Dobrý den přeji všem… A hele, ono se mi to skoro rýmuje. Ale k věci.

Vám, co mne ještě neznáte, se představím – jsem digitální fotoaparát Canon PowerShot A610 (přátelé mi říkají Can) a jezdím se svou paní Jitkou na různé akce, výstavy, výlety i na dovolenou.

Už jsme toho nacestovali hodně. Mezi nejlepší dobrodružství určitě patřily dvě velké cesty do Skandinávie. Ale líbilo se mi i ve Španělsku, Chorvatsku, Itálii, Rakousku nebo Švýcarsku.

Mezitím se přece jen něco změnilo. Moje paní se párkrát před svou rodinou zmínila, že jsem dost velký a těžký, a že když mne nosí na túry, nevejdu se jí do kapsy košile, musí mne tahat s ostatními věcmi v batohu a kdesi cosi. A tak rodina dala hlavy a peníze dohromady a moje paní dostala k narozeninám nový fotoaparát. Lehčí, menší, skladnější, inteligentnější – no byl to fešák Olympus µ Tough-6010…

Až mne u spouště píchlo, jak jsem se lekl, že už budu odložen a skončím někde v šuplíku.

Co se však nestalo – vlastně stalo. Nováček Olympus si užil jeden nebo dva výlety – a pak jsme začali jezdit oba. Znovu jsem cestoval loni do Norska – a letos jsem se opět vypravil do Rakouska. Najednou nevadila moje váha ani rozměry, ale prý je na mne moje paní tak zvyklá, že radši mne bude nosit v batohu – a Olympa ať užívají ostatní rodinní členové. Takže už neberu svého digitálního souputníka jako rivala, ale skoro jako kámoše. Píšu skoro, protože opravdová kámoška je moje paní, že mne neodložila do starého železa. Já se na oplátku snažím dělat jí, co jí na očích vidím. Sice nemám stabilizaci obrazu a jiné vymoženosti, ale fotím fakt s láskou.

Letos jsme se vypravili opět do Rakouska, a zase někam, kde to ještě neznáme. Tentokrát do pohoří Silvretta. Kdybyste to hledali na mapě, tak je to v západním cípu, kde už je docela blizoučko Švýcarsko. Nejvyšší zdejší hora, Piz Buin, se vypíná do výšky 3312 m.n.m., ale těch třítisícovek kolem je prý celkem 74.

Ze sedla pohoří Silvretta sbíhají dvě údolí – Paznaun a Montafon. Paznauntal je asi 40 km dlouhé, patří k nejkrásnějším v Tyrolsku, protéká jím neposedná zpěněná říčka Trisanna. Údolí Montafon má délku přibližně stejnou jako Paznauntal, bývá nazýváno Alpskou zahradou a patří do oblasti Vorarlberska. Údolím proudí kamenným korytem vápencově zakalená voda Illu.

V zimě se z jednoho údolí do druhého dostanete leda tak na lyžích, ale v létě se dá autem (nebo autobusem) projet po vysokohorské Hochalpenstrasse s mnoha odvážnými serpentinami. Zaplatíte mýtné, stoupáte vzhůru na Bielerhöhe (2036 m.n.m.) k přehradě Silvretta a pak sjíždíte dolů do druhého údolí.

Datum našeho odjezdu bylo stanoveno na čtvrtek 14. července 2011, ubytování zajištěno v penzionu Landhaus v Tschafeinu, co leží hned u Galtüru, známého lyžařského a turistického střediska. Nad Galtürem se vypíná dominantní hora Ballunspitze (2671 m.n.m.) Co bys kamenem dohodil a zbytek doběhl (9 km), se prostírá ještě větší centrum zimních a letních sportovců, Ischgl. Takže teď už víte, kdy, kde a co, a já začínám vyprávět. Moje vyprávění, to znamená hlavně hodně fotek a málo povídání, na to já nejsem až tak stavěný.

Čtvrtek 14. července

Spolehlivá škodovka nás veze přes Německo, zastavujeme se v Garmisch-Parten Kirchenu. Procházíme malebným centrem známého městečka a já s Olym (tak říkám tomu druhému foťáku) děláme první fotky. Drobně prší, trochu se nám mlží objektivy, ale já jsem zvyklý a Oly se aspoň něčemu přiučí.        

Odpoledne si už v informační kanceláři v Galtüru vyřizujeme letní slevovou kartu (Silvretta Card) a jedeme se zabydlet. Ubytování eňo ňůňo. Čerstvý horský vzduch zde, ve výšce 1600 m.n.m., už teď začíná léčit naše obaly a útroby, zaprášené pražskými usazeninami. Rychle usínáme, jako když nás do voňavých peřin hodí.

Jo, k té slevové kartě – bezva věc. Kartu Silvretta Card si můžete pořídit na 4, 7, 10 nebo 14 dní (my měli 14denní) a pak si už užíváte mnoha výhod. Například místními autobusy se vozíte v obou údolích dle libosti již zdarma, máte možnost využívat nejen všechny lanovky, ale i sportoviště, bazény, služby horských průvodců, půjčovny kol atd.

Pátek 15. července

Vyspalí a natěšení už po půl deváté čekáme na místní žlutý autobus. Přijíždí se zrychlením, na které si musíme zvykat. (Není výjimkou, že řidiči přijíždějí na zastávky o tři až pět minut dříve – a také dříve odjíždějí. Zpoždění jsme zažili jen jednou, a to ještě způsobili cestující bez karty, kteří zdržovali placením velkými bankovkami).

Vystupujeme v nejvyšším bodě na Bielerhöhe, vydáváme se kolem přehradního jezera Silvretta Stausee a pak stoupáme z údolí Klöstertal k chatě Klöster Hütte (2358 m.n.m.). Je zataženo, kolem se válí mlha a mraky, takže výhledy na vrcholky a pak shora do údolí si jen domýšlíme. Jde ale o první, aklimatizační túru, takže nám to moc nevadí. Oly i já se potíme, ale pot je prý užitečná a zdravá věc, jak říkali v jedné pohádce, tak se snažíme odvést dobrou práci.