| • Kdybyste se tehdy omluvila režimu, mohla jste pokračovat v kariéře. Nezamrzel vás někdy váš postoj?
Ne, ne, ne! To jsme my, Jihočeši, my prostě nesnášíme nátlak. Já bych to nepřenesla přes srdce.
• Ani jste nikdy s takovou myšlenkou nekoketovala?
Ani náhodou! Stejně jsem věděla, že půjdou jako po minovém poli. Stačilo se malinko nezachovat jako stádo a v ten moment bylo zle. Vůbec jsem neměla pocit, že bych se do toho prostředí měla vracet.
• Jak jste se vyrovnávala se zapomněním?
První měsíce jsem byla nadšená, protože jsem se konečně mohla věnovat svým zvířatům, kterých jsem měla plný byt. Když jsem se dozvěděla, že už nebudu moct zpívat, přikoupila jsem si ještě týranou boxerku a týraného oslíka. Toho jsme také měli v pražském bytě 2 + k. k.
 V tu dobu jsem už toužila dostat se z Prahy. Navíc za mnou chodili novináři a chtěli, abych podepsala podporu normalizačnímu režimu, který začal fungovat od dubna 1969.
„Paní Kubišová, buďte rozumná, vždyť víte, co tenhle režim potřebuje, podepište a bude všechno v pořádku.“ Odpovídala jsem jim jednoznačně - Ne! Napřed se zjistí, kdo je na pornofotkách a pak se budeme bavit o politice a o potřebě tohoto režimu!
• Z Prahy jste odešla na Slapy se svým prvním manželem, filmovým režisérem Janem Němcem, který také nemohl pracovat. Necítili jste se najednou příliš izolováni?
Ani ne. Tím, jak se rozšiřoval okruh zakázaných tvůrců, kteří nesouhlasili s normalizací, přibývalo u nás návštěv. Z Bratislavy za námi jezdil Juraj Jakubisko, vedle na Hvozdech měl malou chatičku další filmař Pavel Juráček. Němec pořádal větší a větší hostiny a já zase víc a víc uklízela. Když Němec vařil, vyzkoušel sedmnáct pokliček než objevil, že na hrnci sedí osmnáctá.
• Opravdu už vám nikdo žádné koncertování nenabídl?
Jednou k nám přijel Slovák Braňo Hronec s kapelou, že má pro mě byznys. Jeho příbuzný na Slovkonceru mi mohl zařídit, že bych s jeho orchestrem zpívala v Rakousku a Belgii. Jenomže jsem v té době čekala první dítě, a tak jsem mohla odpovědět jediné: Pozdě, chlapci, pozdě, budeme mít miminko. Moc jsem se na něj těšila, ale v sedmém měsíci začaly komplikace a v osmém jsem potratila. To byla moje největší životní prohra.
• Co jste dělala, když jste se nemohla živit jako zpěvačka?
Nezbylo nic jiného, než hledat domácí zaměstnání. Našla jsem ho po velké námaze v družstvu Směr. Jezdila jsem si do skladu pro dlouhé igelitové pásy a doma je na míru krájela horkým řezákem, aby do nich mohly balit hračky. Vydělávala jsem si kolem dvou tisíc korun měsíčně, což bylo na tehdejší poměry hodně, ostatní si tak často pro práci nejezdili. Po patnácti měsících mi ale řekli, že už mám peněz dost a ukončili se mnou pracovní poměr.
• A váš manžel?
Nemohl pracovat ani jako traktorista, hodně ho to deptalo. Nakonec jsme se dohodli, že raději vyjede ven a já zůstanu. Měla jsem tehdy za hranicemi bratra a tady samotnou maminku a babičku. Navíc jsme všichni, kteří jsme se scházeli na Slapech, byli přesvědčeni, že do dvou let se Rusové za invazi omluví, otočí laufy a pojedou domů. To se stalo až za dvacet let. Trochu jsme se přepočítali, ale to nevadí, aspoň těch dvacet let byla sranda.
• Když vám dali v družstvu výpověď, kam jste šla?
Nastoupila jsem do pražského stavebního podniku Výstavba sídlišť, do kterého jsem se po narození dcery Kačenky po sedmi letech vrátila.
• Počkejte, nepřeskakujme těch sedm let.
Jan Němec ve Spojených státech zůstal a oženil se tam, vy jste se provdala za filmového režiséra Jana Moravce a ještě před narozením dcery Kačenky podepsala Chartu 77 a nějaký čas byla mluvčí této občanské iniciativy za dodržování lidských práv. Tím jste režim, přestože podepsal Helsinský protokol o dodržování lidských práv, zase rozběsnila a byla o to víc sledována STB. Měla jste strach?
Nejvíc hrůzy jsem naháněla mojí mamince, která všechno se mnou prožívala. Souhlasila se vším, co jsem dělala, ale asi jí bylo hodně úzko. Když jsem si na Vysočinu přivezla Kateřinu z porodnice, kladla mi na srdce, abych se teď do ničeho nepletla.
• Poslechla jste?
V těhotenství už jsem mluvčí nebyla, ale dění jsem sledovala dál a všechny dokumenty charty podepisovala, i když jsem to u výslechu popírala. „Jó, já jsem to podepsala? Tak mi ten podpis ukažte!“ Hrabali se v papírech, ale měli jen nepodepsané texty. „Lituji, ale k tomu se nemohu vyjádřit.“
• Jaké byly chartistické výslechy?
K prvnímu výslechu po podepsání Charty 77 mě odvezli do Havlíčkova Brodu. Bylo to nepříjemné, nevěděla jsem, jak dlouho si mě tam nechají, nic. To jsme ještě nebyli organizovaní, nikdo netušil, že z toho bude takové zle. Až později nás Pavel Rychetský instruoval o našich právech, třeba že po určité době mohu přerušit výslech. Potom už jsme si na chartistické akce brali zubní kartáček, ručník, nejnutnější spodní prádlo, kdyby nás sebrali na víc než osmačtyřicet hodin.
• Stalo se vám to někdy?
Naštěstí ne, ale dokázali mě sebrat ve tři odpoledne a držet u nich třeba do šesti, protože věděli, že v pět končí školka a že moje dítě bude muset hodinu čekat s učitelkou na chodníku. Takovéhle schválnosti dělali, ale přespat mě tam nenechali, přestože jsem jim nikdy žádný protokol z výslechu nepodepsala.
• Musela jste být statečná.
Já nejsem statečný člověk, byla jsem jenom správně naštvaná.
• Fyzicky vás nikdy nenapadli?
To ne, to nikdy, ale chovali se různě.
Jednou v Bartolomějské potkám kluka, se kterým v Poděbradech nechtěla žádná holka tancovat. Mám ráda jasno, a tak jsem se zeptala, co udělal, že skončil u estébáků. Dělal, že mě nezná, přestože jsme spolu chodili do tanečních, a byl velice nepříjemný, vyhrožoval, že dítě nedostanu ani do školky. Nakonec přiznal, že je z Poděbrad a že už na mě dlouho vedou spis. Metodu jeden vyšetřovatel hodný a druhý zlý na mě zkusili jenom jednou. Když jsem odcházela, řekl mi ten hodný při předávání občanky ve vrátnici: „Paní Kubišová,vydržete to ještě půl roku.“ To se stalo půl roku před sametovou revolucí.
• Věřila jste mu?
Do poslední chvíle nikomu a držela si starý režim od těla. Proto, když nedlouho po listopadových událostech zavolali z televize, že chtějí o Silvestra zařadit Modlitbu pro Martu, odmítla jsem. „Ne, ne, s tím nepočítejte, když nebude Havel prezidentem, tak tady ničemu nevěřím.“ Nakonec jsem tam ale šla a ve velké horečce ji odzpívala.
• To už byl Václav Havel dva dny prezidentem republiky. Kdy jste se spolu seznámili?
To jsem ještě chodila s Janem Němcem, když ho Václav Havel jako svého vzdáleného příbuzného požádal, aby nás spolu seznámil. Vzpomínám si, co mi tehdy Němec pravil: „Vašek je dobrej, víš, ale ona je trošku taková žiletka, dej si na ní pozor.“ Kupodivu jsme si s Olgou byly od prvního pohledu sympatické a hned se skamarádily. A s Vaškem? To je medvídek, s tím to šlo jako po másle. Pamatuji si, jak mě tehdy odboural tím, že jeho nejzamilovanější písnička z mého repertoáru byla Volám nashledanou. Panebóže, řekla jsem si. Pořád si ji chtěl se mnou zazpívat. Povedlo se mu to až v mé druhé kariéře, při některých jeho narozeninách jsme si ji spolu střihli, ale byla to hrůza.
• Byla jste za normalizace v kontaktu s bývalými kolegy zpěváky?
Na to se mě lidé často ptají, a já jim odpovídám, že jsme prostě neměli společný chodníček. Já mastila mezi šestou a sedmou do kanceláře a tou dobou nikdo střízlivý z popmuzik po ulici nechodí. Maximálně jsem se potkala s Milanem Chladilem, který dokončoval svou bohatýrskou jízdu. Navíc jsem tou dobou špatně viděla, brejle jsem nenosila, protože jsem se styděla, takže jestli někdo přede mnou přešel na druhý chodník, já to nezaznamenala.
Václav Neckář se mě snažil dostat zpátky a nedělal nic jiného, než pracoval na svém sebezničení. Musela jsem ho mírnit, aby neblbnul. Stačilo by, kdybych mu jednou zahostovala a rozpustili by mu kapelu.
• Prý se vás zastával také Karel Gott? Až po revoluci jsem se dozvěděla, že jakmile se Karel dostal do společnosti vlivných lidí třeba z vedení Pragokoncertu, pokaždé se ptal, proč nemůže zpívat Marta? To mi potvrdilo hodně svědků, že můj problém často nanášel, i když mu samozřejmě nikdo neodpověděl. Alespoň ty papaláše nadzvedl.
• A jak se k vám chovali kolegové v práci?
Výborně, lidi z výstavby byli vysloveně potěšeni, že jsem mezi nimi pracovala. Třeba zazvonil telefon a z druhého konce se ozval stavební dozor: „Paní Kubišová, já sedím v hospodě, mohla byste říct tady tomu pánovi, že u nás pracujete?“ Ráda jsem mu potvrdila, že ano, že pracuji v Jámě 12.
• Do pražského podniku Výstavby sídlišť jste se vrátila po sedmi letech, mezitím jste byla na mateřské a ženou v domácnosti. Neměla jste s návratem potíže?
Tehdy STB zaváhala, protože až po třech měsících zjistila, že zase pracuji a to už mě nemohli vyhodit.
• Nenašli si žádnou záminku?
Naštěstí jsem měla i báječného šéfa – komunistu. Když si ho předvolal tehdy mocný vedoucí tajemník městské organizace komunistické strany Antonín Kapek na kobereček kvůli tomu, že tam pracuji, odpověděl mu jednoznačně: „Tak ji dejte do plynu, když u nás nemůže bejt.“ V každém podniku museli být komunisté, s těmi mými jsem neměla problémy. Zůstala jsem tam až do revoluce.
• Nezamýšlela jste po revoluci vstoupit do politiky?
Ne, ne, ne! Byla jsem si vědoma, že dělat zákony je velká odpovědnost. A také se mi nelíbila doba divoké privatizace. Až teď, po dvaceti letech z nich leze, jaké to bylo divoké a nespoutané. Byznys předběhl právo.
• Na vrcholu popmuzik ve své druhé pěvecké kariéře jste se ocitla velmi rychle, přestože hlavní zázemí máte u Milana Heina v Divadle Ungelt. Horší to už bylo s rozjezdem Golden Kids, kdysi slavným triem Kubišová – Vondráčková - Neckář. Můžete už k tomu něco říct?
S Vaškem Neckářem mám ty nejvřelejší vztahy a o ostatním nesmím mluvit. Ráda bych vám to řekla jadrně česky, ale od svých právníků mám zakázáno o sporu s Helenou Vondráčkovou mluvit. Oni se odvolali, my taky. Vyčkejte na výsledek sporu o ušlý zisk za neuskutečněné koncerty mezi mnou, Martinem Michalem a Helenou Vondráčkovou. Prostě na to bylo uvaleno informační embargo, nezlobte se.
• Čeho si u lidí nejvíce vážíte?
Serióznosti. • Máte smysl pro humor? Hlavně pro ten, při kterém si dělám srandu sama ze sebe, jinak bych nepřežila. • Jednáte impulzivně? Záleží na tom, co mě zrovna bere. Někdy stačí, když vidím v televizi nějaký pořad a okamžitě volám Heinovi, že tomuhle národu už nebudu zpívat, protože jsou tady jenom pohrobci Lenina a Stalina. S Milanem si po telefonu pokňučíme nejvíc, jednou má srdcebol on, podruhé já, jednou uklidňuje on mě, podruhé já jeho. Když se zklidním, dám si kafe a cigáro a řeknu si, zase jsi se zbláznila. • Vaše kořeny jsou v jižních Čechách, narodila jste se v Českých Budějovicích. Jezdíte sem často? Právě že vůbec ne. Mám je uchované v paměti z dětství, vybavuje se mi babička, děda, se kterým jsme chodili na krásnou zahradu sbírat jahody, pamatuji si na naší vilu, odkud bylo za jasného počasí vidět až na Kleť. Ráda vzpomínám na úžasné výlety do okolí s dědou, který měl vždy pečlivě připravené výklady ke všemu, co jsme na nich s bratrem objevovali. Nelze zapomenout ani na Malší, do které jsme se chodili koupat pod jez, protože jsme ještě neuměli plavat, a později už k Černému dubu, kde byla voda hlubší. Byl to krásný čas. |
