Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách
Rubrika: Literatura – Povídky
| Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba! Nezbylo mi, než zkusit babku v hospodě. Věděl jsem, že je houbový obžírka, pokud rostly, byla u ní smaženice moc a moc často. Prohlédla to požehnání a pravila: „Tohle budete žrát?“ A zakroutila s opovržením tak nějak divně hlavou. Mně to připadalo, že až tak trochu s lítostí. Tady se nabízelo smaženice - v době kdy nic neroste – několik talířů! Jenže ty houby neznala. Rostou ony dost zřídka, takže nejsou běžně známé. Přinesla mi lahvičku černé desítky z Kutné Hory a přikázala: „Počkejte chvilku!“ V momentě to začalo vonět čerstvými houbami. Březnovky totiž, na rozdíl od májovek, voní dost obstojně. Přinesla mi plný talíř smaženice. „A Vy nic?“ „Ale ne, jen si dejte! Teď jsem jedla.“ Dal jsem si do nosu. Vůbec mě, kluka zeleného, nenapadlo, že vlastně jsem v tu chvíli pokusným králíkem bábina anima. Druhý den ráno, když jsem šel do práce, se babka jen tak náhodou motala na zápraží: „Nic Vám neni?“ „Proč, co by mi mělo bejt?“ Tak přiďte v poledne, dojíme to!“ A tak v poledne jsme si dali s babkou takovou baštu, že mě pak hnala: „Děte, snad tam eště ňáký zbyly!“ Bohužel nezbyly. Na těch, co jsem přehlédl, si pochutnala tlupa divočáků od Nového rybníka a my s babkou už jen utřeli pysk!  Proti naší hájence se říkalo Na Hlaváčku. Nevím proč. Jedno však vím jistě, že Honzík, ač byl mrně kluk, když babička vařila v létě bramorajdu, poslal ho ne na, ale pro houby na Hlaváček. Obratem ji klučina zásobil křemenáči a hříbky co hrdlo ráčilo. Tady Na Hlaváčku se těžilo dřevo. Babka z hospody sem jezdila s károu na voblice a zbytky po těžbě. Ne s kárkou! Asi tak, jako by se za Trabanta připnul obytný přívěs. A z toho často vyplývaly potíže. Bába nakládal tak dlouho, až nebyla sama schopná s károu hnout. To potom sedla na patník k silnici od Třebětína a čekala, až někdo půjde, nebo pojede a pomůže jí. Chraň Bůh, aby uložila z nákladu! Když už to někdy trvalo moc dlouho a nikdo nešel ani nejel, zašla babka k nám na hájenku a s babičkou káru vytáhly na silnici. Kouknul jsem po ránu oknem ke vsi. Babka jela. Z lesa jsem se pak chvíli díval, jak babka hamouní. Asi třicet metrů byly u silnice vyvrácené dva menší patníky. S velikým úsilím se mi povedlo je do té káry pod větve přiložit. Zalezl jsem do mlaziny a čekal, co bude. Babka doložila, už moc toho nešlo, vzala za káru a nic! Zabrala znova a to samé. Šla tedy a sedla na patník před forotou. To byla skládka na dřevo za plotem hájenky. Sekala se tam i tráva pro naše králíky. Posedávala povoznice, kámen ji asi kamsi studil a žádný pohyb. Sebrala se tedy a šla k nám. Spolu s mojí vyrvaly káru lesu. Po silnici s kopce to už utíkalo samo. Přišel jsem večer, celé škodolibé ucho, na lahvové: „Copak babko, ste ňáká utahaná?“ „Ale prosim vás, kerejsi mizera mi dal do káry dva patníky. To jsme se s vaší nadřely, než sme to vytáhly! Víte co, mladej není doma, já to neunesu, poďte, dáme ty patníky pod králíkárnu!“ Odmítnout jsem nemohl. Jak byly ty kusy kamene těžké prvně, když jsem je nakládal, tak nyní vážily třikrát víc! Navíc byly protivné. Kdopak viděl do duše báby? Doma jsem se touto brigádou ani nepochlubil. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 06. 2010.
