Ondřej Suchý: Proč se Jaroslav Marvan nezastal Vlasty Buriana

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Předesílám, že následující řádky v žádném případě nechtějí snižovat velikost hereckého umění Jaroslava Marvana! Byl mimořádně skvělým českým hercem. A i když prý nesnášel označení komik, pro mnohé – a pro mě zvlášť – jím byl, dokonce jedním z nejlepších!
Jaroslav MarvanNejsem jistě sám, kdo s ním má na videu řadu filmových komedií. Dodnes se s potěšením k mnohým vracím, i proto, že je komikem mého dětství (Dovolená s Andělem, Haškovy povídky, Anděl na horách, Hudba z Marsu). V šedesátých letech jsem ho pak měl možnost, díky v televizi uváděným Filmům pro pamětníky, poznat ve velké škále i jako skvělého komika let předválečných a protektorátních.

Znepokojivé otazníky
První rozpaky nad tím, jaký asi je Jaroslav Marvan ve skutečnosti, mě přepadly začátkem sedmdesátých let „normalizačních“, kdy jsem ho spatřil na televizní obrazovce promlouvat k občanům ve funkci člena Ústřední volební komise Národní fronty ČSSR. To se psal rok 1971. Podruhé mě překvapil, když jsem si v roce 1975 koupil dvě knížky jeho vzpomínek, které vyšly po sobě v rozmezí několika měsíců, a zjistil, že jsou téměř totožné! Akorát autory měly různé.
Po Marvanově smrti mě v průběhu let příštích napadaly další a další otázky kolem tehdy utajených skutečností z jeho života. Otázka pro mě zásadní byla: Proč se dlouholetý herecký partner Vlasty Buriana, prominentní člen jeho divadla, po válce nikdy svého divadelního ředitele nezastal? Proč se nepokusil pomoci Burianovi v době, kdy sám v padesátých letech usedl na jím nedobrovolně uvolněný trůn krále komiků?
Stal se hvězdou, která svým jménem a narůstající popularitou začala vehementně podporovat stávající režim – v letech 1951–1958 se stal laureátem státní ceny, zasloužilým umělcem, nositelem vyznamenání Za zásluhu o výstavbu, v roce 1971 národním umělcem.

Odpovědi přicházejí
Odpovědí na většinu těchto nezodpovězených otazníků kolem Jaroslava Marvana jsme se mohli dočkat až po roce 1990. Ať si o množství a úrovni memoárové literatury a biografií, které po listopadovém převratu dodnes rok co rok zahlcují knižní trh, říká, kdo chce, co chce, jedno je jisté: mnohé z těchto knih přinášejí řadu neznámých skutečností, které by v minulosti zveřejněny být nemohly.
Překvapivé pravdy o rozporuplné osobnosti Jaroslava Marvana mi nabídly např. knihy Vladimíra Justa (Věc: Vlasta Burian, 1991, a Vlasta Burian: Mysterium smíchu, 1993), Jarmily Nové a Petra Nového (Soukromý život Jaroslava Marvana, 1996) a Petra Hořce (Paměti lupiče vzpomínek, 2000).
Nejprve tedy proč Marvan nepomohl Burianovi, proč se ho v jeho nejtěžších životních chvílích alespoň nezastal, jako to udělali například Jan Werich anebo Jindřich Plachta? Už jen ten známý fakt, že na rozdíl od Buriana, (který od roku 1943 do roku 1951 nemohl stát před filmovou kamerou) točil během té doby Marvan každoročně (!) dokonce i několik filmů najednou, je sám o sobě zarážející. Jaroslav Marvan neměl problémy ani za protektorátu, ani krátce po revoluci, ani po „vítězném“ únoru 1948.

Myslel především na sebe
Marvan prý nesl těžce, co se s Burianem po válce dělo. Jenomže, co mohl dělat, když se za protektorátu sám nejednou provinil? Třeba už jen svou vstřícností k redaktorům takových listů, jako byly Vlajka a Arijský boj.
Dalo by se pochopit jeho mlčení, jsou-li dnes připomínána tato fakta, žel v roce 1991 nám krátce před svou smrtí zanechal legendární český tenista Josef Síba písemnou výpověď ve věci rehabilitace V. Buriana, v níž mj. uvedl, že někteří herci, kterým Burian pomohl k umělecké kariéře „…se mu nepěkně odvděčili tím, že po válce proti němu vystoupili s úmyslem získat divadlo pro sebe. Byl mezi nimi, bohužel i tak významný herec, jakým byl Jaroslav Marvan. Ten proti Burianovi intrikoval už za protektorátu…“
Hodně smutné svědectví, viďte?

Podivně vykroužené piruety
Další otazník, o němž jsem měl za to, že na něj odpověď znám, byla Marvanova politická příslušnost. Domníval jsem se odnepaměti, že byl členem KSČ (ostatně V. Just o něm píše jednoznačně jako o komunistovi). Překvapilo mě, když jsem se pojednou dočetl, že Marvan nikdy členem KSČ nebyl. Vzdor tomu, že státní vyznamenání či osobní gratulace k životním jubileím přijímal od těch nejvyšších straníků, Zápotockým počínaje a Husákem konče. Největším překvapením pro mě nakonec bylo tvrzení Svatopluka Beneše, který o Jaroslavu Marvanovi napsal, že „jeho postoj k bolševikům byl jednoznačně záporný.“
Kdo se v tom má vyznat…

Nakonec jsem si pro vás nechal vysvětlení Petra Hořce, který po letech ve svých vlastních memoárech poodhalil roušku tajemství o vzniku těch dvou kdysi v jednom roce vydaných a téměř totožných Marvanových pamětí. Ty, které zaznamenal Hořec a které vyšly jako první v nakladatelství Melantrich, měly název Jaroslav Marvan nejen o sobě. Kniha, kterou s Marvanem (či s Marvanovým vědomím) připravil Jiří Tvrzník a která vyšla o půl roku později v nakladatelství Novinář, měla název Jaroslav Marvan vzpomíná.
Pominu Hořcův popis toho, jak rukopisy obou knih vznikly, a přejdu rovnou ke dvěma Marvanem podepsaným dopisům, které v rozmezí pouhých tří říjnových dnů roku 1973 byly odeslány šéfredaktorce nakladatelství Novinář.
V prvním z nich z 21. 10., v němž Jaroslav Marvan označuje Petra Hořce slovy „můj dlouholetý přítel“, stojí psáno: „…žádám Vás, abyste od smlouvy se s. J. Tvrzníkem ustoupili. Důrazně přitom upozorňuji, že jsem nikdy nedal a v budoucnu nehodlám dát souhlas k vydání publikace Jaroslav Marvan vzpomíná s. Tvrzníkovi. (…) Počínání s. Tvrzníka se neztotožňuje se společenskou etikou…“
Z druhého dopisu z 23. 10. vyjímám následující pasáže:
„Vážená soudružko, považuji za nutné napsati Vám prohlášení upravující – po ozřejmění některých skutečností – znění dopisu, který mi předložil k podepsání Petr Hořec (…) V rozrušení, které mi způsobila jeho přítomnost a sugestivnost jeho argumentace, jsem totiž podepsal něco, co jsem nechtěl a ani bych za normálních okolností podepsat nemohl vzhledem k několikaletým přátelským vztahům s redaktorem Jiřím Tvrzníkem. Prosím tedy, abyste považovala můj dopis za unáhlený a podepsaný v rozčilení. Snad mou omluvou může být nejen moje současná zdravotní rekonvalescence, ale i malá zkušenost v podobných jednáních. Z tohoto důvodu Vás také prosím, abyste od této chvíle považovala můj první dopis z 21. října 1973 za odvolaný a případné věci stran rukopisu, který se připravuje ve Vašem nakladatelství k vydání, projednávala nadále s Jiřím Tvrzníkem. Protože se snažím být člověk čestný a spravedlivý, byl bych velice rád, kdyby se sporné otázky urovnaly ke spokojenosti obou zainteresovaných nakladatelství. (…) Věřím, že pochopíte moji původní neuměřenou reakci a prosím, abyste toto mé prohlášení považovala za konečné…“

Jaroslav Marvan ve filmu Noc na KarlštejněKdyž si Petr Hořec došel k Jaroslavu Marvanovi pro vysvětlení, dozvěděl se od něj, že mu Jiří Tvrzník „s velkým pohnutím v hlase pověděl, že se mohl málem zabít v autě a že nakladatelství Novinář má při vydání Marvanových vzpomínek jako nakladatelství komunistické přednost před nakladatelstvím Melantrich, které je nakladatelstvím Československé strany socialistické.“

Způsobila to nemoc?
Čím lze v tomto případě omluvit jednání Jaroslava Marvana?
Je jen jediná možná milosrdná omluva – důvod k ní skrývá Marvanova zmínka o jeho „současné zdravotní rekonvalescenci“. Víme-li dnes, že svůj poslední film Noc na Karlštejně (uvedený v roce 1973) natáčel již za značných bolestí a že tento náš svět navždy opustil 22. května roku 1974…
Hercův život se lomil na dvě části: do svých dvaačtyřiceti let byl Marvan po boku Vlasty Buriana vždy „ten druhý“ – od svého působení v Městských divadlech pražských (odkud vedla jeho cesta do Národního divadla) až do konce života byl už skutečnou hvězdou.
A film z něj během několika let udělal hvězdu vskutku mezinárodní. Popularita Jaroslava Marvana v sousedních zemích – v NDR, Polsku, Maďarsku, SSSR – byla nevídaná!
Když filmoví pracovníci německé DEFA vytvořili v padesátých letech dle svých představ koláž setkání nejslavnějších filmových herců na imaginárním slavnostním plesu, stál tam v popředí Jaroslav Marvan zakomponovaný mezi Charlie Chaplinem a Marilyn Monroe, a ve společnosti dalších hvězd jako byly Audrey Hepburn, Gérad Philippe, Gina Lollobrigida, Lawrence Olivier…
Takže: Jaký vlastně byl Jaroslav Marvan?
Zůstaňme raději u toho, co jsem předeslal hned v úvodní větě: Jaroslav Marvan byl vskutku velký český herec jehož postavy vesměs nabručených úředníků, profesorů, inspektorů, komisařů, strážmistrů, bankéřů, továrníků, lékařů i revizorů nás budou z filmových pláten a televizních obrazovek rozveselovat a těšit ještě dlouhá léta.

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004) 

foto © archiv Ondřeje Suchého

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený a milý pane Ondřeji,
(děkuji na Váš pozoruhodný článek o Jaroslavu Marvanovi. I dle mého skromného názoru byl tento náš jistě skvělý herec asi člověk s poněkud problematickou morálkou. Je to zvláštní, že před chvílí jsem viděl na obrazovce rozhovor s naším bývalým výborným hokejistou A. Bubníkem, kde samozřejmě pouze okrajově zmínil pravděpodobný podíl někdejšího idolu V. Zábrodského na kauze našich hokejových mistrů světa v roce 1950 !
A když se člověk zamyslí, našel by – bohužel – mezi našinci celou řadu velikánů s podobným osudem. Jen namátkou – Sabina, Fučík, Baarová, Kundera, a kdybych chtěl provokovat, tak možná by mezi ně patřil i Jan Žižka!
Ano, v těžkých dobách se těžko žije, člověk je nádoba chatrná, ale hoď kamenem, kdos bez viny (nebo bez selhání?). Dob těžkých je bohužel stále více, než dob lehkých. Určitě bychom si zasluhovali více synkop… 

Vladimír Vondráček, 3.3.2010  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 03. 2010.