Antonín Suk: Lákadlo na lišky
Pěkně to fičelo. Sníh byl měkký, prašný. Dostal se všade. V místech kde narážel na překážky se tvořily závěje a na silnicích sněhové jazyky. Polní cesty vedoucí úvozy se začaly ztrácet. Smrčíky i smrčky se měnily v pohádkové bytosti. Tak jsme to viděli my, lidé. Ti jehličnatí měli co dělat se té váze sněhu bránit. V Kutné Hoře jsem si koupil zaječí vřeštidlo. Mělo to být nejlepší lákadlo na lišky v této době.
Egon Wiener: O ruštině – O němčině – O češtině
Ruštinou se domlouvali rudoarmějci, co v pětačtyřicátém osvobodili od fašistů půlku Evropy. Ruština je řečí vysokých hor, hlubokých jezer, aralského i bílého moře, pastevců, karakulských ovcí, sibiřských a soloveckých gulagů. Andreje Sacharova a jeho statečné ženy. Rusky se mluví v OSN, v Radě bezpečnosti, v Kremlu, městě Kovrově i na Bajkalu. Není to jen jazyk okupantů, osvoboditelů, ruských bylin, ruských tržnic, universit, muzeí a galerií. Je to řeč lidí z továren a polí, ulic a parků, turistů a lidí nám tolik podobných.
Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (3)
Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa ...
Jitka Dolejšová: Setkání s obrazem (11) Édouard Manet
Pohledný, okouzlující, přirozeně moudrý a nadaný, zámožný. Zdánlivě se zajímal především o lidské postavy, ale ve skutečnosti ho zajímal celý svět, zobrazený ve slunci i ve stínu, v prchavé chvíli proměn. Se štětcem a barvami zacházel radikálně, vystihl odvážně zvolenými odstíny fascinující kontrasty, jež vytváří sluneční světlo. Ve svých dílech nabízel pohledy na velikost, krásu a tragédii života. Okouzlovalo ho velkoměsto, kavárny, moderní cestování. Toužil po uznání, ale jeho moderní přístup k malířství byl odmítán. To vedlo až k umělcově nervovému zhroucení. Rád využíval placené služby lehkých žen, za což nakonec zaplatil daní nejvyšší – zemřel na syfilis v jednapadesáti letech.
František Mendlík: Ben Lupin Hamit
„Podívej, Franc, na tu kočku!“ Malý Guma má před sebou album se známkami. Pinzetou drží před očima známku Postes Persanes. Je na ní krásná Sorája, manželka Iránského šacha. „Je to opravdu kočka, ale já zůstanu věrný belgické královně Astrid!“ oponuje soused. Tato krásná žena, matka pozdějšího krále Baudoina I., zahynula při autonehodě v Alpách. Dívala se na Frantíka z překrásné osmiznámkové smuteční série belgických známek. Hoši sedí vedle sebe po celou dobu studia v lavici. Malý a velký.
Marta Kubišová - Petr Pučelík: Nejsem statečný člověk, jenom jsem byla správně naštvaná
Bylo nám dvacet a bylo před Palachem. Psal se rok 1968 a smělo se mluvit o všem. Československo od Šumavy k Tatrám bylo proměněné v jeden velký Hydepark. Dosud nepoznaná svoboda dosahovala vrcholu a naše generace neposkvrněná kariérou nevěřila, že by se to ještě někdy mohlo změnit. Nebyla v nás skepse starších, uvěřili jsme v socialismus s lidskou tváří. Když se ideálem zpitá česká společnost nechala po srpnové invazi rychle „znormalizovat“, byl to pro náš šok.
Pavel Vavrys - Jarmila Moosová: VZTAHY
V pražských ulicích je mimořádné teplo. Jazyk se lepí na patro a není mi příliš do hovoru. Ráda se nechám vést Celetnou ulicí kolem orloje, cestou známých zastavení svých občasných toulek. Mohu si vybrat z nabízeného ...
Ivana Šimánková: Zdeněk Troška říká - Jsem Čech a točím pro Čechy. Mám jediné přání, aby se z mých filmů staly filmy pro pamětníky.
Je léto.Teploty se pohybují nad třicítkou, slunce pere a obilí zlátne. Vždycky, když se takhle rozjedou prázdniny, pozorně se rozhlížím po lesních cestách, hrázích rybníků, návsích a zámeckých nádvořích, jestli se někde neobjeví nenápadná cedulka s nápisem FILM.Co pamatuju, k létu na jihu Čech patří Zdeněk Troška a jeho štáb. Vrací se k nám pravidelně jako čápi a vlaštovky.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch Ravik: O divadelnících a divadle
Člověk je tvor nedokonalej a poněvadž každý více méně ví o svých chybách, kouká po jiných lidech a touží po tom, aby všichni ostatní byli zrovna tak nedokonalí jako on a pokud možná ještě nedokonalejší. A protože každý člověk je více méně taky směšný, touží po tom, aby ostatní byli pokud možno směšnější než on.
Milan Lasica: O vzdelaní
Tým nechcem naznačiť, že absolventi vysokých škôl nepracujú. Pravdaže pracujú. Ale kto bude napríklad opravovať chladničky? Človek s vysokoškolským vzdelaním? Pochybujem. Ten potrebuje prácu primeranú jeho vzdelaniu. Takže nám neostáva nič iné, ako systémová zmena. Viem, pri tomto termíne začne mnohým behať mráz po chrbte, ale nedá sa nič robiť. Bez systémovej zmeny to nepôjde. Vychádzajme z premisy, že bez vysokoškolského diplomu sa nedá prežiť.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Šulinka se má k světu
V životě by mě nenapadlo, že by ze mne mohl být lidový vypravěč, čili pohádkář. Jenže co se nám narodila vnučka Angelika, které já říkám pěkně česky Šulinka, ale také Andílku, Andělko, Zlatíčko, Princezno, Holubičko ba i Prcinko a Pralinko, tak jsem musel přesedlat, a pohádky i vymýšlím. Jelikož její matka, tedy moje dcera, mně přikázala abych na ni mluvil jenom česky, tak mám tohle všechno povoleno.
Řídím odmalička
Titulek vám přijde přitažený za vlasy? Věřte, že tomu tak je. Zcela jednoznačně to odporovalo všem pravidlům, na které si jen můžeme vzpomenout, ale je to tak. Posuďte sami… Byly mi asi tři roky, když jsem seděla tatínkovi na klíně
Miloň Čepelka - Jiří Vlastník: Miluji ta krásná zákoutí češtiny
Z amatérského studentského divadélka vystoupali až na vrchol Olympu humoru. Jsou zapsáni v Guinessově knize rekordů. Celé pasáže jejich her se staly součástí slovníku každého řádného Čecha. Víme, jak se narodil a co vše činil Cimrman.
Ondřej Suchý: Hugo Haas si už vajíčka k večeři nedal
V blízkosti Huga Haase jsem se cítil v předvánoční Vídni roku 1983. Byli jsme zde se ženou na několikadenním turistickém zájezdu a mou rozmrzelost z toho, že jsem propásl příležitost uvidět na vlastní oči vystupovat v jakési operetě legendární herečku a zpěvačku Mariku Rökk, zažehnala druhý den krásná procházka večerní Vídní, při níž jsme se dostali až na širokou ulici, na jejímž nároží jsem uviděl označení – Opernring.