Ondřej Suchý: Odešel humorista-workoholik

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Ve věku 77 let zemřel v pondělí 26. října 2009 v Thomayerově nemocnici spisovatel a humorista Miloslav Švandrlík.
Podobně jako po Jaroslavu Haškovi zbylo nám tu po něm neuvěřitelné množství humoristických povídek, her, skečů i románů. A podobně jako u Haška převýšilo jedno dílo všechno ostatní, co napsal, totéž se přihodilo i Miloslavu Švandrlíkovi. Je pozoruhodné, kolik toho měli ti dva společného: Obě jejich nejznámější díla – Osudy dobrého vojáka Švejka a Černí baroni – jsou z vojenského prostředí, oba spisovatelé - obdařeni úžasným smyslem pro humor - psali s neuvěřitelnou lehkostí, oba dokázali psát v jakémkoliv prostředí.
K poslednímu tvrzení mám konkrétní historku.
Když byl Miloslav Švandrlík v roce 1986 mým hostem v pořadu ostravské televize Kavárnička dříve narozených, vymysleli jsme si na něj s dramaturgem Karlem Spurným ďábelský úkol: Na začátku pořadu dostal za úkol složit milostnou báseň na šest slov, které si určí publikum, a pak ji na konci pořadu zarecitovat. Klidně tuto výzvu přijal a vzdor zákeřným překážkám, které jsem na něj osobně tajně nastražil, zhostil se zadaného úkolu opravdu skvěle. Za jeho zády jsem totiž některá slova publiku poradil sám, aby to snad veršotepec neměl zas tak moc lehké. Takže těch šest slov vyřčených publikem nakonec znělo takto:
APAČ - HYDRANT - ŠKUBÁNKY - HRANOSTAJ - KURNÍK - NECKY.
Pan Švandrlík nehnul ani brvou, slova si zapsal na papírek, odešel do provizorní šatny pro účinkující a za pouhých dvacet minut (nikoliv televizních, ale skutečných!) se vrátil s milostnou básní! Že při její recitaci bouřila Kavárnička smíchem a na konci čekal rychlobásníka dlouhý, obdivný potlesk, nemusím dodávat.
Jsem rád, že zde tu básničku mohu dnes reprodukovat, i když důvod ke smíchu zrovna není. Ale vím, že by to pana Švandrlíka určitě potěšilo.

„Jak lačný APAČ na bizona
čekám tu, cloněn HYDRANTEM.
Z dálky zní kroky. Je to ona?
Spokojí se s mým trabantem?
Co asi její duše tají?
Co vaří? Čínu? ŠKUBÁNKY?
Bude chtít kožich HRANOSTAJÍ
nebo jen nové topánky?
Není to ona! KURNÍK šopa!
Zuřím a marně tlumím vztek!
Po mojí modle ani stopa,

zůstala někde u NECEK!“ 

Na shledanou, pane Švandrlíku. Jednou, tam, někde. 

Na snímku Milana Richtermoce z roku 2003 se loučím s Miloslavem Švandrlíkem v závěru veřejné rozhlasové nahrávky Nostalgického muzea zábavy. Tenkrát jsme netušili, že si podáváme ruce naposled. 

Foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 10. 2009.