Uprostřed horkého léta roku 1996 otevřelo Národní muzeum v Praze výstavu s názvem „R. A. Dvorský – známý a neznámý“. Šlo o výstavu originálních dokumentů jednoho z nejvýznačnějších mužů české populární hudby předválečné éry, pocházejících z jeho pozůstalosti spravované Muzeem české hudby.
V prostorách Hollarea zněla tiše hudba z historických nahrávek Dvorského Melody Boys a už prohlídka první části výstavy, která byla aranžována jako „Kavárnička R. A. Dvorského“ (stylizované koncertní pódium s rekonstrukcí nástrojového obsazení prvního Dvorského souboru) navazovala u návštěvníků patřičně nostalgickou náladu. Druhou část výstavy tvořily osobní doklady, korespondence, fotografie, noty a další rozličné předměty vztahující se k osobnosti R. A. Dvorského.

Neveselé vzpomínání zpěvačky Inky Zemánkové
Procházel jsem se tehdy výstavou hodně dlouho a hlavou se mi honily vzpomínky na chvíle, kdy jsem se o R. A. Dvorském dovídal kusé střípky z jeho života.
Vybavil jsem si například okamžiky, kdy jsem někdy na začátku osmdesátých let naslouchal v sešeřelé zvukové kabině pražského Divadla hudby zvláštní zpovědi zpěvačky Inky Zemánkové. Krátce poté, co načetla ve zdejším malém studiu svoji vzpomínku do pořadu o jednom z „jejích“ kapelníků, R. A. Dvorském, schoulila se do kancelářského křesílka a dál ještě ve svém vzpomínání pokračovala. Nebylo to nic veselého. Paní Inka se nakonec nad poválečným osudem R. A. Dvorského rozplakala a bylo zřejmé, že zároveň pláče i nad nespravedlivým osudem svým.
Když vyšla v roce 1960 v Mladé Frontě knížka o pěveckých hvězdách tehdejší taneční hudby, „Začínáme od Adama“, podařilo se do ní tehdy již renomovanému autorovi Vladimíru Dvořákovi prosadit o Dvorském kapitolku, a to nejspíš za cenu takových tvrzení, jako např. že R. A. Dvorský „vzpomínaje, říká s úsměvem, že kdyby se měl znovu narodit, chtěl by svůj život prožít ještě jednou“.

Dvorský vzdoroval ranám s noblesou
R. A. Dvorský ovšem na sobě při své noblese nechtěl nechat znát, jak krutá byla pro něho poválečná léta.
V roce 1946 se vrátil z nemocničního léčení TBC (kvůli nemoci již o dva roky dříve rozpustil svůj orchestr), 1. listopadu 1947 mu umírá jediný syn Miroslav, talentovaný absolvent konzervatoře a mistrovské školy dirigentské, asistent prof. Václava Talicha a zakladatel Komorního orchestru.
V roce 1949 bylo R. A. Dvorskému znárodněno jeho úspěšné hudební nakladatelství a veškeré zahraniční kontakty musel přerušit.
V roce 1952 se mu rozpadlo manželství a na udání, že chtěl opustit republiku, byl nakonec v únoru 1954 odsouzen na pět let (část trestu si odpykával ve věznici na Borech). Ve věznici se mu vrátila jeho těžká plicní choroba. V květnu 1956 byl nakonec propuštěn, s podmínkou na 4 roky.
Návrat před mikrofon a ke klavíru k veřejnému vystupování mu byl zprvu znemožňován, až když se nakonec obrátil na Kancelář prezidenta republiky, byla mu povolena estrádní činnost a získal zaměstnání v OSA.
Časem začal opět komponovat a dokonce se mu ještě i v šedesátých letech podařilo přivést na svět pár hitů: „Jipi jou“ zpíval Rudolf Cortés, „Pohádku o konvalinkách“ zpívali Yvetta Simonová a Milan Chladil (na obou písničkách se textařsky podílel Dvorského dobrý přítel dr. Jan Pixa).

Svatba rok před smrtí
Muž mnoha profesí – zpěvák, skladatel, dirigent, klavírista, hudební vydavatel a filmový herec R. A. Dvorský, vlastním jménem Rudolf Antonín, se narodil v roce 1899 ve Dvoře Králové (odtud jeho pseudonym) a z tohoto světa odešel v roce 1966. Bylo to pouhý rok poté, co se oženil s Annou Johnovou, někdejší pracovnicí svého nakladatelství, která se o něj a o jeho domácnost starala v nejhorších dobách, a navíc jej léta i finančně podporovala.
Když jsem po přečtení skvělé a hlavně potřebné monografie Vladimíra Bittnera „R. A. Dvorský, král české taneční hudby“, vydané v roce 1998, začal hledat další detailnější informace o tomto mimořádném člověku a umělci, uvědomoval jsem si například, jak silný by to mohl být pro diváky zážitek, kdyby se dostal životní příběh R. A. Dvorského na filmové plátno.
Už jako sedmnácti-osmnáctiletý komponista šansonů, které mu dokonce v Praze začaly vycházet tiskem, zaujal Eduarda Basse, dr. Jiřího Červeného, Karla Hašlera, v roce 1923 doprovázel na klavír na gramodeskách His Masters Voice Vlastu Buriana, účinkoval v kabaretech u Hašlera i v Červené sedmě, vedl posléze vlastní orchestry Melody Makers, později Melody Boys, stal se prvním mikrofonovým zpěvákem u nás, hrál ve dvaceti českých filmech a to nejen v rolích zpěváka či dirigenta, ale také v hereckých postavách. Uznávali jej Voskovec + Werich + Ježek a vydávali u něho posléze své písničky tiskem.

Uprostřed hvězd plátna i hudby
Dvorský byl uznávaným kapelníkem evropského formátu, např. v březnu roku 1934 byl pozván na setkání špičkových jazzových hudebníku do Londýna (několikadenní setkání pořádal časopis Tune Times u příležitosti vystoupení amerického orchestru Cab Callowaye). Tam navázal přátelství s Jackem Hyltonem a Bertem Ambrossem, s populárním Mantovanim navštěvoval různé orchestry a sledoval natáčení gramodesek.
V dalších letech pak měl možnost – hlavně také díky své úspěšné vydavatelské činnosti – seznámit se s dalšími světovými kapelníky a hráči: s Juanem Llossasem, Tedy Sinclairem, dokonce prý i s Louisem Armstrongem… Když v roce 1937 hrál se svými Melody Boys v karlovarském Park Hotelu Richmond, pravidelně sem za jeho hudbou na odpolední čaje docházela z konkurenčního hotelu Imperial legendární manželská dvojice filmových hereckých hvězd – Douglas Fairbanks a Mary Pickfordová. Podle některých pramenů prý RAD nahrál na gramofonové desky dokonce přes 2000 snímků a v Československém rozhlase do čtyřicátých let odvysílal přes tisícovku programů!

Rehabilitace přišla příliš pozdě
Začátkem devadesátých let předalo Město Dvůr Králové nad Labem rodinným příslušníkům pamětní list, věnovaný in memoriam R. A. Dvorskému u příležitosti rehabilitace obětí komunistického režimu a od roku 1994 zde připravuje městské kulturní zařízení Hankův dům pravidelné „Dny R. A. Dvorského“. Ve Dvoře Králové, z něhož vzešel, zůstává Dvorský i po své smrti – se svou druhou ženou Andulkou odpočívá v rodinném hrobě na tamním lesním hřbitově.

  

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)