Jitka Dolejšová: Racek (od Richarda Bacha)

Rubrika: Literatura – Doporučení

 

Jestli někdo dokáže rackům na Zemi otevřít oči,
aby viděli na vzdálenost tisíce mil,
bude to jedině Jonathan Livingston Racek." 

 

Richard Bach
Racek Jonathan Livingston


Příběh Jonathana Livingstona Racka je více než čtvrt století starý, ale roky mu na síle a kráse vůbec neubraly. Richard David Bach jej napsal jej v roce 1970, a od té doby se Jonathanův příběh stal podobným kultem jako Exuperyho Malý princ.
 
Hlavním hrdinou mystického podobenství o základním lidském poznání je skutečně racek. Je to zkrátka pták, který létá s ostatními nad mořem a hledá potravu. Zdánlivě nic neobvyklého, jenomže náš Jonathan si ve svém ptačím mozečku klade otázku: „Proč?”

Skrz pokusy a omyly přichází na to, že aby byl jeden šťastný, musí nejprve zjistit, co miluje nejvíce. Do této lásky je třeba se vrhnout hlava nehlava, s odvahou, vytrvalostí a maximální rozhodností. Člověk nesmí brát ohled na to, že odplatou za takové snažení je často zavržení a vyloučení z rodiny a společnosti přátel… Ale byli to opravdoví přátelé?

Síla Jonathanova příběhu je ve slově:   LEŤ.

A každý člověk si může najít mezi řádky Poselství určené právě pro něho.


Bylo ráno a nové slunce rozzářilo svým zlatem drobné vlnky klidného moře.
Asi míli od pobřeží čeřila vodu rybářská loď a volání Hejna k snídani se rozléhalo vzduchem, dokud nepřiletěl dav asi tisíce racků prát se a bojovat o kousek potravy. Začínal nový den plný ruchu.
Ale daleko stranou mezi lodí a pevninou cvičil Jonathan Livingston Racek. Sto stop nad hladinou oceánu pokrčil nohy, zdvihl zobák a ohnul křídla, až vytvořila plynulou, bolestivou, ostře zahnutou křivku. Ta křivka znamenala, že mohl létat pomalu a tak teď zpomalil natolik, že vítr byl jen šepotem v jeho tváři a oceán pod ním se zastavil v nehybném klidu. Přimhouřil oči v plném soustředění, zadržel dech, stáhl křídla ještě o jeden centimetr, jeden jediný centimetr. Pak načechral peří, přešel do střemhlavého letu a padal.

Jak víte, mořští racci se nikdy netřepotají, nikdy nelétají střemhlav. Zastavovat se ve vzduchu je pro ně něco opovrženíhodného a ponižujícího.
Ale Jonathan Livingston Racek, který si toho nevšímal a tiskl znovu a znovu křídla do té chvějící se ostré křivky, zpomaloval a opět střemhlav padal dolů - nebyl obyčejný pták. Většinu racků nezajímá nic víc, než nejjednodušší zákony létání - jak se dostat od pobřeží k potravě a zase zpátky. Většině racků nezáleží na létání, ale na jídle. Přesto pro jednoho z nich nebylo hlavním jídlo, ale létání. Jonathan Livingston Racek miloval létání nade vše.

A právě pro jeho přesvědčení, jak sám brzy poznal, ho ostatní ptáci neměli zrovna v lásce. Dokonce i jeho rodiče byli znepokojeni tím, že Jonathan tráví celé dny sám a zkouší nějaké dlouhé skluzy po křídlech.
Nevěděl například, proč, když letí nad vodou ve výšce menší, než je polovina délky jeho křídel, může zůstat ve vzduchu déle a s menší námahou. Jeho let nekončil obvykle tím, že by ponořil nohy pod hladinu, jak to dělají všichni rackové, ale dlouhým, rovným přistáním a nohama přitisknutýma k tělu. Když nasadil na přistání u pobřeží a pak prudce ukončil dráhu svého smyku na písku, byli jeho rodiče opravdu velmi rozhořčeni.
"Proč, Jone, proč?" ptala se ho matka. "Proč je tak těžké být jako všichni ostatní v Hejnu, Jone? Proč nemůžeš nechat nízké létání pelikánům, albatrosům? Proč nejíš, Jone? Jsi samá kost a kůže!"
"Nevadí mi, že jsem kost a kůže, mami. Chci jen vědět, co mohu nejvíce ve vzduchu provádět a co nemohu, to je všechno. Jen to se chci dozvědět."
"Podívej se, Jonathane," řekl jeho otec celkem vlídně, "zima není daleko, lodí teď bude méně a ryby se stáhnou do větších hloubek. Když už se musíš něčemu učit, pak se uč o potravě, o tom, jak se k ní dostat. Všechno tvoje létání je moc pěkná věc, ale kroužením se nenajíš, to sám dobře víš. Nezapomeň, že létat umíš proto, aby sis mohl shánět potravu!"

Jonathan poslušně přikývl. V několika příštích letech se snažil chovat jako ostatní racci, opravdu se snažil - křičel a pral se s hejnem okolo přístavních mol a rybářských lodí, potápěl se pro kousky ryb a chleba. Ale nemohl si na to zvyknout.
Je to všechno tak bezúčelné, myslel si, když schválně upustil těžce vydobytou rybku pro starého racka, který ho pronásledoval. Mohl jsem všechen čas využít létáním. Mám se toho tolik co učit. A zanedlouho potom byl Jonathan Racek opět sám daleko na moři, ale hladový a šťastný, že se musí učit.
Teď se zabýval rychlostí a za týden tréninku se toho naučil o ní víc než ten nejrychlejší racek, jaký kdy na světě žil.
Z výšky tisíce stop, mávaje křídly tak prudce, jak jen mohl, se překotil do oslnivého strmého pádu k vlnám, a tak se dozvěděl, proč racci nikdy nedělají oslnivé strmé pády. V pouhých šesti vteřinách se řítil stovkou, rychlostí, při níž křídla přestávají ve vzduchu zabírat.

Stávalo se mu to znovu a znovu. Přes veškerou opatrnost, přes vynaložení všech svých schopností ztrácel při velké rychlosti kontrolu nad letem. Až do výšky tisíce stop. Nejdřív vší silou přímo dopředu, pak zarazit, překotit se do svislého pádu. A tak pokaždé sklouzl po zdviženém levém křídle, začal se zvolna točit doleva, a aby tomu zabránil, nastavil pravé křídlo a jako oslnivý blesk slétl do divoké vířící vývrtky vpravo.
Při těch zdvižených křídlech už nemohl být opatrnější. Zkusil to desetkrát a pokaždé, když překročil stodesítku, se proměnil ve zmítající se chuchvalec peří, ničím neovladatelný, řítící se dolů do vody.
To tajemství, pomyslel si nakonec, když ze sebe oklepával vodu, musí být v pevném držení křídel při velkých rychlostech - rozletět se na osmdesátku - a pak pevně držet křídla.
Zkusil to znovu z dvou tisíc stop. Zobákem přímo dolů sklouzl do svého pádu, křídla naplno roztáhl, a jak překročil osmdesátku, pevně je držel. Stálo jej to obrovskou námahu, ale fungovalo to! V deseti vteřinách se mihl stopadesátikilometrovou rychlostí. Jonathan vytvořil světový rychlostní rekord racků.

Ale jeho vítězství netrvalo dlouho. V okamžiku, kdy se začal zvedat, v okamžiku, kdy změnil úhel svých křídel, byl s výkřikem opět sražen do toho hrozného, neovladatelného pádu a při té stopadesátce to do něj udeřilo jako dynamit. Jonathan Racek vybouchl ve vzduchu a řítil se do oceánu tvrdého jako skála.
Když přišel k sobě, byla již okolo tma a on plaval v měsíčním světle uprostřed širého moře. Z křídel mu visely cáry kůže, ale více než všechna bolest ho tížilo vědomí vlastního neúspěchu. Byl docela zničený; přál si jen vážit tolik, aby jej to stáhlo až dolů ke dnu a tak ukončilo všechno to utrpení.

Když se hluboko potopil do vody, ozval se v něm podivný dutý hlas. Takhle to přece nejde! Jsem Racek. Jsem omezený svým původem. Kdybych byl stvořen k rychlému létání, měl bych krátká sokolí křídla a místo ryb bych lovil myši. Otec měl pravdu. Na ty bláznivé věci musím zapomenout. Musím letět domů k Hejnu a spokojit se s tím, jaký jsem - že jsem obyčejný racek s omezenými možnostmi.

Hlas se ztratil a Jonathan souhlasil. V noci má racek své místo na pobřeží a od té chvíle si umínil, že bude jen obyčejným rackem. Každého to potěší. Těžce se zvedl z vodní hladiny a rozletěl se k pobřeží, vděčný za všechno, co se naučil o úsporném nízkém létání.
Ale ne, pomyslil si, skoncoval jsem se vším, co jsem se kdy naučil. Jsem obyčejný mořský racek jako každý jiný a budu také jako obyčejný racek létat. A tak s bolestí vystoupil do výšky sta stop a silněji zamával křídly směrem k pobřeží.

Bylo mu mnohem lépe poté, co se rozhodl být jako kterýkoliv jiný racek z Hejna. Žádná síla již ho nedonutí, aby se učil, nebudou již žádné touhy, žádná zklamání. Bylo krásné přestat myslet a letět tmou ke světlu na pobřeží.
Tma! Vnitřní hlas křičel na poplach: Racek nikdy nelétá ve tmě! Jonathan nevnímal. Je to krásné, myslel si. Měsíc a hvězdy třpytící se ve vodě, drobounká naváděcí světla napříč nocí a všude mír a klid.
Okamžitě dolů! Racci nikdy nelétají ve tmě! Kdybys byl stvořen k létání ve tmě, měl bys soví oči. Měl bys krátká sokolí křídla. A tam, uprostřed noci, sto stop nad vodou se Jonathan Livingston rozzářil. Jeho bolest a všechna rozhodnutí zmizely.

Krátká křídla! Krátká sokolí křídla! V tom to vězí! Byl jsem to ale hlupák. Potřebuji jenom útlá, krátká křídla, potřebuji je složit a letět jen na samotných konečcích perutí. Krátká křídla!
Vystoupil dva tisíce stop nad černou hladinu moře a bez jediného zaváhání bázně a strachu přitiskl křídla těsně k tělu, nastavil větru jen úzká, třpytivá ostří jejich konečků a překotil se do svislého pádu.
Vítr mu zběsile řval v hlavě. Stovka, stopadesátka, dvě stě a ještě rychleji! Zdálo se mu, že vzduch už nemá takovou sílu jako předtím ve stovce. Nepostřehnutelným pohybem perutí vybral střemhlavý let a proletěl nad vrcholky vln. Šedivá dělová koule v měsíčním světle.

Přimhouřil ve větru oči a tiše se radoval. Dvě stě třicet kilometrů za hodinu! A s dokonalým ovládáním! Kdybych začal v pěti místo ve dvoutisících stopách, jsem zvědav, jak rychle...
Všechna předešlá předsevzetí byla zapomenuta, odvátá tím silným, prudkým větrem. Už vůbec necítil výčitky z toho, že porušil sliby, které si sám dal. Takové sliby jsou pro ty racky, kteří se spokojí s obyčejnými věcmi. Kdo ale v učení dosáhl dokonalosti, ten taková předsevzetí nepotřebuje.

(úvodní část ze stejnojmenné knihy)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 12. 2004.