Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch Ravik: Carův kurýr
Já vlastně nikdy žádnou medaili nedostal. Ani za to, že jsem co by třináctiletý uličník zničil ustupující německé armádě zaměřovací aparaturu protiletadlového kanonu. Dostal jsem akorát velikou facku, jakou mi ubalil jistý hromotluk. Ostatně dodnes cítím tu zámečnickou pracku na své tváři. Mimochodem, co se dajlí-medajlí týče, o žádnou jsem nikdy nestál.
Ivan Kraus: Postel a moře
Chvíle, kdy člověk sedí v malé kavárně na břehu Středozemního moře, má před sebou kávu a otevřené noviny a ponoří se do čtení je tak příjemná, že se do lidského věku patrně ani nepočítá. Ovšem jen do okamžiku, kdy do kavárny vtrhne parta hlasitých turistů, jako se to stalo mně. Skupinu tvořily samé ženy a jeden muž.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (15)
Teď, co každý dělal na jiné stavbě, stal se problém auta akutní. Franta s ním jezdit nemohl a já jsem pochopitelně jezdil, takže jsme se začali přít i o benzín a bylo dost těžké odhadnout moji spotřebu, společnou a jen Frantovu spotřebu, protože já jsem se bránil tím, že když ho někam vezu, není to moje spotřeba, ale jenom jeho.
Kamila Urbanová: Noční chatování s dávným přítelem
Když nám schází pochopení od lidí blízkých, svěřme své trápení listu čistého papíru nebo blikající obrazovce počítače. To jsou totiž jediné dvě věci na světě, které snesou tíhu trápení našeho života. Člověk nejbližší by nás již tisíckrát odsoudil, člověk nezaujatý si to alespoň přečte. A TI OPRAVDU CHÁPAJÍCI SNAD VYDRŽÍ ČÍST TO I DO POSLEDNÍ VĚTY...
Milan Dubský: Vybraná a vybíraná slova a pojmy
Přečetl jsem si v tisku a slyšel v rozhlase, že korupce podle vlády (míní se české vlády) mírně klesla. Z toho vyplývá, že existuje dál, že trvá. Můžeme se ptát kde, jak a o kolik? Určitě ne mezi dělníky, zaměstnanci a lidmi s podprůměrnou mzdou. Je a vždycky byla mezi bohatými, mocnými, vlivnými lidmi, kteří usilují o ještě větší podíl v těchto třech jmenovaných sférách.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (30)
Stav naprosté ignorace trval mezi námi přibližně dva týdny. Luboš v tu dobu pobýval doma jen velice zřídka. Z rozhovorů, které vedl občas při jídle s dětmi, jsem se dovídala, že v zájmu firmy, která neobyčejně vzkvétala, jezdí po celé republice i do zahraničí sjednávat obchody, zajišťovat přísun zboží, takže nemůže být třeba několik dní i nocí s nimi.
Miroslav Sígl – Karel Helmich: Dobrou chuť (3)
Tahle kombinace je totiž prastaré židovské jídlo, které se připravovalo vždy v pátek odpoledne, zabalilo se do ubrousku a strčilo do peřin. O šábesu (sedmém dnu v týdnu, dnu klidu a bohoslužeb) se nesmělo nic dělat, tedy ani vařit. Tedy šoulet (také hebrejské slovo, které pojmenovává toto jídlo) se uchoval teplý až do šábesu. A je známo, jak by řekl Karel, že pod peřinou se i zimomřivá babička zahřeje.
Člověk v sídlišti – úprk do ticha
Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod ...
Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách
Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba!
Miroslav Sígl: O etice, morálce a svědomí v dnešních médiích
Třebaže konference na Syndikátu novinářů ČR skončila ve zmatení jazyků, někdy ostrých (ale vždyť jazyk je snad jediný nástroj, který se stálým užíváním ostří), neměla by nikdy skončit trvalá diskuse o etice, morálce a svědomí našich žurnalistů a jejich médií. Užitečná bude tehdy, až se do ní zapojí širší veřejnost.
Ivo Fencl: Rozhovor s paní Vlastou Tafelovou
Vlasta Tafelová pracovala jako redaktorka i překladatelka v nakladatelství Svět sovětů (1951-64). Do odchodu do důchodu byla paní Tafelová také redaktorkou nakladatelství Olympia (1969-79) a zůstává rozhodně významnou překladatelkou z ruštiny i němčiny i držitelkou několika cen. Navzdory tomu se mi bohužel nepodařilo rozhovor s ní včas uplatnit (původně byl určen pro Tvar), takže v Pozitivních novinách vychází poprvé.
Jitka Dolejšová: O kohoutkovi a slepičkách
Byl jednou jeden kohout. Mladý, sympatický, usměvavý, čistotný, s IQ vysoko přesahujícím jeho výšku. Kohout byl nejen inteligentní, ale také bohatý. Zakoupil si výběh v pěkném zdravém prostředí a obehnal jej zlatým plotem. Kohout neměl partnerku, proto ho napadlo, že si podá inzerát. A tak vyhlásil konkurz na místo po svém boku.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (20)
♦ Hodný člověk je v situaci Ježíše Krista. Když jede na bicyklu, musí dávat pozor na hřebíky. ♦ Nepoznal jsem nudu! Umím pracovat, i když nečinně ležím. ♦ Na ulici upadl malý asi devítiletý chlapec. Zvedl jsem jej. „Pane,“ nastavil ruku, „dostanu dvacet korun!“ „Za co?“ ptal jsem se udiveně. „Za to, že jsem vám dal příležitost udělat dobrý skutek.“ ♦ Nejlepší budoucnost má duše z kola. Ta má v nebi příbuzné.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (2)
„Slyšel jsem hrom. Asi bude pršet, pane Rákos.“ Právě když jsem přibil sedací prkýnko s nepodařenou kulatou dírou, přišlo na mě nutkání. „Musím na díru,“ povídám zoufale ženě, „v bachoru mi bouří!“ „Nedělej ostudu, Emane,“ pohoršovala se Kornelie, „je sem vidět a nemáš ještě hotový stěny!“ Jen tak tak jsem doběhl s kýblem do chlívka. Kozy Levá a Pravá se na mě nedůvěřivě dívaly.