Podzim na Jeseníku se vyvedl. Slunečné, teplé a mírné počasí panovalo hezky dlouho. To vyhovovalo tahu pernatých. Tolik druhů a v takovém množství – to jsem ještě nikdy neviděl! Převažovali dravci, zažil jsem zde přelet nesmírného množství havranů. Přetahovali v úplné tichosti. Ale hned jak se pod jejich křídly zazelenaly moravské svahy Jeseníků, začalo jejich dělení na dvě party a křik.

Do této pohody jsem koutkem oka zahlédl tmavý stín, který se odlepil od skládky kulatiny. To tedy byl kocour! Mouratý, jako jsou po čase všichni tito zatoulaní loupežníci. Na jeho velikosti měla jistě zásluhu celá ta horská společnost jeřábků, kosů, myší a ostatních pro něho dosažitelných živáčků.

"Na jednu ranku" ten lotr lehl. Kožíšek jsem stáhl a pověsil na vyschnutí do stodoly. Jenže co s tím „netto jádrem“? Malý daklíček Lumpík by měl zásobu potravy na pěkně dlouho a tak jsem zavěsil kočičinu vedle kožky.

Spojení s polesím bylo zajištěno telefonem. Ten se jednou večer rozkřičel a ozvalo se z něho: „Toníku – v sobotu buď doma! Přijdeme se tam podívat s paní.“ Volal pan fořt a byl to rozkaz. Parta na polesí, kam jsem po skončení školy nastoupil, byla výborná. Jenže – jak mi byli sympatičtí všichni místní lesáci, tak paní lesní mi do oka nepadla. Nevím proč. Nic mi neudělala, ale znáte to. Někdo se může rozkrájet a je to marné. A v tu chviličku se nějak obzvlášť začal rýsovat s osobou paní lesní kocour visící v stodůlce.

Přišla sobota. Jak už jsem se zmínil, byl jsem v ten čas na baráku sám, proto mohla začít parádní „gala-čičí-šou“.

Kočičák si lebedil v troubě na pekáči. Vůně taková, že kdo to ještě nikdy necítil, nedovede si tu nádheru pro nos představit. Kam se za tím co hrabe! Knedlíčky, bramboráčky se mi povedly a moravské zelí se jen rozsypávalo po jazyku. Plni očekávání jsme s pejskem očekávali návštěvu odspoda. Zarachotila služební Zetka a věci dostaly spád.

Vešla paní do chodby, zvedla nosík a zašveholila: Toníčku, co to tady kuchtíte? To je vůně!“ Já na to: „No víte, ani bych se tím neměl chlubit, ale jak chlapi táhli dřevo, připletl se tam ušák. Přeci ho nevyhodím.“ A myslel jsem si přitom – kdyby sis vzala lesáka, musel by tě teď praštit mezi voči! Pan fořt však nic. Buď dělal, že mi věří, nebo proboha, věřil. Byl to pan fořt! „Moc ráda bych ochutnala, jak se vám to povedlo.“ „Když se neurazíte, to víte, nejsem kuchař jako vy. Pojďte mi skouknout ty knedlíky.“ Šla, a ráda.

Moje zelíčko se ve vůni předhánělo s pečínkou v troubě. Však jsem nezapomněl na kousek strouhané syrové brambory a oškvařené škvarky. Jinak by zelí nebylo to pravé.

Návštěvu jsme s Lumpíkem usadili. Ten asi tušil, co bude následovat, vlezl si pod stůl u mojí židle a čekal. Jen horko těžko jsem sehnal dva příbory. My kluci domácí, tedy já s psiskem, jsme se většinou spokojili s vidličkou pětiprstou a jazykem.

Naservíroval jsem každému, s kterým podle starého přísloví přichází do domu Bůh, po zadním stehně, čtyři knedlíky a pořádnou porci zelí. Neprotestoval z nich nikdo. Sám jsem si vzal stehno přední. Chutnalo to tak moc, že nezatahat mě chlupatý bráška pod stolem za nohu, úplně bych na něj zapomněl. "Na, tady máš taky, krkoune!"

Hosté se činili. Hlavně paní ze mne páčila ten recept na úpravu zajíce. Má prý tak nějakou zvláštní chuť, že se jí to ještě nepovedlo.

Poživačné idyle udělalo konec zaharašení dveří. Stál v nich hajný a hlasem hromovým a vyčítavým spustil: „Mňau! Tak tys ho přece upekl. Jen dědkovi nevzkážeš. Jó – kočičina, ta je cejtit na dálku. Tý se nic nevyrovná!“

Milostpaní fořtová klesla pod situaci jen na zlomek vteřiny. Asi ta mana byla natolik dobrá, že k výbuchu nedošlo.

Mezitím co se dědek hajný sápal po talíři a pečínce, oba hosté vstali a bez rozloučení se poroučeli. Jen paní stačila procedit: „Ty syčáku, vyhejbej se polesí! Zastřelím tě.“

Protože to byla ženská zásadová, počkal jsem víc jak tři měsíce, než jsem se odvážil z hor dolů. Ale vypadá to, že mi odpustila. Inu – láska prochází žaludkem. Když jsem se loučil s Bezinami a na podzim rukoval na vojnu, upekla mi na cestu cviboch. Byl stejně dobrý jako doma od mámy.