Bartákovi žili ve vesničce nedaleko od hlavního města. Vilému Bartákovi říkali Vilda Dobrotivý. Příroda byla pro něj posvátná. Uctíval vše, co vytvořila – stromy i docela malé rostliny, zvířata všeho druhu, všech velikostí i počtu nohou. Každý z ptáků navštěvujících Bartákovic zahradu měl své jméno: drozd Pepík, kos Vašek, konipas Franta, červenka Majka… Velké ropuše, sídlící v jezírku, říkali Princezna, a ohromnému pavoukovi, který tkal svá mistrná díla v rohu dílny, zase Karel Veliký.

Vilda měl soucit ke každému tvorovi. Vyhýbal se mravencům, šneky na cestě přenášel na druhou stranu do trávy, aby je někdo nezašlápl nebo nepřejel. Ani komáry nezabíjel, jen je odehnal s královským gestem a slovy: „Napijte se a leťte dál, svět je dost velký na to, abychom v něm žili všichni, vy i já“.

Vildova manželka Johanka byla také laskavá, ale občas přece jen bručela, že to její muž s tou péčí „o havěť, zvěř a kytky“ přehání. Ovšem květena a zvířena na to měla rozhodně jiný názor. Zahrádku pravidelně zrývali krtci a vytvářeli nepravidelné, leč hojně rozeseté kopečky. Vosy se každoročně chystaly na velké prázdninové hodování „U Bartáků“, myši už měly dávno trvalý pobyt v kůlně a spokojeně se množily. Idylka…

Vzhledem k Vildově velkému srdci a k Johančině shovívavosti se u Bartáků neustále někomu zachraňoval život. Kdejaký tvor, který byl někde nalezen pochroumaný či zraněný, byl přemísťován do Bartákova lazaretu. I děti z okolí si navykly, že Bartákovi nikdy neodmítnou postarat se o zvířecího nalezence. Živí tvorečkové, polomrtví i položiví, opuštění, nemocní, s křídlem, bez křídla, s nohou, bez nohy.., prostě Bartákova nemocnice měla pořád dost práce. Každou chvíli se u nich někdo léčil a doléčoval.

Jel takhle Vilda s Johankou, v létě navečer, po dálnici směrem k Barrandovskému mostu. (Starou škodovku zakoupil Vilda na velké naléhání své ženy - kdyby záleželo jenom na něm, chodil by nejraději všude jen pěšky.)

Vtom fiat jedoucí před nimi srazil straku. Pták byl odhozen na silnici a zoufale plácal křídly.
„Přece ho tu nenecháme,“ rozhodl Vilda, a sešlápl prudce brzdu.
Zastavil auto na dálnici v tom největším provozu, a nehledě na to, že za nimi se začala tvořit kolona svítících a houkajících vozidel, začal vyplašeného potrefeného tvorečka nahánět.

Z aut, stojících za ním, začali vylézat ostatní řidiči. Bylo jim jasné, že dál se nepojede, dokud ten zmatkující pán straku nechytí. Začali proto Vildovi vydatně pomáhat. Opeřence naháněli a pokoušeli se ho dostihnout a polapit. Johanka se iniciativně ujala role velitele zásahu. Pobíhala kolem škodovky, vyskakovala do výšky, aby měla přehled, výrazně gestikulovala a hlasitě vykřikovala rázné povely, kdokamkudykdyajak má nadeběhnout. Nakonec se tato strategie vyplatila a pološíleného ptáka se podařilo lapit. Ještě upřímné poděkování všem okolo – a nezlobte se za to zdržení… Ne, skutečně nám straka nic neukradla, jen jí chceme pomoci, když je poraněná…

Schvácený Vilém se posadil se schvácenou strakou zpátky za volant. Podal ženě zraněného opeřence a s důrazem na každé slovo vyřkl: „Lepší straka v hrsti, nežli straka v příkopu.“

Manželka vyloudila na tváři široký láskyplný úsměv a hned se začala černo-bílému pacientovi s polámaným křídlem věnovat. Autolékárnička vyklopila svůj téměř prošlý obsah a milé strace se dostalo té nejlepší péče.
Rekonvalescent byl poté u Bartáků hýčkán a opečováván, a po třech týdnech slavnostně vypuštěn do přírody, daleko od aut a silnic.