Antonín Suk: Lákadlo na lišky

Rubrika: Literatura – Povídky

Pěkně to fičelo. Sníh byl měkký, prašný. Dostal se všade. V místech kde narážel na překážky se tvořily závěje a na silnicích sněhové jazyky. Polní cesty vedoucí úvozy se začaly ztrácet. Smrčíky i smrčky se měnily v pohádkové bytosti. Tak jsme to viděli my, lidé. Ti jehličnatí měli co dělat se té váze sněhu bránit.
V Kutné Hoře jsem si koupil zaječí vřeštidlo. Mělo to být nejlepší lákadlo na lišky v této době. Byl jsem si vědom, že každý muzikant se musí na svůj nástroj nejprve naučit hrát a teprve pak může před publikum. Jenže noty na zaječí vřeštění nikdo nevydal. Nezbývalo nic jiného, než zkoušet tu muziku.
Za místo prvního z koncertů jsem si vybral tak zvanou Feruli. Cesta, která vedla ode vsi k Michalovicům , rozdělovala tuto příčinu na dvě části. Z levé strany, od polí, dosti rozlehlá houština, plná zbytků po prořezávce. Džungle, kterou se proplétaly pěšinky liščích stop a po obnově bylo kdykoliv vidět, co se v lese pohybuje. Na druhé straně cesty vysoká, vyzrálá kmenoviny s malým očkem náletu. Asi tady někdy vítr vyvrátil strom a na jeho místo nastoupila omladina.
Lišku jsem čekal z houštiny. Noc byla jasná. Ticho takové, že bylo slyšet vlak až od Zbraslavic. Sníh, který byl jako mouka, tlumil jakýkoliv zvuk, takže na vybrané místečko nebylo problém dojít. Měl jsem i tu výhodu, že stíny kmenů byly ve směru ke stanovišti. Nezdá se, ale je to pro pohyb nočním lesem při měsíčním svitu dost důležité. Každý pohyb kolmo na stíny je mnohokrát nápadnější. Toto dobře znají lišky. Podle směru jejich pohybu se tak dá přibližně určit doba, kdy se na zkoumaném místě pohybovaly. Všimli jste si toho už také někdy?
Po delší chvíli jsem zkusil zavábit. Tak, jak jsem se dočetl v renomovaných knihách. Nic se nedělo. Sice kdesi v houštině se sesypalo trochu sněhu, ale jinak nic. Začas se vábnička ozvala znova. Opět dlouho nic. Potom přišel pocit, který jistě lesáci dobře znají. Víme, že nejsme sami! Někdo se na nás kouká. Cítíme ten pohled v týlu. Často se to zase ztratí a člověk se může pouze domýšlet.
Pak jsem v houštině zahlédl pohyb. V tu chvilku se celé tělo stává jedním radarem informací. Brokovnice bylo připravená. Jenže z příchozího se vyklubal ušák. Důležitě pelášil k Michalovcům. Asi věděl kde za kterým plotem se najde něco k snědku.
Mně začalo být zima. Zřejmě to ještě s vábničkou nedovedu, tak na co mrznout? Namířil jsem si to tedy zpátky kolem očka náletu a tu jsem zůstal překvapením stát. Z kotlíčku ven vedla stopa malé lištičky. Popošla směrem ke mně několik opatrných kroků. Trošku si došla pro vítr. Nato zaujala předpisově cvik „sedni!“ Všechno, co k jejímu zadečku patřilo, bylo ve sněhu otištěno, jen po oháňce byla stopa rozmazaná. Asi se ta ozdoba kmotřenky neudržela a v rozčilení sebou zamlela. Kdo ví, jak dlouho mě studovala! Jisté je, že neodešla kalupem. Pěkně potichoučku a s rozmyslem, krytá kotlíčkem a trochu v úhlu od mé stopy, kterou jsem sem šel. To byl ten úhel, o který popoběhl Měsíc na obloze.
Od Třebětína začalo foukat. Suchý sníh lezl za košili. Zvedl jsem límec huberťáku a vyšlápl přes Hlaváček k domovu. V duchu jsem přemítal, jak to vlastně bylo. Oby jsme byli zelenáči, já i lištička! Já ve vábení a ona proto, že mi na tu produkci skočila. A oba jsme měli štěstí. Já, že se mi povedlo na první pokus (a potom už dlouho ne) lištičku obelstít a ona, že jsem ji neviděl.
Vítr sílil, začalo padat ze stromů. To už se za silnicí ukázalo svítící okno naší zelené hájenky.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    |    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 08. 2010.