V Československu dotáhl k dokonalosti elektrické piano, v Americe pracoval i pro slavného oceánografa Jacquese Cousteau

Oblíbené elektrické kytary zn. Jolana i havajské kytary se sice vyráběly v Hradci Králové, ale všechno začalo v Blatné na Strakonicku. V tomto městě Ladislav Kořán zdokonalil elektromagnetické snímání zvuku natolik, že tehdejší Československo mohlo zahájit sériovou výrobu elektrických hudebních nástrojů. Šlo o unikátní objev, který muzikanty nadchl. Na „blatenskou kytaru“ zn. Resonet-Grazioso hráli Georgie Harrison z Beatles, Albert Lee, Jimmy Page a další, na basu Resonet-Arco například John Paul Jones ze skupiny Zeppelin.

Lví podíl na zdokonalení dosud komerčně nevyužitelných elektrických hudebních nástrojů měla blatenská firma RESONET, respektive její majitel, československý atlet a podnikatel Ladislav Kořán. Ten firmu koupil v roce 1948 a ještě v témže roce na Plzeňských výstavních trzích vystavoval se svým švagrem Vladimírem Vlčkem první elektrické piano československé výroby – Resonet 506. „Na to už jsem byl hrdý,“ přiznal po letech Ladislav Kořán. „Piano šlo snadno pomocí šnůry a obyčejných banánků připojit ke gramorádiu,“ vybavuje si úspěšný šestioktávový model Resonet 506. Ten za pouhých pár měsíců vypiplali ze čtyřoktávové „hračky“, na kterou Kořán koupil patent i s firmou od Ferdinanda Machálka.

S nápadem elektromagneticky snímat chvění strun se zabýval ve čtyřicátých letech vynikající americký kytarista Les Paul. „Možná, že se Machálek o tomto pokusu dozvěděl a zkoušel to taky. Přišel na to, jak prohnat seskupení strun elektromagnetickým polem, a my to dalším vývojem zdokonalili,“ vysvětluje si Ladislav Kořán pokusy svých předchůdců. Byl to však on, kdo elektrické piano dotáhl na trh.
Karel Vlach byl nadšený
Do Blatné se na piano, o kterém se mezi muzikanty začalo mluvit, přijel podívat i legendární kapelník Karel Vlach a nešetřil chválou. „U nás se sice říká, co Čech, to muzikant, ale nikdo tady nic takového udělat neumí. Tohle je fantazie, člověče, víte vůbec, co jste udělal, co máte v rukou?“ rozplýval se Vlach a nechal Resonet 506 koupit pro svůj orchestr.
„Co mám v rukou, jsem věděl, bohužel to bolševici věděli taky,“ dodává po šedesáti letech Kořán, jenž se po dokončeném pianu chystal na obchodně atraktivnější a technicky méně náročnou výrobu elektrických kytar a dalších hudebních nástrojů. Zatímco u piana byl zvuk zesilován elektromagnetickým polem, u kytary to bylo jednodušší – struny procházely nad snímačem. „Šlo nám nejen o zesilování kytary přes rádio, ale také o její finanční dostupnost,“ uvažoval v době, kdy ještě žádné elektrické kytary nebyly. To už se ze slavného československého atleta stával i úspěšný podnikatel.

Přátelství s Emilem Zátopkem

Ladislav Kořán začínal za války závodně s cyklistikou, ale po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl s kolem konec, cyklistické závody Němci zakázali. Nebylo žádoucí opouštět místo trvalého pobytu. Začal tedy s běháním a byl hned úspěšný, už jako dorostenec vyhrával všechny možné závody. Byl natolik dobrý, že v roce 1944 jel na juniorské přebory protektorátu, kde se poprvé setkal s Emilem Zátopkem. „Emil mě tam seznámil s jednou oštěpařkou, takovou moc hezkou holkou, a to byl začátek našeho velkého kamarádství, které trvalo až do jeho smrti,“ vzpomíná na svého přítele, čtyřnásobného olympijského vítěze ve vytrvalostním běhu, Emila Zátopka.

Po válce se spolu sešli na vojně v Milovicích a tvrdě spolu trénovali. To už byl Kořán mistrem Čech v běhu na 1500 metrů. „Vybíhali jsme s Emilem každý den hned po rozkaze a běhali v bagančatech po rozbahněných polích až do tmy. Potom jsme se umyli, převlíkli a šli do knihovny, kde jsme do sebe cpali anglická slovíčka a komisárek, nic jinýho už k jídlu nezbylo,“ vybavuje si Ladislav Kořán vojenská léta 1946 až 47, období, v němž zažil svůj největší sportovní úspěch. Pětičlenný tým ve složení Zátopek-Zabloudil-Roudný-Vomáčka-Kořán získal v roce 1947 v Hannoveru na mistrovství světa spojeneckých armád v přespolním běhu na deset kilometrů zlatou medaili. Jediní, kteří tam chyběli, byli poražení Japonci a uražení Rusové. V Evropě opět přituhovalo, ale Ladislav Kořán ještě nevěděl, že jeho první zlatá medaile dosahující hodnoty olympijské, je zároveň jeho poslední.

Obvinění: Průmyslová špionáž

Vývoj elektrických nástrojů začal být nad finační možnosti Ladislava Kořána. Po únorovém převratu v úvahu přicházející solventní společníci couvali jeden po druhém, a tak zkusil přes ministerstvo zahraničního obchodu nabídnout licenční výrobu svých nástrojů do Kanady a Austrálie. „To byla normální mozkem vymyšlená záchrana celého projektu,“ vyvrací tehdejší obvinění z průmyslové špionáže.

„Když jsem se dozvěděl, že mě chtějí na Štědrý den scvaknout, vzal jsem to přes kopečky do Německa,“ má před očima poslední prosincové dny roku 1949. Štěstí v neštěstí ho však neprovázelo dlouho. Osudovým se pro něj stal návrat pro manželku v dubnu 1950, neboť je na zpáteční cestě chytili. Dokonce muže, který je převáděl, pohraničníci zastřelili. „Ležel jsem metr od něj, ale nemohl nic dělat, byl na místě mrtvý,“ nerad vzpomíná na okamžiky, které mu zásadně změnily život.

Jáchymovská republika

Ladislav Kořán byl ve svých pětadvaceti letech odsouzen na 18 let do jáchymovského uranového pekla. Za to, že přežil, vděčí přátelství, sportu a vůli vyhrávat. „Nenechám se zlomit, tu radost jim neudělám,“ mumlal si pro sebe denně talentovaný atlet. Tábor Rovnost byl v Krušných horách tisíc metrů nad mořem. „Pro nás otroky opravdu krušný byly,“ říká muž, kterého na tři měsíce zavřeli do korekce jenom proto, že domů poslal načerno dopis, aby se dozvěděl, co je s jeho nemocnou maminkou. Tři měsíce spal na promrzlé betonové podlaze s jednou botou pod hlavou a bez deky. Každý druhý den dostával jen poloviční porce jídla. Když se na Štědrý den v roce 1953 vrátil na cimru, jen kost a kůže, myslel si, že je konec. „Nebýt mého kamaráda Věroslava Protivy, který mi jako šéfkuchař tajně obstarával hovězí vývary s vajíčkem, nepřežil bych,“ konstatuje.

Ale nešlo jen o fyzické týrání. „Nejtěžší tam bylo ponižování, otroctví, ztráta osobnosti, být jenom číslem. Někteří kluci to nevydrželi a pověsili se na drátech, kterými jsme vytahovali šaty nahoru.“ V lágru ale potkal i vynikající a silné osobnosti, hokejisty Augustina Bubníka, Standu Konopáska, Václava Roziňáka, Božu Modrýho i pozdější generály Rudu Pernického a Toma Sedláčka. „Naslouchat jim byla opravdová univerzita.“

Ladislav Kořán svůj životní závod běžel bez diváků na tribunách, bez potlesku. Bránil se vším, i písničkami, protože měl nerovné soupeře – tupé přisluhovače režimu. Dodnes je jediným interpretem neznámé parodie písničky Voskovce a Wericha Prabába mé prabáby. Neodolal, aby ji nezazpíval:

V erbu dnešní doby je/ pozdvižená pěst/ a místo sieg hail/ řve se práci čest/ dobrovolně přinucen/ lid se učí lhát/ jak prej je to fajn/ druhejm z ruky žrát… /protože/ prá-prá-práce šlechtí člověka/ je však třeba otevřít dlaně/ přestat řvát a plivnout si na ně/ pěsti ať si pro štěstí/ nechaj páni ve straně…/ Bez práce/ říká se/ nejsou koláče/ ale kdo koláče má/ ten si to odskáče/ Už Caesar říkal/ dejte lidu chléb a hry/ a pak ňáký fangle pro oka/ a to raděj víckrát do roka/ a k pochodu třeba od Čecha/ Píseň otroka…

Ještě jednou Jáchymov

Paradoxem bylo, že když byl Ladislav Kořán po desetiletém věznění propuštěn na amnestii, nemohl sehnat slušně placenou práci, a tak se do Jáchymova dobrovolně vrátil. Dalších osm let pracoval na dole Rovnost jako elektromontér. Nebyl už sice tím bezejmenným otrokem, stal se z něj špičkový odborník, ale tvrdé podmínky v dole se nezměnily. Aby uživil rodinu, opět zatnul zuby.

Ruské tanky rozhodly

V uvolněném období „socialismu s lidskou tváří“, v březnu 1968, využil možnosti vycestovat do Spojených států. Nechtěl tam zůstat, bylo mu už třiačtyřicet let. „To už není věk, ve kterém člověk začíná od ponožek, kapesníků, učí se řeč…“ Jenomže do Československa přijely ruské tanky a rozhodly. „Nemůžu se vrátit, deset let kriminálu je na jeden lidskej život moc,“ zdůvodnil své konečné rozhodnutí.

Pracovat pro Cousteau byla čest

Než mohl začít v Kalifornii samostatně podnikat, zaměstnal ho jeho přítel Karel Zabloudil, který byl v Americe od roku 1948 a měl tam už zavedenou firmu Ocean Sonics. Ano, ten Karel Zabloudil, s nímž byl ve vítězném týmu mistrovství světa armád v přespolním běhu na deset kilometrů. Díky jemu se Ladislav Kořán stal patrně jediným Čechem, který se plavil se slavným oceánografem Jacquesem Cousteau na jeho legendárním Calypsu. Firma Ocean Sonics vybavovala Calypso v letech 1968 až 1970 měřícími přístroji a v tomto období jí dávala před každou cestou do pořádku elektroniku. Na zkušební jízdy jezdil s posádkou Ladislav Kořán. „Byla to stará dřevěná minolovka, úzká, dlouhá a vysoká loď, která na vlnách lítala sem tam. Nikdy jsem neměl na moři problémy, ale na Calypsu jsem dostal mořskou nemoc. To bylo něco strašnýho, nemohl jsem se na jídlo ani podívat. A nejen podívat. Stačilo, když na mě madam Cousteau zavolala: Larry, máme oběd!, a musel jsem zase běžet,“ usmívá se. „Madam Cousteau jsem měl rád. Občas si mě dobírala, tvrdila, že musím být špion, jinak by mě Rusáci nepustili z Československa.“

Ladislav Kořán si na práci pro slavného oceánografa zakládá. „Když si od nás nechal vybavit loď, tak to už něco znamenalo. Byl to pravý mořský vlk, nesmlouvavý, místo krve měl snad mořskou vodu. Tenhle vytáhlý, větrem ošlehaný chlap, kterému jsme pro jeho vzhled říkali s Karlem pan Sucharda, ale věděl o všem, co se dělo pod hladinou. “

Od šperků k hotelu

Když Karel Zabloudil po více než třech letech prodal svoji firmu na východ Spojených států, Kořánovi se z Kalifornie nechtělo. Napadlo ho prodávat a později i dělat šperky. Náhodně se přitom seznámil s výrobcem zlatých řetězů Adrienem Johnstonem z Havaje, který měl hotel na ostrově Saipan v Tichomoří. Ten mu nabídl, aby se stal jeho generálním ředitelem. Od té doby hotel řídil společně s malou „vesnicí“, kterou v exotickém prostředí vybudoval pro podnikatele. A tak se svou manželkou Vanessou hezkou řádku let lítal z Kalifornie na ostrov Saipan a zpátky. „Vedl jsem podnik, který měl cenu deset milionů dolarů. Rodina, pro kterou jsem ho postavil, nebyla na ostrově Saipan třináct let. Tam je Kořán, tam nemusíme ani jezdit, říkali…“ poznamenává s úsměvem muž, jenž ještě před rokem, ve svých čtyřiaosmdesáti letech, pracoval naplno.

V Americe buď něco umíte a někam to dotáhnete, nebo neumíte nic a musíte se nechat změstnat. Tak vnímá pracovní šance v USA Ladislav Kořán. „Důležité je poznat, co je v Americe nejdůležitější a co od vás Amerika očekává,“ říká ze své zkušenosti muž, který směl v Kalifornii začít samostatně podnikat až po pěti letech pobytu v tomto státě. Je hrdý na to, že za mořem nedostal zelenou kartu za své věznění v uranových dolech, ale proto, že byl dobrý ve své profesi.

Životní lásku potkal po šedesátce

Ladislav Kořán je spokojený. „Žiju si krásně, vybudoval jsem si nádherný život, ve kterém jsem na ostrově Guam potkal svou čtvrtou, o pětadvacet let mladší ženu a v jedenašedesáti letech se s ní oženil. Už nám to spolu vychází čtyřiadvacet let a je to pořád lepší a lepší,“ usmívá se. A to po předcházejících zklamáních už nechtěl se ženami nic mít.

Běžec na dlouhou trať

Ladislav Kořán v sobě nezapře sportovce. Denně chodí osm kilometrů, denně si doma v Kalifornii srovnává z uranových dolů pochroumanou páteř věšením za nohy ve speciální konstrukci. Nejen, že s páteří přestal mít potíže, ale ještě povyrostl o dva centimetry. Šestaosmdesát let by mu nikdo nehádal, nanejvýš šedesát.

Jako čestný člen Českého klubu olympioniků věnoval olympionikům odlitek Tyršovy sochy, který zdědil po svém strýci, akademickém sochaři Jaroslavu Plichtovi. Považuje si, že odlitek sochy, která stojí před sokolovnou v Hořicích, zaujímá v olympijské vile čestné místo.

Letos se v Teplicích poběží 66. ročník Běhu kolem Doubravky, který Ladislav Kořán založil a třikrát vyhrál. „Je to moje atletické dítě,“ pyšní se otec-zakladatel, jenž také kvůli nejstaršímu severočeskému krosu Pod Doubravkou (kopec nad Teplicemi v nadmořské výšce 392 m) létá do Čech pravidelně. Jako první navštěvuje Strakonice, kde mu jeho přátelé sehnali byt. Odtud vyrážejí se ženou do Prahy, Liberce, Trutnova, Teplic a dalších měst za svými sportovními přáteli. Přes půl století mezi ně patří také Dana Zátopková. „Na společná setkání se pokaždé všichni tři moc těšíme,“ poznamenává Ladislav Kořán.
Jediné, co v Čechách občas nechápe, je chování našich politiků. „Venku jsme hrdí na to, že jsme Češi, a máme hrozně hezký pocit, když víme, že někam patříme a někam míříme,“ říká.

„Je důležité si uvědomit, co se tady v roce 1989 stalo, že jsme se jako národ dostali z područí, ve kterém jsme nic nesměli.“

Ladislav „Larry“ Kořán je běžcem, který to ve svém životě nevzdal. Kdyby dostal šanci v něm něco změnit, byla by to jen ona osudová chvíle, ve které byli zadrženi na čs. hranicích, jinak nic. Nakonec i nad léty strávenými v jáchymovském pekle mává rukou, nechce už o nich mluvit. „Tu bídu otrockých let mně příroda plně vynahradila,“ říká pohodový Čechoameričan. Rád přitom opakuje větu, kterou o něm napsala televizní scenáristka Šárka Horáková v jednom z Příběhů železné opony … běžec Ladislav Kořán nedovolil své šťastné hvězdě utéci.