Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných  redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, PETR ADLER. Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra… Dnes otiskujeme závěrečnou část jeho vzpomínání.

■ S příchodem do Kanady se ti časem musel otevřít jiný, nový svět divadel, muziky, filmu, literatury a nakonec - proč ne - i žurnalistiky. A tak se nabízí další důvod k dalšímu vyptávání: Našels tam nějaký kanadský Semafor? Nějakého kanadského Aškenazyho, Škvoreckého, Hrabala, Kunderu anebo Horníčka, Párala, Křesťana - (plácám ta jména jak mi přicházejí na mysl, tedy páté přes deváté).

Nenašel jsem žádný kanadský Semafor. Ono to může být tím, že jsem se nedíval pořádně, protože člověk se měl a dodnes má co ohánět, ale může to být také tím, že žádný není.

Nerad bych se pouštěl do nějakých dalekosáhlých rozborů, už proto ne, že se na ně necítím, ale kdybych to měl zkusit, tak bych řekl, že to bude tím, že jsme museli v Těžkoslovensku držet hubu a krok, a to všechno v duchu socialistického realismu, takže když se našel někdo, kdo měl nejen tvůrčí nápady, ale i odvahu je uskutečňovat, musel být zákonitě vždycky bezmála pololegální.
Jistě, i tady jsou pokolení, která si mezi sebou nerozumí, a ti mladší jaksi protestují proti ustáleným poměrům, ale aby se tady našel nějaký Pavel Bošek s Ivanem Vyskočilem, kteří by si vymysleli divadlo malých forem, a aby se našel nějaký tvůj starší brácha, a jemu podobní nezodpovědní mladíci, kteří bourají ustálené představy, to jsem tu nezažil.
 

Zajisté, třeba v Montrealu je tradiční festival komedie, vysílá se to dokonce v televizi, a je tu dokonce zvláštní kanál, který nevysílá nic jiného než komedii, ale to je něco úplně jiného. Většinou jde o lidi, kteří tu více tu méně vtipněji stojí na jevišti, někdy po něm dokonce popojdou, ba co, i poposkočí, a ti pronášejí více či méně monology. Říká se jim stand-up comedians, a to, co dělají, to je nepěkně tvrdý chlebíček: Představ si, že ti vyhradili, co já vím, půl hodinu, a ty tu půl hodinu musíš lidi bavit tak, aby se popadali za břicha. Některé z těch monologů se zabývají skutečnými nebo vymyšlenými (či alespoň přizpůsobenými) příhodami ze života, jiné brousí až k politickým komentářům, ale divadlo to není.
I když přistoupím na názor pana Horníčka, který odpovídal jednou na otázku, zda povídky Šimka a Grossmanna, které ti dva četli na jevišti, jsou vlastně ještě divadlem. On tenkrát řekl, že se těmihle teoretickými blbostmi už dávno nezabývá. Jsou ti dva na jevišti? Jsou. Jsou v hledišti diváci? Taky jsou. Přednášejí ti dva své povídky coby součást nějakého divadelního celku? Přednášejí. Tak o čem se bavíme? Až na to, že ti komici na tom svém festivalu zapadají nejvýš do toho, že ten večer má trvat dvě hodiny, že jsou tam, co já vím, čtyři, a že tudíž má každý z nich půl hodinku. A každý je jiný.

Jistě, zabrousil jsem tady několikrát do divadla. A byl jsem poněkud ... hm ... jak bych to opsal ... no, dejme tomu, že zklamán. Odhlédněme od řemesla. Některá představení byla řemeslné zručná až na půdu, jiná byla horší, než někdejší naše nejhorší pokusy v Divadle dědečka Tadeáše, jestli si na něj vzpomínáš. (Mimochodem, jak jsi vlastně přišel na toho Tadeáše?) Nicméně, ve většině případů se hrály kusy, které mě nudily. Ne proto, že jsem odjinud a, jak říkával pan Werich, citujíce jednoho svého maďarského kolegu, který se během druhé světové války uplatnil v Hollywoodu, „nehrál jsem s nima kuličky“, ale proto, že ty kusy byly obrovsky nudné. A hlavně: všechny končily nějakým definitivním závěrem.

Tady musím, kvůli vysvětlení, odbočit.

Ypsilonka, tenkrát ještě v Liberci, uskutečnila - bylo to hrozně dávno - představení hry ázerbájdžánského autora Rustama Ibrahimbekova Žena za zelenými dveřmi.
O co šlo?

Děj na první pohled nijak moc dramatický. Sousedi sedí na dvorku a klábosí o tom, že jeden kluk ze sousedství dostal trest ve vězení, protože se na ulici zastal nějaké stařenky, kterou chtěli oloupit nějací padouši. Zastal se jí tak dobře, že jim všem rozbil, řekněme to na plný švestky, huby. No, a dostal pálku za ublížení na zdraví. Mimochodem, jak tahle neuvěřitelná nespravedlnost mohla proklouznout cenzuře - jak sovětské, tak československé - mezi prsty, to dodnes nechápu.

Nicméně, ti sousedi si tam sedí, mírumilovně si povídají, když se za zelenými dveřmi v rohu jeviště ozve kvílení nějaké ženy. Co se děje? Ale, ten její se zase asi někde ožral, tak ji teď mlátí. Mělo by se s tím něco dělat, říkají si mezi sebou. Neudělají ovšem nic. Kvílení mezitím ustane, a oni si povídají dál. Za chvíli je zase slyšet kvílení, šoupání nohama, a mlaskání facek, a abych to zkrátil, s každým případem kvílení chudáka ženské ti lidé reagují lhostejněji a lhostejněji, dokonce začínají být otrávení, že je ruší v jejich poklidném klábosení.

Pak se najednou objeví zachránce stařenky: Pustili ho na podmínku. Sedne si mezi sousedy, začnou si povídat o tom jeho případu, když se ozve kvílení. Co je? vyskočí ten mladík. Ale, co by bylo, říkají mu ostatní málem otráveně, chlap se vrátil ožralej domů, tak tam mlátí manželku. Vy to tak necháte? zeptá se mladík. A co máme dělat? krčí sousedi rameny. Situace se uklidní, všichni si zase sednou, pijí čaj, klábosí, ozve se zakvílení, mladík vyskočí, rozrazí ty zelené dveře, vlítne tam, co se tam děje nevidíme, jen slyšíme rány pěstí, pak se kluk vrátí a říká, já jsem ho asi přizabil, parchanta. Sousedi se zděsí, řeknou mu, ať okamžitě zdrhne, a pak sedí, čučí na sebe a dohadují se: Máme ho shodit policii, až přijde vyšetřovat, nebo to máme nějak zahrát do autu, nebo to snad máme vzít na sebe?

Všem je jasné, že kdyby toho kluka kvůli tomu zabásli, odsedí si zbytek prvního trestu a ještě dostane další, mnohem tvrdší, protože to bylo podruhé. A jak vysloví ty tři možnosti, zhasne se, opona, konec.

Myšlenka spočívá v tom, aby divák šel domů a říkal si sám sobě: Co bych udělal já? Jak bych se zachoval? Co je mravné, a co není?

Den před premiérou to Ypsilonka musela, jak bývalo zvykem, předvést ideologický komisi patřičného komunistického výboru. A ti ten otevřený konec šmahem zakousli. Musí to skončit šťastně. Chudák Jan Schmid, šéf Ypsilonky, tudíž musel ten konec předělat. Měl na to jenom pár hodin, ale udělal to mazaně: hrálo se o otevřeným konci až do poslední možné vteřiny, a pak najednou do toho vletěl ten happy end. Mimochodem, když tak teď o tom přemýšlím, tohle muselo být každému jen trochu citlivějšímu divákovi jasné, co se tady stalo, takže ten happy end mohl vlastně být svým dopadem trochu až zlomyslná a jízlivá sabotáž.

Pak přijel Ibrahimbekov, že to představení chce vidět. Dělal jsem s ním rozhovor pro Mladý svět, protože to byl i jinak velice zajímavý pán. I ptal jsem se, jak se mu líbilo představení. Řekl, že byl nadšen, jak mu to sehráli, i tím, že když tam byla hudba, byla skutečně ázerbájdžánská, zatímco třeba v Moskvě Vachtangovovo divadlo prostě někde vzalo nějakou hudbu přibližně odněkud z té oblasti a dál se o to nezajímalo. To se Ibrahimbekov před Honzou Schmidem velice klaněl, a zaslouženě.
Ale, řekl milý Ibrahimbekov, ale já to napsal o otevřeným konci. Já chci, aby měli diváci cestou domů, a možná i další den, o čem přemýšlet. To jsem tam samozřejmě, vědom si skandálního přístupu československých ideologů, napsal s obzvláštní láskou.

A víš, co se stalo? Jen, co to vyšlo, už směla Ypsilonka hrát Ženu za zelenými dveřmi tak, jak byla napsána! Řekl to sovětský soudruh. Mimochodem, že tenhle sovětský soudruh si o Sovětským svazu i o komunismu nemyslel nic moc pěkného, to naštěstí nevěděli…
 

Proč jsem takhle odbočil? Protože takovéhle boje s takovýma koninama tady nikdo nemusí podstupovat.
Ó, jistě, mají tu jiný potíže, třeba, kdo to bude platit? Buď si seženou nějaké sponzory, nebo, a to dělají dost často, chtějí získat peníze od více či méně státní Kanadské rady pro věci vědy a umění. Ta rada sice - alespoň na papíře - nemá nic společného s vládou, ba ani s parlamentem, odkud ty prachy dostává k dalšímu přerozdělování, ale je typickým příkladem, proč by tenhle postup neměl nikdo po Kanadě zkoušet. Tady už pak jde o to, kdo se s kým zná, kdo je politický správnější, než ti ostatní, a podobné jiné úřednické nesmysly.

To ten způsob shánění sponzorů je přece jen spravedlivější. Když nemá zájem tenhle, najde se jiný.

Na druhé straně, když už jsem u toho Honzy Schmida, on tady v posledních několika letech učil v Torontu mladé kanadské divadelníky ypsilonským způsobům. Jak to dopadlo, nevím. Jenom doufám, že se od Honzy naučili, že si mají vytvářet svoje vlastní vidění, a ne, že by měli začít kopírovat Honzovo vidění, jakkoliv je nádherné a skvostné. A taky doufám, že je Honza odnaučil jednomu ze zdejších největších nešvarů: Každé divadlo musí končit nějak uzavřeně, abys věděl, co si máš myslet, a myslel sis to tak, jak si to představovali tvůrci toho kusu.
 

To je to samé, jako s filmy z Hollywoodu. Já tomu říkám zjednodušeně, že se nakonec vezmou.

Ty ses taky ptal na osobnosti. V první řadě, co se Kanady týče, Josef Škvorecký i Milan Kundera jsou světoví autoři. Nemluvě už ani o tom, že pan dr. Škvorecký je, jak sám pyšně říkává, jako občan Kanady poddaným Jejího Veličenstva. Tohle kdysi taky řekl při nějakém vysílání, tuším na Hlasu Ameriky, a soudruhy v Praže tím poškádlil tak, že na to odpověděli spoustou urážek, které odvysílali v Československém rozhlase, aniž by tušili, že tím dychtivému národu sdělili, že pan dr. Škvorecký je naživu a asi něco dělá dobře, protože jim pořád ještě jde na nervy.

Což o to, osobností tu najdeš dost, ale pozor. Třeba ve filmu najdeš převážnou většinu kanadských osobností v Hollywoodu. To už s sebou nese okolnost, že Kanada je sice mnohem větší než Amerika, ale má snad jenom desetinu jejího obyvatelstva. Řečeno moderně: Zdejší trh je mnohem menší.
Od legendární Mary Pickfordové až třeba po Normana Jewisona, toho, co natočil Šumaře na střeše, nebo Jamese Camerona, který se provinil proti lidstvu tím, že natočil Titanic, to jsou všechno Kanaďané. O hercích ani nemluvě. Takový Leslie Nielsen, hvězda americké komedie, je Kanaďan, a takhle bych mohl pokračovat.

Je tu spousta autorů, kterým se dostává velkého uznání, ale mám někdy pocit, možná se mýlím, ale je to můj pocit, že se jim dostává uznání asi tak, jako se dostávalo uznání českým autorům v dobách obrození jenom za to, že psali česky. Jistě, taková Margaret Atwoodová je známá mezinárodně, ale to je spíš proto, že dnešní literární salóny jsou poměrně levicové, a to ona je taky.
 

Pak je tu třeba jeden velice slavný spisovatel knih bezmála faktických o kanadském podnikání a kanadských podnikatelích, a o kanadské politice a kanadských politicích. Ten se jmenuje Peter C. Newman, a zajímavé na něm je, že se původně jmenoval Petr Neumann (možná snad i Najman) a je odněkud snad z Jihlavska. Tenhle Newman či Najman se nedávno proslavil nádherným malérem. V době, kdy Kanadě šéfovával jako ministerský předseda Brian Mulroney, se s ním Newman či Najman pravidelně soukromě scházel a natáčeli spolu rozhovory, o nichž se domluvili, že jich Newman či Najman jednou použije v knížce, kterou by dali dohromady společně. Jenže milý Mulroney se pak pořád z nejrůznějších důvodů neměl k tomu, aby s Newmanem či Najmanem prošel přepisy rozhovorů, takže náš milý Newman či Najman je shrnul a vydal tak, jak ležely a běžely, a že některé výroky jen tak, bez kontextu, zvláště ty, kde Mulroney mluvil o jiných politicích, byly hodně výbušné. Mulroney se strašně popudil a Newmana či Najmana zažaloval. Zajímavé taky je, že se popudila řada novinářů, kteří, a myslím, že celkem oprávněně, tvrdí, že když už Newman či Najman o sobě říká, že je taky novinář, má si jako novinář od politiků držet patřičný odstup.
 

Pak tady byl autor, kterému já sám pro sebe přezdívám kanadský Alois Jirásek. Bohužel nedávno zemřel. Jmenoval se Pierre Berton, a ten zmapoval kanadské dějiny jako málokdo. Včetně podrobných dějin zlatokopectví, Divokého západu i Dálného severu. Dostalo se mi té cti, že jsem s ním měl, když vydal své paměti, udělat rozhovor pro naší novinovou síť. Sedli jsme si, a já mu řekl na úvod: Víte, tohle bude asi těžko objektivní povídání, protože já vás dost zbožňuju. Vy jste totiž kdysi napsal takovou drobnější knížku s názvem Klondike, která vyšla před lety v Československu pod názvem Zlatá horečka, a tu jsem četl s velkým nadšením. Dokonce je to jedna z knížek, které jsem si kdysi přivezl sem. A on říká: Kde ji máte? Doma, odpověděl jsem. Tak to teda jedeme k vám, řekl pan Berton, majestátně se vztyčil, a on byl velice vysoká a hřmotná postava, a jeli jsme k nám. Knížku jsem mu ukázal, on si ji s velkým zájmem prohlédl, a pak mi do ní napsal věnování. Pak jsme si sedli u nás doma na verandu, já přitáhl lahvinku jedné zvláště jemné speciality, na jejíchž kladech jsme se náramně shodli, zapnul jsem zase magnetofon, a pokračovali jsme v rozhovoru.

 

■  Jak je to u vás s malými divadélky a kabarety? A co třeba pantomima? A co jazz?

Ale jo, malá divadla tu jsou, kabarety tu jsou, pantomima tu je samozřejmě taky - tu najdeš hlavně v Quebecu, který o sobě říká, že je rodnou sestrou Francie, zatímco Francouzi tvrdí, že to quebecké Patois je zcela nesrozumitelná směsice zvuků - a co se jazzu týče, senzační klavírista Oscar Peterson je Kanaďan ... jenže světoznámým se stal v Americe.

A je to taky srandovní. Spousta větších měst pořádá jazzové festivaly. V mnoha případech bych měl v posledních letech užívat minulého času. Proč? Protože jedním z hlavních sponzorů byla firma na cigarety. Nakonec, představ si jazzovou tančírnu, kde se nehulí. Jenže kanadská vláda taky tu a tam přispěje, a i když ten její příspěvek není tak vysoký, jako je příspěvek výrobce cigaret, prosadila, že ve veřejných místnostech se nehulí. Jazzová koncertní síň je pochopitelně veřejná místnost, a tančírna jakbysmet. Nadšenci, co tyhle podniky pořádají, sice vládě říkali, že v takovým případě by jim měla doplatit to, co výrobci cigaret - za hlasitého bouchnutí dveřmi - přestali poskytovat, jenže vláda řekla, že ani náhodou, a ať si najdou jiné sponzory. Někteří jsou tak podnikaví, že si jiné sponzory opravdu našli, někteří ale ne. Jelikož to ale je tak, že přední hudebníci ty festivaly objížděli jako součást koncertních šňůr, když jim teď pár měst z těch tradičních cestovních plánů vypadlo, začali váhat, jestli se jim to vyplatí. Což by znamenalo, že zbývající festivaly budou zvyšovat honoráře. Jenže ony na to nemají, ony jsou rády, že přežívají. Takže vlastně to není ani tak moc srandovní, jako je to smutný.

 

■  Chodíš ještě někdy do kina? www.amazon.com 
Ne. Přesněji - bezmála ne. Rozhodl jsem se, že Hollywood nebudu podporovat svým těžce vydělaným dolarem. Jelikož má teď člověk velmi jednoduchou možnost, aby si zjistil, co kdo kde natočil, a dokonce má možnost si zjistit předem, zda mu to bude něco říkat, dělám to tak, že když chci něco vidět, zaběhnu do knihovny, půjčím si to, a když to pak chci mít doma napořád, vyťukám na prohlížeči a po několika dnech mám ten film doma, většinou na disku, někdy ještě na pásku.

Zjišťuji, že v převážné většině případů jde o filmy z nezávislých produkcí, jichž se teprve na úplném konci ujme nějaká hollywoodská firma, aby je rozšířila mezi lid. A i tak se dopouštějí zvěrstev. Jen se zeptej Miloše Formana, jak mu bylo, když kvůli nátlaku Warner Brothers musel zkrátit Amadea, tu neuvěřitelnou filmovou perlu, o více než 20 minut! A teprve po letech se mu dostalo milostivého povolení, že ten film vydali v nezkráceným znění ... Mimochodem, když se podíváš na oba ty filmy hned za sebou, zjistíš, že ten delší je nejen lepší, ale taky trochu o něčem jiném.

Ale na to ses neptal. Takže abych odpověděl: Ne, Hollywood se musí obejít beze mne. Jejich silou bývala kdysi schopnost vyprávět příběh. Teď, kdykoliv se stane, že nevědí, jak mají pokračovat, střihnou místo toho nějakou naprosto zhovadilou honičku s výbuchy a střelbou, případně, abych se tvářil vzdělanecky, zasáhne Deus ex machina ... čili nějaký nadpřirozený zjev ... a ještě to všechno skončí tak, že se nakonec vezmou a divák může jít domů a přemýšlet buď o vnadách hlavní hvězdy, nebo o tom, co si ráno udělá k snídani.

 

■  Ještě jednou otázkou bych se vrátil ke kanadským novinám: „Už jsi čet (nějaký kanadský) Mladý svět?“

Ani ne. Jistě, jsou tu nejrůznější časopisy, mnohé z nich jsou k mání dokonce zdarma, a dělají to mladí lidé pro mladé lidi, ale buď jsem zestárnul, nebo to dělají blbě, nebo platí obojí, ale nic moc mi to neříká. Stejně, jako mi nic moc neříká jejich sranda, kde čím sprostší, tím lepší. Ale hlavně, i když si tyhle listy prohlížím pečlivě, protože člověk nikdy neví, kde najde dobrý nápad nebo dobrého autora, nikdy jsem z nich neměl pocit, že by nějak moc přesně věděly, oč jim jde.
Jistě, jak už jsem se zmiňoval, souboj pokolení je věc celosvětová, tudíž i kanadská, ale to, co z Mladého světa udělalo Mladý svět tak, jak si ho pamětníci dodnes se slzou v oku připomínají, tu nutnost jít hlavou proti zdi zkostnatělé zhovadilosti, to nemají. Už proto ne, že to mít nepotřebují. Mají svá témata, některá z nich velice důležitá, jako je například vztah Kanady a Ameriky, jsou mnohdy politicky neuvěřitelně ostrý, což je v pořádku, i když s nimi většinou nesouhlasím, ale tu srandu, ten pocit, že není čísla, aby na tebe alespoň jednou někde nevybaflo nějaký překvapení, to neznají.

 

■  Neuvažuješ o tom, napsat knížku vzpomínek? Prý se skoro každý mužský, když zestárne, zabývá takovou myšlenkou ...

A tak to rozhodně ne. Už proto ne, že já bych si ji nekoupil. Vždyť já bych si ani na konci nepamatoval, co to ten blbej autor říkal na začátku. Ale vážně: Probůh, já se ani dost málo nemám za takového špičku veškerého dění, aby lidi stáli ráno frontu, protože vyjdou moje paměti. Jsem ti sice vděčen, že máš o mou maličkost takový zájem, ale abych martyrium odpovídání podstoupil ještě jednou, a ještě abych si pro změnu kladl otázky já sám, hm, tak to asi ne. Abych použil slovníku jedné skvostné hrdinky Josefa Škvoreckého, Blběnky Cabicarové, tak to mne teda vypočítejte ven. Tohle opravdu není žádná falešná skromnost, to je uvědomění si jedné drobnosti, kterou kdysi dávno, pokud si vzpomínám, vyslovil Rudolf Křesťan, i když mám pocit, že ani on se nemohl dopustit něčeho takhle moc chytrého, takže to asi taky od někoho opsal. To tvrzení znělo, že lidi v našem řemesle se dělí na dvě základní skupiny: Na reportéry, kteří - co nejvěrněji - popisují události pro své dychtivé čtenáře, posluchače či diváky, a žurnalisty, kteří si myslí, že oni jsou těmi událostmi. Doufám, že mi uvěříš, když ti řeknu, že raději patřím do té první skupiny.

A jen tak na okraj: chtěl jsi tou otázkou naznačit, že i já jsem zestárl? Počkej doma, těch facek!

 

■  Co se těch facek týče, ještě že to tvé „doma“ je v Kanadě! Ale přece jen jsi mi tou poslední větou nahrál ještě na jednu, už poslední otázku: Co by se u nás v Česku (to to zní, co?) muselo přihodit, aby ses ještě někdy přiletěl podívat do Prahy?

Musel bych dostat takovou chuť, abych vydržel sedět dvě třetiny dne v letadle či na letištích, posunul se časově o osm hodin, a nebyl z toho, co jsem našel, vzteky bez sebe. Takže většinou, když se kamarádi ptají, kdy se objevím v Praze, odpovídám vědeckým zjištěním: Půjčil jsem si jednou od drazemilované bytosti nit a zapíchl do globu jehličky na značkách pro Prahu a Edmonton. A změřil jsem si, že vzdálenost je na milimetr stejná oběma směry. Kromě toho, já Prahu znám dost dobře, ba i zbytek Čech, ale kdo z mých českých kamarádů zná Skalisté hory? Kdo se z mých českých kamarádů kdy zkusil vydat alespoň kousek po stopách zlatokopů? Čili: Proč se mám jezdit vztekat do Čech, když můžu tahat Petra Nárožného i s jeho žínkou Ivanou na Mount Edith Cavel, padáme na hubu, ale jelikož Nárožný je nejmoudřejší, zastaví jako první, otočí se, a řekne: Tak, a teď půjdeme zase dolů, podívat se zezdola (to slovo zdůrazní) na támhleten ledovec.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jaroslav Vízner
	Josef Fousek
	Ivan Kraus
	Ondřej Suchý
	Ivo Šmoldas
	Jan Vodňanský
	Helena Štáchová
	Karel Šíp

Další autoři »