Antonín Suk: Tudorek kontra Bejbinka

Rubrika: Literatura – Povídky

Znala mě v té době manželka skoro jen podle občanky. Dneska tak mít doma takovou ženskou, jako byla tehdá ona, mohli by mi být všichni ti divočáci a lišky ukradení. Jen by mi taky někdo musel ukrást několik více let!
Na začátku své vickovické kariéry jsem obyčejně přiběhl v půl čtvrté z kanceláře, dost často zalehl a večer v devět vypadl. Někdy byl konec výpravy kolem půlnoci, jindy ke druhé, a také se stalo, že jsem šel rovnou do práce! Maminka vegetovala doma sama s kohoutem a se slepicemi, které jsme dostali od paní lesní Hrubé do začátku. Navíc samozřejmě s Danem, psem nadrozměrným, ale hodným, hlídala malého Honzíka. Někdy však se přece jen sešla chvíle, kdy bylo třeba mladého a zdivočelého myslivce zavolat domů. Vickovický revír byl rozlehlý. Řešili jsem to tak, že na prahu hájenky vypálila maminka z brokovnice dva tuple, rychle za sebou. To bylo slyšet všade. A navíc – na ránu jsem měl v té době uši nějak citlivé.
Včely šly na smrk a můj křestní patron Antonín Paduánský, patron milenců a věcí ztracených, stál toho dne v kalendáři. Byla neděle 13. června, navečer odjížděli Pražáci domů a já ještě vypadl na chvíli do lesa. Když jsem uslyšel ty rány z brokovnice, odehrálo se něco, o čem si povíme příště. Teď je důležité, že jsem samozřejmě poslechl zvukový rozkaz a rychle upaloval domů.
Tam byli Pražáci, jenže bez Tudorka. Tomu rupla v Hranicích u Zruče poloosa. To by nebyla taková tragedie, horší však bylo, že teta pracovala v tavírně drahých kovů a klíč, který měla u sebe, byl ráno nutný k provozu pracoviště!
Velkého uznání se dostalo našemu autíčku, veteránce – Bejbince. Bylo to holka spolehlivá a trpělivá. A tak místo Tudorem a „stovkou“, jak často strýc Jirka inzeroval, pohybovali jsme se maximálně pětašedesátkou ku Praze. Tam už byl v pozdních nočních hodinách úplný klid. Dojel jsem až do Lázeňské na Malou Stranu. Ráno prý vstaneme dřív, než bude zase provoz. Měl jsem pochopitelně z jízdy po tak velkém městě hrůzu. Kdejaká sebevíc rozbitá lesní cesta by mi byla milejší.
Moc jsem se nevyspal. Ve světlíku starého malostranského domu se totiž daly docela po venkovsku do svatebního veselí kočky snad z celé Prahy! Ten rambajz slyšet náš Dan, tak by se na místě zbláznil. Při tom kočičím kraválu jsem si ani neuvědomil sílící hluk velkoměsta. A to jsme byli od hlavních ulic dost daleko.
Vstali jsme opravdu brzo a teta slíbila, že mě z toho chumlu vyvede ajn-cvaj. Byl jsem moc rád, těžko bych se odtud vymotal sám. Přijeli jsme na Klárov. Teta zahlédla kávového spartaka a zavelela: „Za ním! Toho se drž! Já ho znám, jede na Černokosteleckou.“ Tak stará želvička Bejbinka honila auto o tolik let mladší. Teta sice nedokázala přijít na kloub tomu, proč mu nestačím, ale přesto jsme se na výpadovku dostali. Pak spěchala na tramvaj, aby včas dovezla sebe a hlavně klíče do práce.
Po hlavní za Prahou se to už ujíždělo! Zastavil jsem u jakéhosi rybníčku s orobincem, a s chutí jsem si chladil spánky vodou. Až moje počínání vzbudilo pozornost obyvatel baráku přes silnici. Raději jsem jel dál. Bylo to jako pohlazení, když mi na úbočí Kaňku k přivítání zamávaly vickovické lesy. A já se těšil, jak doma ohlásím všem hon na lišky v přeměně. O tom ale až příště. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 11. 2010.