Jsem digitální fotoaparát značky Canon PowerShot A610, ale moje paní mi důvěrně říká foťák. Největší radost mám, když jí můžu být užitečný. Když fotím a fotím a fotím...

S mojí paní a její rodinou už jsme toho dost zažili, loni jsme například podnikli velké putování po Skandinávii a já mohl fotit i půlnoční slunce na Nordkappu a soby a ledovce a nádherné červenobílé domečky, ale o tom vám na stránkách Pozitivních novin moje paní už vyprávěla.
Rozhodl jsem se, že o letošní dovolené vám budu vyprávět já osobně. Koneckonců, však jsem vždycky u toho.
Pozor, úsměv, pokračujeme ...  (3. část)

Když pršelo, a vypadalo to, že jen tak nepřestane, vzala mne moje paní na výlet do soutěsek. Tam stejně prší, i když neprší, tak je to jedno. V soutěskách bylo mokro a tajemná tma a zpěněné vodopádky, ale fotit se to moc nedalo.

 
 

Po cestě moje paní uviděla na stromě pavučinu. Normálně se pavouků hrozně bojí, ale tady to vyřešila tak, že sama zůstala pěkně v bezpečí vzadu a mne přistrčila až k té pavučinkové nádheře. No, na té fotce to není tak vidět, ale ve skutečnosti ta pavučinka s kapkami deště vypadala jako jemný krajkový závoj.

 

Pokračování...
Předchozí díly

OHLASY NA ČLÁNEK

Úžasem ztuhlá, strnulá jak socha se dívám na fotografie Jitky Dolejšové.
Tolik pomíjívé krásy zachycené v jednom momentu ve mne evokuje myšlenky na bytí a nebytí, na zázraky, které dokáže vytvořit matka příroda. Duha naznačuje cestu, kudy by se měl každý z nás vydat... pestrobarevnou a čistou, zároveň připomíná pomíjivost momentu krásy. Třpytící se pavučina dokazuje, jak nedokonalé máme ruce a kapky z vodopádů průzračnost, křehkost a zároveň sílu vody, bez které se nikdo z nás nedokáže obejít.
Jitko, já moc děkuji... zavedla jste mne do světa fantazie a pohádky.
Kéž bychom se na svět takto dívali všichni.

S úctou Iveta Kollertová, 31.8.2008
mejse.hezky(a)seznam.cz