako ten nejlepší izolátor proti o stupeň chladnější, osvěžující noci. Chřestýšů ani štírů se nebál, a tak přespával pod širákem, nad sebou hvězdy jako ošatku kuřat, než ho konečně osvítil nápad, že maringotku obezdí. To v těchhle končinách znamenalo sesbírat kolem dokola kámen po kameni, zbytek navozit z vyschlého koryta řeky. O tomhle ale přece snil, až začne po svém, nahý a z ničeho, daleko od politiky, od lidí, kteří dovedou zničit každou poezii.
- Tak se stal Jerry neklidným hledačem štěstí. Don Quijotem 20.století. A jestliže šlo postavit na kopci, kde
 nebyla elektrika, voda a přístupové cesty ne-li hned farmu, tak aspoň slušné bývání, proč tu nezaložit ozdravující centrum, jakousi zotavovnu? Jerry nakoupil stany a šortky a rozeslal své nabídky po ústavech a léčebných institucích. Jeho dopis obsahoval pevné přesvědčení, že v okolí Horror Hillu, kde slunce všechno nečisté okamžitě spálí, se uzdraví hluší i chromí a samozřejmě lidé s nervovými, zažívacími či plicními chorobami. Zatím byla skutečnost taková, že do té doby, než reklama zabere a lidé pochopí, pracoval jako odborník na baterie a vysoké napětí. Jezdil křížem krážem po celé Americe a bral všechno, co se jiným zdálo příliš riskantní. Ne že by se nebál, pracovat se muselo za provozu a pod proudem, ale risk měl odjakživa rád. „Be cool“, je to dobrý, ujistil ho jeho kamarád Honda, když to do něj praštilo, a za hodinu pro něj přijeli s rakvičkou.
Tady pod Horror Hillem se Jerry naučil vidět a obdivovat drobné přírodní zázraky, v každé maličkosti dokázal objevit něco velkého a krásného a nadchnout sebe i ostatní. Milovníkem přírody byl odjakživa, teď se z něj stal milovník života a krásy jako takové. Ženská krása je pro něj tou největší, nejsilnější veličinou. Lásku však velice často zaměňoval s milováním a zamilovaností, a to na něj chodilo mnohokrát do měsíce jako lavina.
Jerryho z žen prostě jímala závrať. Na mínění druhých mu nezáleželo, ať si říkali, že je cvok. Že jeho život nemá řád. Jenom je litoval. Chtěli, aby šel jejich - vyšlapanou cestou a chtěli ho připravit o jeho prohry. Nepřizpůsobil se. Ani domluvou ani násilím. Vycházel přitom z přesvědčení, že člověk může udělat cokoli za předpokladu, že si je vědom rizika a následků a předem s nimi souhlasí.
- Někdy se zdálo, že ho tahle představa naprosté svobody zahubí. Jerry však komplikace řešil stejně rychle a odvážně jako je zapříčiňoval. Dostával se tím do řady komplikací dalších, byl to nekončící koloběh, ale nestýskal si. Zpětně byl přesvědčený, že by všechny jeho skutky obstály před tváří věčnosti. Nějak bylo, nějak bude. Jerry byl prostě trvale spokojený – a trvale bez peněz..
- Mám pocit, že tohle nebyla celá pravda a že byly chvíle, kdy se Jerrymu pořádně stýskalo. Odsoudili ho v nepřítomnosti za opuštění republiky. Odkdy ale bylo trestné odejít ze země, kde se narodil? Občas viděl ve snu strážní věže a dráty, vysekané mýtiny i zmrzačenou pláň tam, kde ještě donedávna býval les. Utečence, které objevila světelná raketa. Tehdy byl rád, když přišlo ráno.
- „Sametová revoluce... demokracie, to je všechno moc pěkné“, napsal mi. „Já jsem se ale Yankee už narodil, odjakživa jsem se cítil Američanem. Žít v Evropě, kde jeden naráží na druhého, byl by ze mě neurotik...“
- V Čechách leželo dětství a něco, co neuměl dost dobře pojmenovat. Po čem se mu nepřestane stýskat, i kdyby tam jel, protože to už nikdy nemohl najít. Už teď věděl, že za čtvrt století prošel jinými zkušenostmi a že by tam natrvalo nedokázal žít.
- Jerry sedává ve svém křesle z vydlabaného pařezu dlouho do noci. Pod hvězdami vydává každé zrnko písku takovou záři a takový lesk, že se celý ten jásot sám skládá do obrazu kraje, který má rád.
-
- Poznámka PN:
- Jerry je hlavním hrdinou románu B.Kubešové, Horror Hill... jako zrnko písku, který je dosud k dostání v nakl. Primus v Praze, Vězeňská
|
