Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (8)
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
Čtvrtek, 12. července Pokračujeme silničkou, rovnou a přímou – jako když střelí. Nebo jak nalajnovanou podle pravítka. Provoz na stupni nula. Jenom my. Malebné domky s rozkvetlými zahrádkami. Domky červené, ale i bílé, žluté, světlounce modré, zelené. V Andenes si prohlížíme pěkný 48 m vysoký maják z roku 1895, a po kamenitém 2,5 km dlouhém molu jdeme vstříc rozlehlému moři. Tady je ráj racků. Hnízdí a sedí na všech možných i nemožných místech, překřikují se, škála zvuků připomíná od chechtání až k pláči dítěte. Racčí kolonie má rozhodně početní převahu nad lidskými obyvateli. Nevím, kde místní lidé jsou, ale moc jich tu nevidíme. Z Andenes se pořádají výpravy pro turisty na velrybí safari. My pokračujeme málo známou silničkou po západní části ostrova směrem k jihu. Nádherná příroda, ohromná hnízdiště papuchalků, kormoránů a racků, pláže s bílým pískem a úplně průzračné moře. Mořské zálivy vytvářejí jedinečná zákoutí, balvany nám nabízejí přírodní výstavu. Pozorujeme černé kormorány, hnízdící na kontrastně bílých skalách. Roste tu mnoho přísně chráněných ostružiníků-morušek – podobají se ostružinám a vzhledem ke své trvanlivosti a vysokému obsahu vitaminu C byly odedávna významným doplňkem potravy. Zapomenutá krajina, nezapomenutelný dojem… Ještě se zastavujeme u farmy s lamami. Mládě pije od mámy a nenechá se rušit. V Melbu se naloďujeme na trajekt a plujeme do Fiskebolu, na Lofoty. Drsný vzhled Lofot s divoce působícími skalními partiemi mají na svědomí doby ledové. Kdysi (3000-500 let př.n.l.) tu panovalo mírnější podnebí, ostrovy byly pokryty rozlehlými borovicovými lesy. Ale zhoršující se klima, získávání půdy vypalováním lesů a těžba dřeva na otop a stavby způsobily, že všechny stromy do 19. století zmizely. Teprve nyní se na svazích pozvolna opět uchycují břízy a vrby. Ve vysokých polohách jsou vřesoviště, na pobřeží najdete louky s mnoha druhy rostlin. Kousek za Svolvaerem, před Kabelvagem, obdivujeme obrovský kostel okrové barvy. Říká se mu „lofotská katedrála“, pochází z 19. století a se svými 1200 místy k sezení je největším dřevěným kostelem na sever od Trondheimu. Spíme na romantickém místě u jezera. Noční koupání je příjemné, leč pro zhýčkané jedince, jakým jsem já, poněkud studené. Pátek, 13. červenceV Kabelvagu si prohlížíme mořské akvárium. Je sympatické, že jsou tu k vidění pouze ti mořští živočichové, kteří tu v okolních mořích skutečně žijí. Tuleni, ryby a rybičky, mořští raci a krabi, sasanky, hvězdice. Návštěvníci si také mohou vyzkoušet záchranářský neoprenový oblek. Část expozice je věnována informacím o ropných vrtech a produktech. Patnáct kilometrů před městečkem Leknes nás zlákalo přírodní vikinské muzeum, Liland. Procházíme rozsáhlým areálem a postupně získáváme zajímavé informace. |
| Kdo vlastně byli Vikingové Mezi 9. a 12. stoletím (800-1050 n.l.) prosluli obyvatelé Norska, Švédska a Dánska jako mocní námořní bojovníci. Tito mořeplavci si říkali Vikingové (přídavné jméno vikinský), podle slova vik = hluboký fjord (u fjordů byly zakládány první vikinské osady). Každá ze tří skandinávských zemí směřovala své námořní výpravy jiným směrem, což bylo dáno jejich odlišnou geografickou polohou. Motivy vikinských výprav byly různé. Buď šlo o pirátské (a zároveň objevitelské) výpravy za účelem obstarání potravy a výstroje, nebo o větší výpravy s politickými cíli, dále byla podnikána tažení s cílem kolonizace či námořní cesty obchodního charakteru. Hlavním výměnným zbožím byli otroci z dobytých území a kožešiny. Vikinské lodě, vrchol technického a stavitelského umění, byly základem moci a nejcennějším majetkem. Vikingové stavěli velké, široké dopravní lodě, ale především plavidla válečná, která byla rychlá, obratná a nesmírně pohyblivá. Bezpochyby nejlepší a nejlépe vybavené lodě té doby, skvělá znalost námořnictví, soudržnost a disciplina daná přátelskými vztahy mezi členy posádky, ale i válečná strategie spočívající v momentu překvapení - to vše se zúročovalo v obrovské úspěšnosti pirátských výprav. Vikingové útočili v klínovité formaci, v jejímž čele byli nejlepší bojovníci. Nejčastěji používali kopí, meč a sekeru, chránili se kruhovými či oválnými štíty. Jejich zbroj tvořila přilba, kožený kabátec prošívaný kovem nebo kvalitní kroužkové brnění. Vikingové nežili jen bojem. Hlavním zdrojem obživy byl chov dobytka, lov, rybolov, ale i zemědělství. Používali pluhy, rádla, srpy, kosy, ostré nože, motyky a lopatky. Vikingové žili v dlouhých domech, orientovaných ve směru východ-západ. Dům měl kamenné základy a velmi silné hliněné stěny. Střecha spočívala na samostatných vnitřních sloupech. Pod jednou střechou žili lidé i domácí zvířata. V domácnosti se používaly stoly, židle, talíře, ubrusy, lžíce a nože. Jedlo se dvakrát denně, především žitný chléb, ovesné a ječmenné kaše, maso (rybí, medvědí, tulení, velrybí), sýry a různé druhy zeleniny (cibule, hlávkové zelí). Vikingové znali i máslo, smetanu, medovinu a víno. Maso do zásoby byly konzervováno mořskou solí. Vikingové žili ve třech společenských vrstvách – otrocké, selské, šlechtické. Důležitá byla příbuzenská organizace, rod jedinci zajišťoval ochranu, řešil konflikty a v případě nebezpečí nebo nouze poskytl pomoc. Sňatky byly uzavírány na základě dohod mezi jednotlivými rody. Po rozšíření západního křesťanství do Skandinávie postupně splynula vikinská populace s místním obyvatelstvem, Vikingové opouštěli kočovný a nájezdnický způsob života a usazovali se. Ve Skandinávii patří vikinské období k významnému, pozitivně hodnocenému úseku severských dějin. |
| V ohromné dřevěné budově ve tvaru obrácené lodi pozorujeme zručné řemeslníky při práci – technologie je stejná, jako u Vikingů. Mladý muž na kameni brousí kosti a paroží a trpělivě z nich vyrábí i takové věcičky, jako jsou jehly, přívěsky, háčky na ryby. Starší žena za špatného osvětlení tká a vyšívá koberce. Tady zase dívka vyrábí hliněné nádoby, další muž šije boty z kůže. V druhé části budovy je výstava všeho, co se týká Vikingů: oblečení, zbraně, potraviny, nádobí i nářadí, kožešiny a koberce, nábytek. Nám se nejvíc líbil průhledný ozdobný meč a skoro nekonečný, ručně malovaný pás s výjevy z vikinské historie. V dalším odděleném prostoru si zase můžete pochutnat na pravém vikinském jídle, které je připravováno přímo před vámi. Z kotle, zavěšeném nad ohněm, se kouří a dvě ženy zrovna nabírají dřevěnou naběračkou maso s omáčkou, vonící směsí bylin. Sbíhají se nám sliny, a tak raději opouštíme příjemně vyhřátou místnost i s tou lákavou vůní a vydáváme se kolem ohrad s koňmi, ovcemi a kozami až k jezeru, kde kotví pravá vikinská loď. Měřítko1:1. Pokud přeje počasí, vydává se tato loď jednou denně na okružní jízdu po jezeře. Za vikinskou kovárnou se dáváme do řeči se sympatickým blonďatým vousáčem, který se hrabe v zemi a vytahuje z něj ohořelá polena. Plynulou angličtinou nám vypráví, že zkouší vyrábět dřevěné uhlí stejnou technologií, jako dříve Vikingové. Směje se, že je umouněný jak kominík, ale nadšeně nám vypráví o svých pokusech. Loučíme se s přáním Good luck a pokračujeme dál. Nusfjord je typická rybářská vesnička s přibližně 70 obyvateli, uvedená ve všech průvodcích. Je to památka, zapsaná do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Přístav obklopují staré domky z 18. a 19. století, uspořádané do tvaru podkovy. Domečky, stojící ve vodě jen na kůlech, rorbuery (kdysi rybářské domky), vypadají jako hračky. Nebo jako malé makety pro nadšené modeláře. Tady by každá vesnička patřila pod ochranu UNESCA, všechny jsou půvabné a malebné. Třeba Reine se svými červenými domečky na pobřeží jako by vypadlo z nějakého obrázku v pohádkové knížce. Nebo červený kostelík ve Flakstadu, původně celý postavený ze dřeva připlaveného mořem. Po cestě ještě fotíme plně obsazené sušáky na tresky. Sušící se ryby s dokořán otevřenými tlamičkami se ve  větru strašidelně pohupují. Teď už nás vítá nejjižnější městečko Lofot s názvem: Å. Kdo si myslí, že obyvatelům došla při vymýšlení jména fantazie, je na omylu. Ve zdejší mluvě to znamená „potůček“. Å je místo, kde končí svět lidí a začíná svět vikinských bohů. Průvodce nelže. Nejdřív je úzká silnička zakončena parkovištěm, po chvíli končí i cestička pro pěší – a dál už nic, jen tráva a skály a útesy a nekonečné moře. Ale i tady žijí lidé a vesnička s nejkratším názvem na světě je upravená jak cukrová panenka. Pak už zase vracíme k severní části Lofot. Vesnička Sund je nejstarší rybářskou osadou. Jé, tady zrovna stěhují jeden domeček. Nakládají ho na korbu auta a připevňují širokými popruhy. A pak že to nejsou domky na hraní! |
Pokračování...
Další díly
Foto © Jitka Dolejšová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 12. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Helena Štáchová |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Ivan Rössler |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Miloslav Švandrlík |