Jitka Dolejšová: Setkání s obrazem (11) Édouard Manet

Rubrika: Exkluzivně

Motto (Jitka Dolejšová)

Obraz je příběh, obraz je báseň,
jen místo pera štětec v ruce tančí…
Obraz je otisk člověčí.
Co Kdosi viděl a neviděl, slyšel a neslyšel.
Co prožíval a jak žil.
Co hledal a nacházel, nebo nikdy nenašel.
Niterní pocity, pravdy a omyly.
Smutky, křivdy, pochybnosti.
Lásky, vášně, tajemství.
Sny a touhy.
To vše je schované v obraze.
To vše je obraz.

Můžete vstoupit bez klepání, nemusíte čekat na vyzvání – už teď jste vítáni…
Zastavte se na chvíli, uklidněte mysl a otevřete duši.
Vnímejte krásu obrazu a nechte jej na sebe působit.
Vtiskněte si obraz do srdce nebo jej vložte do přihrádky svých vědomostí.
Všímejte si celku i detailů a dívejte se dle libosti – nikdo vás nebude rušit. Tato galerie je pro Vás otevřena non-stop.

Přeji Vám příjemné zážitky při každém setkání s obrazem.

Jitka Dolejšová

Setkání s obrazem (11) Édouard Manet

„Velcí koloristé dokážou vytvořit barvu i s černým kabátem, bílou kravatou a šedým pozadím“ (Baudelaire)

Olympia

Obraz pololežící nahé ženy patří v tradici starých mistrů k těm nejváženějším. Manetova Olympia však vyvolala rozhořčené protesty. Nepohlíželo se na ni jako na moderní inspiraci respektovaného tématu, ale jako na hrubou parodii posvátné tradice. Každému bylo jasné, že nejde o bohyni, ale prostitutku.

Poctivý styl patří k Manetovým přednostem. Malíř používá smělou kompozici s důraznými obrysy forem. Nejsou tu prakticky žádné stíny nebo modelování slabším světlem. Není tu žádný jemný detail, ale barevný soulad je velmi citlivý.

Jako modely používal Manet většinou rodinu a přátele. Zde si však najal profesionální modelku Victorine Meurent, které tehdy bylo třicet let. Sama se také stala malířkou, skončila však jako alkoholička.

Mladá žena v jasně definované roli je jednoznačně nahá, s perlami na šíji a v uších a s orchidejí ve vlasech. Na noze se jí netrpělivě houpá domácí střevíček. Jediná trepka byla konvenčním symbolem ztráty nevinnosti, orchidej ve vlasech byla považována za jakési afrodiziakem.

Černá služka přináší květiny, dar od předchozího obdivovatele. Olympia si její nepřítomnosti nevšímá – je připravena na dalšího zákazníka a čeká na něho - na diváka pozorujícího obraz. Navazuje s ním přímý zrakový kontakt stejně jako kočka, vyrušená ze spánku

Umělec byl mistrem zátiší, jež si často kreslil pro vlastní potěšení. Kytice květin symbolicky naznačuje sladké radosti, které Olympia nabízí.

Černá barva je pro malíře jednou z nejobtížnějších, protože může snadno přehlušit a zabít všechny ostatní barvy a kvality. Manet ji však dokázal mistrně využít tak, že barva vnáší do jeho díla hlubokou tonalitu a stylovou eleganci.

Bar ve Folies-Bergere

Na Manetově plátně je jakoby všudypřítomný pocit krátké, pomíjivé chvíle. Manet si na něm pohrává i se zrádnostmi ve vnímání prostoru – na obraze stěží hledáme své místo, neboť leccos se odráží falešně. Barmanka na nás hledí trochu znuděně, se smutnou vznešeností někoho, kdo je postupně spotřebováván jako víno v lahvi nebo ovoce na míse. Podobá se vlastně nějaké luxusní váze s květinami, kterou malíř odněkud vzal a postavil před diváky.

Manet vytvořil obraz rok před smrtí, tehdy už byl vážně nemocen. Protože už neměl sílu namalovat obraz přímo v plenéru, dokončil z valné většiny dílo v ateliéru, kde si nechal postavit napodobeninu baru – proto jsou detaily v popředí namalovány s takovou precizností. Manet dokonce na láhvi s vínem na levé straně pultu připojil svou signaturu.

Z tváře barmanky Suzon lze vyčíst smutek. Je sice obklopena blikáním světel, ale přesto působí odtažitě. V kontrastu je pak povrchní veselí rozdováděného nočního života v Paříži a pocity odcizení. S výjimkou samotné Suzon a předmětů na baru je většina obrazu pouhým odrazem. Převládají modré a šedé odstíny, navozující atmosféru zakouřeného sálu, viděného plochým zrcadlem. V davu v sále lze identifikovat letmé portréty Manetových přítelkyň Méry Laurentové a Jeanne Demarsyové (dámy v bílé a žluté v levé části obrazu).

Vlevo nahoře je překvapující titěrný výjev – nad bílou září světel se náhle objevuje pár nohou v zelených botkách. Připomínají, že tady probíhala vystoupení provazolezců.

V pravém horním rohu zahlédneme zákazníka s cylindrem na hlavě. Manet prý vůbec neovládal perspektivu – vidíme sice zrcadlový odraz muže, který snad hovoří k barmance, ale jeho postava chybí. Přitom bychom ji asi vidět měli, uvážíme-li, jak je mužův odraz umístěn. Manet totiž vynalezl něco, co jeho kritici nepostřehli – tam, kde by měl tento zákazník stát, stojíme vlastně my, diváci před obrazem.

Snídaně v trávě

Piknik v lesích byl odjakživa oblíbeným námětem malířů. Skupina postav je kompozičně podobná mytologickému výjevu na jednom Raffaelově obrazu. Ženské tělo, odrážející se od temné tajemnosti lesa, je současně pevné i křehké.

Kritiky a veřejnost však šokovala pozoruhodná modernost tohoto díla – nahá žena (modelka Victorine Meurent) má sice nadčasově zobrazené tělo, její tvář je však viditelně současná.

Dílo vyvolalo skandál, pobouření, objevily se otázky, proč je žena nahá a muži oblečení. Hádankou byla i například póza postavy napravo – byla totiž okopírována z jedné rytiny od Marcantonia Raimondiho (1480-1534), kde ve svém kontextu mělo gesto dokonalý smysl, ale na Manetově obraze nesloužilo zjevnému účelu.

Manetův námět provokoval svou pravděpodobností – při procházce v lesích se prý dalo zahlédnout leccos podobného. Paradoxně však právě tato přednost Manetova obrazu vedla, kromě způsobu, jakým zacházel s perspektivou, k jeho odsouzení. Koupající se dívka v pozadí jako by na obraze byla i nebyla. Její proporce nejsou v souladu s ostatními postavami; zdá se, jako by tuto dívku, zploštělou a vzdálenou, namaloval někdo jiný. Je velká i v porovnání s nedalekým člunem.

Zato nedbale rozházené šatstvo i ovoce vypadá velice věrohodně.

Nahá žena na diváka pohlíží nestoudně, jako by byla vyrušena. Zatímco nahé nymfy byly veřejností dávno přijaty, věrným zobrazením nahé současnice svlékl Manet donaha i společenské předsudky.

Édouard Manet (1832–1883)

Umělecký směr: Realismus, impresionismus

Pohledný, okouzlující, přirozeně moudrý a nadaný, zámožný. Zdánlivě se zajímal především o lidské postavy, ale ve skutečnosti ho zajímal celý svět, zobrazený ve slunci i ve stínu, v prchavé chvíli proměn. Se štětcem a barvami zacházel radikálně, vystihl odvážně zvolenými odstíny fascinující kontrasty, jež vytváří sluneční světlo. Ve svých dílech nabízel pohledy na velikost, krásu a tragédii života. Okouzlovalo ho velkoměsto, kavárny, moderní cestování.

Toužil po uznání, ale jeho moderní přístup k malířství byl odmítán. To vedlo až k umělcově nervovému zhroucení. Rád využíval placené služby lehkých žen, za což nakonec zaplatil daní nejvyšší – zemřel na syfilis v jednapadesáti letech.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 08. 2012.