| 25.
 Přeji hezký den, milí posluchači!
„V obyčejných novinách se píše jenom o lidech. Ale děti také zajímá, jak žijí zvířata, ptáci, hmyz. V lese není méně událostí než v městě. I tam se pracuje a dochází k válkám; bývají tam veselé svátky i nešťastné příhody. I tam mají své hrdiny, lupiče a zloděje. Ale v městských novinách se o tom nepíše, a proto nikdo lesní novinky nezná.“
Toto nejsou slova současníka, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale slova klasika ruské literatury pro děti, autora bezpočtu didaktických příběhů o přírodě, Vitalije Valentinoviče Biankiho.
V roce 1949 vyšla u nás poprvé jeho jedinečná kniha – Lesní noviny. Z ní jsem tu citoval úvod.
Začátkem padesátých let mi maminka koupila druhé vydání téhle knihy, a já jsem jí za to dodnes, po více než půlstoletí, vděčný. Narodil jsem se a vyrůstal v Praze, takže do přírody jsem se dostával velmi sporadicky. O to víc jsem hltal řádky v Biankiho Lesních novinách a představoval si události, které se v průběhu jednoho roku odehrávají v lesích.
Nestal jsem se ani zoologem, ani biologem, nezatoužil jsem být ani hajným či myslivcem, ale Lesní noviny mě přesto v něčem velmi ovlivnily. Hned v úvodní kapitole mě totiž zaujal tento odstavec:
„Každé číslo se skládá z článků redakčních, z telegramů a dopisů našich lesních dopisovatelů a z vyprávění o lovu. Kdo jsou naši lesní dopisovatelé? Jsou to děti, lovci, vědci, lesníci — všichni, kdož chodí po lese, zajímají se o život zvířat, zapisují rozličné lesní události a svá pozorování posílají do naší redakce. Jedním z hlavních našich lesních dopisovatelů byl profesor Dmitrij Nikiforovič Kajgorodov, který nejen sám den co den zapisoval lesní události, ale získal pro tuto práci celou armádu školáků i dospělých lesních dopisovatelů.“
Tak dopisovateli Lesních noviny byli i školáci! Jejich články, označené hvězdičkou, patřily k prvním, které jsem si v celé knížce pročetl a hned jsem zatoužil stát se také někde nějakým dopisovatelem. A také jsem to zkusil.
Jak už jsem uvedl, byl jsem městským klukem, a proto jsem o lesních událostech psát nemohl; ovšem o prázdninách jsem prožíval u své tety rok co rok slavné karlovarské filmové festivaly, a tak jsem o zážitcích z jednoho z nich napsal článek.
Bylo mi třináct let a asi jsem článek napsal hezky, protože přesto, že jsem ho poslal do časopisu „ABC mladých techniků a přírodovědců“, v jednom z podzimních čísel vyšel. Byl jsem pod ním podepsán a mé dílko bylo ohodnoceno deseti body, což bylo nejvyšší hodnocení na stránce příspěvků od dětských dopisovatelů!
To tehdy rozhodlo, že se budu kromě kreslení a muziky věnovat jednou i psaní do novin. Léta plynula a původní Lesní noviny se mi při několikerém stěhování kamsi ztratily. Během desítek následujících let vycházely v nových a nových vydáních. Měnil se jejich formát, desky byly omyvatelné, a pokud vím, naposled jsem je v knihkupectví viděl na sklonku osmdesátých let.
Čím jsem byl starší, tím častěji jsem si na Biankiho vzpomněl. Nechtěl jsem však jeho knihu v nové podobě, nýbrž v té, v jaké jsem ji četl v dětství.
Letos, začátkem roku, jsem na ni konečně v jednom antikvariátu narazil. A tak si v Lesních novinách čtu nyní měsíc po měsíci o tom, co se v přírodě děje, a přemýšlím nad tím, proč už tak dlouho u nás nikdo tuto knížku znovu nevydal.
V dnešních novinách - myslím v těch opravdových, pro dospělé, čteme každou chvíli o globálním oteplování, o vymírání živočišných druhů, o mizejících lesích, o tom, jak člověk a jeho technika devastuje přírodu naší planety. Napadá mě při tom otázka: Až se jednou dostanou opět Lesní noviny Vitalije Biankiho do rukou dětských čtenářů, nebude to pro ně už literatura z oblasti sci-fi?
Abych nekončil tak pesimisticky, tak se s vámi na rozhlasových vlnách dnes rozloučím písničkou, která nám kdysi naopak nalévala optimismus. Její česká verze má název V životě se často stává, s orchestrem Karla Vlacha ji v roce 1952 nazpíval Rudolf Cortés a mnozí z vás ji budou znát patrně i z původního provedení herce a zpěváka Marka Bernese.
26.
Když se řekne Bulat Okudžava, vybaví se mi před očima zimní Varšava roku 1966, nebe pod mrakem, na ulicích šedivý sníh a já těmi ulicemi bloumám s tím, že mám hodně času a málo peněz. A protože mrzlo, přemýšlel jsem o tom, kde bych se tak mohl ohřát.
Pojednou jsem se ocitl v jedné vedlejší ulici, kde bylo kino – jmenovalo se Atlantik – které fungovalo na principu našeho kina Čas, tedy kina s nepřetržitým provozem. Tady strávím odpoledne!
Sotva jsem usedl, začal film, který byl jakýmsi malým recitálem Bulata Okudžavy. Už to jméno a příjmení písničkáře působilo na mě magicky, a což teprve, když začal hrát a zpívat!
Celý film byl natočen v malém prázdném studiu. Uprostřed byla vysoká stolička na níž seděl štíhlý muž v černém roláku, s kytarou na kolenou. Své písně a balady nijak nekomentoval, jedna následovala druhou a mně už bylo teplo; už jsem mohl dávno odejít, protože všechny krátké filmy jsem už viděl, ale já čekal na tenhle jeden jediný, abych si mohl onoho Bulata Okudžavu znovu a znovu poslechnout.
Uplynul nějaký čas. Jsem zpátky v Praze a chodím se dívat do Polského kulturního střediska, jaké tam mají nové gramofonové desky. A tam jsem ho uviděl znovu - na obalu alba, kde jeho písně a balady zpívali polští interpreti. Koupil jsem si desku a doma jsem se pokusil u dvou písní o jejich volný překlad.
V té době jsem patřil k jednomu z textařů, které oslovila naše nejlepší šansoniérka Hana Hegerová. Tak jsem jí donesl Okudžavu. Jednu z těch písniček zanedlouho nazpívala na svou třetí profilovou desku. Jmenovala se Váňa, a po letech, na koncertě Pocta Bulatu Okudžavovi, který se konal v roce 2005 v Městském divadle v Brně, prohlásil písničkář Jarek Nohavica, že to byla jedna z prvních, ne-li vůbec první, píseň Bulata Okudžavy v českém provedení, kterou kdysi slyšel a která ho oslovila natolik, že se začal od té doby o Okudžavovu tvorbu zajímat.
Byl jsem na tuto skutečnost nesmírně pyšný, stejně tak, jako jsem byl pyšný na to, že jsem onoho významného večera v Brně mohl osobně mluvit s manželkou Bulata Okudžavy, že mě tam oslovila jedinečná zpěvačka Jelena Kamburová a konečně i na to, že jsem se mohl tehdy více poznat a skamarádit s písničkářem, scenáristou a režisérem Jiřím Vondrákem, naším velkým propagátorem a přítelem Bulata Okudžavy.
Když ještě Okudžava žil, přijel k nám uskutečnit dva koncerty. Jeden se konal v Praze, druhý v Brně. Ten pražský uváděl můj bratr a ten brněnský právě Jiří Vondrák.
Nu a rozhlasoví posluchači si na závěr mého vzpomínání mohou poslechnout, jak písničkáře Jiřího Vondráka tehdy Bulat Okudžava uvedl a jak ten pak zpíval jeho písničku o modrém balónku…
Pokračování příště... |
Ruská verze
