Motto (Jitka Dolejšová)

Obraz je příběh, obraz je báseň,
jen místo pera štětec v ruce tančí…
Obraz je otisk člověčí.
Co Kdosi viděl a neviděl, slyšel a neslyšel.
Co prožíval a jak žil.
Co hledal a nacházel, nebo nikdy nenašel.
Niterní pocity, pravdy a omyly.
Smutky, křivdy, pochybnosti.
Lásky, vášně, tajemství.
Sny a touhy.
To vše je schované v obraze.
To vše je obraz.

Můžete vstoupit bez klepání, nemusíte čekat na vyzvání – už teď jste vítáni…
Zastavte se na chvíli, uklidněte mysl a otevřete duši.
Vnímejte krásu obrazu a nechte jej na sebe působit.
Vtiskněte si obraz do srdce nebo jej vložte do přihrádky svých vědomostí.
Všímejte si celku i detailů a dívejte se dle libosti – nikdo vás nebude rušit. Tato galerie je pro Vás otevřena non-stop.

Přeji Vám příjemné zážitky při každém setkání s obrazem.

Jitka Dolejšová

Setkání s obrazem (5) Rembrandt van Rijn

Noční hlídka

Vrcholné dílo malíře. Obraz znázorňuje mušketýry amsterdamské občanské stráže s jejich kapitánem Banningem Cocquem. Jména osmnácti vyportrétovaných mužů jsou známa. Obrazu se začalo říkat Noční hlídka až v 18. století, jde však o nesprávný název, protože Rembrandt ve skutečnosti maloval scénu odehrávající se ve dne.

Obraz byl objednán zároveň s jinými skupinovými podobiznami od druhých malířů jako výzdoba sídla amsterodamské gildy střelců - Kloveniersdoelenu. Skupinový portrét byl tehdy v Holandsku velmi oblíben. Většinou byly postavy zobrazovány v úhledných řadách nebo sedící u stolu při hostině. Ale autor vytvořil přirozenou, živou scénu, ve které použil kombinaci osvětlení, barev a dojmu hloubky. Do scény je kromě osmnácti známých portrétů zahrnuto i šestnáct symbolických přihlížejících (mladá světlovlasá dívka ve žlutém je symbolem gardy).  Obraz způsobil skandál. Rembrandtův umělecký záměr byl chápán jako podivínská schválnost. Střelci byli na malíře rozhořčeni, protože všichni museli zaplatit za podobiznu 100 zlatých, ačkoli někteří byli částečně nebo úplně zakryti; nelíbilo se jim také, že s jejich podobou nakládal malíř velmi svobodně.

Částečně zakrytá tvář vzadu (vykukuje vzadu zpoza muže s vysokým kloboukem, držícím dlouhé kopí a stojícím přibližně v centru obrazu) představuje pravděpodobně samotného Rembrandta.

Jedním z klíčů obrazu je mušketa – radost a pýcha domobrany. Voják vlevo si nabíjí zbraň, voják uprostřed střílí, třetí napravo fouká do komory poté, co vystřelil.

Jemné modulace světla a tónu vytvářejí hustou, hmotnou atmosféru. Použitím barvy se vytvořily neobyčejné efekty světla a stínu. K vizuálnímu zkrácení kopí byla dovedně využita perspektiva. Promyšlená je choreografie gest, pohledů, mušket, praporů.

Obraz byl původně větší a jednoznačně zachycoval denní scénu; později bylo dílo zmenšeno, aby mohlo být zavěšeno v menší místnosti na radnici. Usazená špína na plátně, hustý tmavý nátěr a pravděpodobně změněná role občanské stráže (staly se nočními bezpečnostními hlídkami) mohly vytvořit nesprávný dojem, že se jedná o noční scénu.

Mladá žena koupající se v potoce

Velmi promyšlená kompozice. Divák rovněž může ocenit důležitost a složitost nanášení barevných vrstev, pomocí nichž malíř vytváří jakousi neprůhlednou skořápku, která uzavírá světlo v samotném reliéfu malby. Osvětlení je typicky teatrální – ozařuje postavu zleva a shora a jen letmo zachytí červený šat odložený na břehu, a přece divák nemá od postavy citový odstup. Je to jedno z tajemství Rembrandtovy malby.

Mladá žena (Rembrandtova hospodyně a později milenka Hendrickje Stoffels), plná energie, se chystá ke koupeli v potoce. Je plně zaujata pocitem chladu vody na nohou a zcela zapomněla na diváka. Rembrandt pracoval s omezenou paletou barev na tmavě hnědém pozadí, takže obraz jako by se vynořoval ze tmy do světla. Velmi patrné tahy štětcem jsou mimořádně rychlé a volné, zejména na pomačkaném plátně, které silně kontrastuje s hladší tkání pokožky. Podkasaná košile a odhalená stehna jsou malovány širokými tahy štětce, stejně jako ňadra a tvář. Žena tak působí velice živě. Záhyby roucha jsou modelovány odstíny okrové a růžové barvy. Paže a ruce jsou ztvárněny dosti schematicky – v porovnání s propracovaností obličeje a vlasů by divák mohl dospět k závěru, že dílo je nedokončené. Takové názory se vyskytly již v době vytvoření díla – Rembrandt je však rezolutně odmítl.

Židovská nevěsta

Název pochází až z 19. století – malíř nechal svoje dílo bezejmenným. Obraz je ztvárněním citu a lásky. K zachycení přirozeného světla použil Rembrandt techniku silného vrstvení husté barvy. Pracuje pomalu, aby vytvořil na plátně reliéfy, které podněcují hru světel a stínů.

Kdo je na obraze? Může jít o neznámou židovskou nevěstu, nebo o Rembrandtova syna s s manželkou, či dvojportrét vytvořený na zakázku, popřípadě Rebeku a Izáka (starozákonný ideální manželský pár – tito manželé předstírají, že jsou sourozenci, aby oklamali Filištínské, ale jsou odhaleni králem Abimelekem). Pár je starší, muž objímá ženu něžně, sklání k ní hlavu v tichém souznění.

Malíř na obraz použil jen dvě variace základních barev – zelenozlaté a oranžovočervené. Barva je nanášena po kouskách a plátcích a překvapivě odráží světlo.

Na rukávu muže je hrbolatá vrstva barvy. Tvoří hrudky a plátky, jež na světle září. V těchto střípcích barvy nenajdeme ani stopy po štětci, ani po noži a nevíme, jak Rembrandt rukáv namaloval – sám o sobě je rukáv krásnou abstraktní malbou. Snad byla malba nanesena krátkými, staccatovými údery štětečku, čímž bylo na látce dosaženo dojmu záhybů, lesknoucích se v okolním světle; nejjasněji září vrstva husté běloby. Celé plátno je samý lesk a záblesk. Bílá také vévodí řadě teček a skvrn různých barev, znázorňujících ženiny klenoty.

Muž se přes šaty dotýká ženina srdce, jemně se dotýká ňadra, pod nímž pulsuje život a láska, jež oba spojuje. Mužova ruka, ležící na ňadru ženy, se vyznačuje bohatou a pečlivě provedenou texturou, která tělo oživuje a dodává mužovu laskání na smyslnosti. Ona mu oplácí tím, že se stejnou něhou přitiskla svou ruku na jeho. Oba naznačují, že význam jejich svazku leží kdesi hluboko uvnitř.

Nové průzkumy obrazu prokázaly, že Rembrandt původně  zobrazil ženu sedící muži na klíně, což v tehdejší době bylo náznakem pohlavní intimity. Tím, že poté dílo změnil, vzdal manželské lásce mnohem hlubší a obecnější hold.

Harmenszoon Rembrandt van Rijn (1606–1669)

Umělecký směr: baroko